Flotila Země

autor
Patrick Zandl


SMASHWORDS EDITION


* * * * *


PUBLISHED BY:
Patrick Zandl on Smashwords

Copyright © 2006 Patrick Zandl 
Cover Art © 2006 Grigory Vyatkin 
Edition © 2006 Jiří Vlček 
All rights are reserved 

ÚVOD 
Miro Kasper netoužil po ničem jiném, než aby to už měli za sebou, aby Waltari konečně chytil tu proklatou radiovou bóji, naložili ji do nákladového prostoru a místo ní vystrčili do ves­míru její fungl novou náhradnici. Jenže tomu zatím nic nena­svědčovalo. Waltari právě znovu sprostě zaklel, když se mu ani při posledním pokusu nepodařilo chapadlem umělé ruky chytit velké ucho radiobóje. Kasper chvíli zatoužil přisadit si na Waltariho a jedovatě zahláškovat: „Čo chýbalo, iba mili­metre!“ protože manipulační ruka drcla bóji do boku a ta se ve vzduchoprázdnu ihned roztočila. Bude potřeba mnoho minut počkat, než její rotaci zastaví stabilizační tryska a otočí bóji do původní polohy, aby mohli dát další pokus. 
Jenže Waltari vypadal už hodně podrážděně a Kasper tušil, že teď na jeho vtípky není vhodný prostor ani nálada, jen by se zbytečně poštěkali. Druhému mechanikovi, španělákovi Gosé­mu, předevčírem přiskřípl mechanický nakladač ruku, a tak měl ještě menší šanci než nervóza Waltari, že by se mu bóji po­dařilo chytit, i když to byla jeho specialita. A Kasper opravdu netoužil se vší vřelostí po ničem jiném, než aby konečně vy­padli. 
Byla to poslední radiobóje téhle proklaté štace. Proklaté proto, že původně měli mít opušťák, měli se válet v bordelu na Mimasu a protáčet místní pípy i děvky. Jenže pak je náhle od­volali na tuhle „prácičku“, jak se ten platfusák Keller ráčil vy­jádřit. 
Opušťák nejdříve začínal normálně, sbalili si pár věcí po­třebných na povyražení, přijali od kámošů četné objednávky na dovoz zakázaného proviantu a základně dali na pár týdnů sbohem. Komunikátor zařval, až když se cpali to transportu směr Mimas, a prostořeký Kasper odpověděl šikovateli Pan­tůčkovi, že mu na to kašle a ať si najde někoho jiného, komu se chce přijít o měsíc volna. Jenže to Kasper nevěděl, že generál Keller právě osobně obhlíží stanoviště radiohlídek, a když se o půl minutu později Kasperův komunikátor rozeřval priorit­ním signálem a nakvašeným Kellerovým hlasem, nebylo už na výběr a ani prostor pro diskusi. 
A tak Miro Kasper, Frederico Gosé a Bernao Waltari seděli místo v nejvybranějším mimaském pajzlu ve svém otřískaném servisním transportéru, jenž toužili půl roku nevidět, a čekala je cesta na samou hranici Sluneční soustavy, až do Wardenova pásma, kde měli urychleně vyměnit porouchané radiobóje a ty staré přivléct zpět na základnu. Palubní počítač přezdívaný Jordan to neopomněl jízlivě okomentovat jako neuvěřitelně šťastné shledání... 
Tahle bóje byla poslední a Kasper se snažil pomáhat ales­poň očima. Loď byla ponořená do tmy, protože při nakládání starých radiobójí, které ještě nebyly vybaveny zachytávací au­tomatikou, bylo potřeba, aby neběžely velké agregáty motorů a loď se pokud možno co nejméně chvěla. 
Jistě, ve vzduchoprázdnu teoreticky žádné chvění neexisto­valo, samotný hlavní motorový agregát žádné mechanické čás­ti nepotřeboval, jenže o sekundárních okruzích to už zdaleka neplatilo a bylo potřeba vyřadit i chlazení a centrální vzducho­techniku, aby její táhlé hučení jemně neotřásalo lodí. Za letu se to nepoznalo, jenže při manévrování se stometrovou mecha­nickou rukou byl každý milimetrový pohyb znát. 
Kasper viděl na displeji, že se bóje pomalu zklidňuje a při­chází čas na Waltariho sedmý pokus. „Pilote, máme problém,“ ozval se Jordan a Kasper se otřásl. Palubní počítač přezdívaný Jordan mu nikdy neříkal „pilote“, leda v případě opravdu nepříjemného problému, kdy sklouzá­val do vážného až mentorského tónu. Většinou spolu vedli konverzaci více uvolněnou, někdy snad až příliš. 
„A jaký?“ zeptal se netrpělivě Kasper a podíval se na ved­lejší displej, na kterém už Jordan začínal vykreslovat situaci. 
„Máme kontakt na spektrometru, je to na samé hranici dosa­hu a potřeboval bych nahodit agregáty, abych mohl prověřit, 
o co jde. Ten kontakt, i když je na hranici našeho dosahu, je ve­liký. Spíš obrovský,“ konstatoval Jordan a Kasper vyjeveně čučel na obrovskou skvrnu, která se rozlévala po horní straně displeje. „Něco se vynořuje z hyperprostoru,“ dodal už docela zbytečně Jordan, protože to bylo zcela evidentní. Spektrometr spolehlivě zachytával výron částic, který vznikal při vynořo­vání předmětů z hyperprostoru, jenže zachycený rozsah překo­nával cokoliv, co kdy Kasper viděl. 
Chvíli přemýšlel o tom, že jde jen o nějaký hloupý vtip, bylo to ostatně populární povyražení starých vesmírných vlků, přiblížit se zezadu s vypnutým motorem k nováčkovi a protra­sovat ho laserem, z čehož si nejeden pilot-elév nazvracel do skafandru. Jenže něco jiného bylo vyslat trasující paprsek lase­ru, používaný pro zaměřování a řízení palby fázových děl, a něco jiného bylo vytvořit takové rozbouření částic, jako by se k hranicím Sluneční soustavy přesouvala vedlejší galaxie. Krom toho Kasper nepatřil mezi elévy, byl veteránem z ano­plurnských válek a Wardenovo pásmo nebyla vůbec vhodná oblast na žerty, protože narozdíl od vnitřní oblasti Sluneční soustavy by si tu dotyk traseru mohl každý pilot po právu vylo­žit jako útok a podle toho by na něj reagoval. Tohle nevypada­lo na vtípek. A co hůře, ani to nevypadalo na závadu. 
„Nahodit agregáty,“ přikázal Jordanovi. Loď se v několika minutách otřásla, když se rozeběhla setrvačka spouštěče, záro­veň s ní naběhl sekundární chladící okruh a moderační tyče vy­klouzly z plášťové komory agregátoru. V tu chvíli se už loď začala pomalu otáčet do polohy, z níž se mohl spektrometr lépe zaměřit. Prakticky zároveň s tím začal Waltari sprostě nadávat do in­terkomu: „Kurva, už jsem ji málem měl na lopatě, to nemáš nic lepšího na práci, než mne dosírat?“ zuřil na celé kolo. 
Jenže to už Kasper s Jordanem zkoumali zjasňující se mapu na spektrometru. 
„Hej, co se tam děje,“ zeptal se neklidně Gosé z nákladové paluby. Jemu už došlo, že Kasper nepřerušil nakládání jen tak, bez dobrého důvodu. 
„Není pochyb o tom, že se vedle nás vynořuje nějaká skupi­na lodí,“ přemýšlel Kasper nahlas, jednak proto, že čekal, zda s ním bude Jordan souhlasit, a pak také proto, aby oba kluci na nákladové rampě pochopili, že jde o něco vážného. „Kolik to tak může být lodí, můžeme to nějak spočítat?“ 
Konečně se spektrometr dostal do plného provozního reži­mu a Kasper ohromeně zíral na mírně se zakřivující čáru na displeji. Pokud to měl být výsek z kulové plochy, jakou spek­trometr registroval kolem každého z hyperprostoru se vynořu­jícího objektu, muselo jít o obrovskou skupinu lodí. I Jordan se viditelně zamyslel, než prohlásil: „Musí jich být tisíce. Celá flotila.“ Pak se na chvíli odmlčel, než projevil svůj smysl pro sakrálno: „Panebože, to musí být celá invazní flotila!“ 
O Kaspera se v první chvíli pokoušely návaly paniky. Jedi­ná osamocená loď na konci sluneční soustavy s mizernou vý­zbrojí a vedle ní se vynořuje cizí flotila, to není situace, s jakou by vám poradili v posledním čísle Totálního chlapáka a ve Wardenově pásmu se nevyloďovaly cizí lodě pro nic za nic. Statisticky vyhodnoceno, doposud vždycky tak činily z jediné­ho důvodu: napadnout Zemi. A Kaspera ani Jordana ani na vte­řinu nenapadlo, že by tento okamžik měl být výjimkou. 
„Sakra sakra sakra, to je teda průser. Megaprůser.... Musí­me zmizet, ihned zmizet, ti tady nejsou pro srandu králíkům, kluci, vraťte se okamžitě do pilotní kabiny. Agregáty na plný výkon, motory připravit na zážeh, nahodit štíty...“ 
Jordan se činil, když uváděl celou loď do života tak, jak nej­rychleji uměl, a mezi tím deklamoval prostou statistiku: „Na transportním tahu jsme za dvaadvacet minut, kondenzory štítů jsou nabité za čtvrt hodiny. Připravím poziční anténu a spojím nás se základnou.“ Pak se odmlčel. 
Kasper se na to bál zeptat: „Myslíš, že nás mají na vidu?“ chtěl vědět, zda je pravděpodobné, že si jich lodě všimly. 
„Nepochybně. Podle všeho už vyslali průzkumníky, a ačko­liv Anoplurna má obecně horší detektory než my, jsme tak na ráně, že si nás nemohli nevšimnout. Kromě bójí tu není nic, co by je mohlo zmást,“ konstatoval Jordan. Radiové bóje byly koule o průměru dvou metrů, zatímco jejich loď měla na výšku deset a padesát metrů do délky. Jordan se na chvíli zase odml­čel. Ne snad, že by to dělal kvůli dramatičnosti situace, ale prá­vě v tom okamžiku se snažil všechny získané údaje propočítat a zanalyzovat. „Dostanou se na dostřel dříve, než odsud zmizí­me,“ řekl nakonec a Kasper by byl přísahal, že v jeho vždy tak plechově neutrálním hlase zaslechl náznak pohnutí. 
Kasper se ohlédl přes rameno. Jak Waltari, tak Gosé se zrovna poutali do křesel, a podle toho, že Waltari ani nehudro­val stran přerušeného zachytávání bóje, se dalo usoudit, že si­tuace je všemi na palubě chápána jako opravdu vážná. Jordan na displeji neustále aktualizoval svoje odhady situace. Podle něj čítala Flotila sedm až dvacet tisíc lodí, což kromě toho, že šlo o obrovský rozptyl, představovalo také neuvěřitelné množ­ství řádově převyšující celou kapacitu Flotily Země. 
„Co navrhuješ, Jordane?“ zeptal se Waltari. Jenže stejně jako ostatní si uměl představit, co na to Jordan odpoví. Situace byla opravdu příliš zřejmá a vážná na to, aby měla nějaké jiné východisko než zázrak. 
„Máme dvě možnosti. Za chvíli budeme mít dost energie na to, abychom mohli aktivovat štít. Můžeme se pokusit unik­nout.“ 
„Šance?“ zeptal se Waltari suše. 
„Minimální,“ kalkuloval Jordan. „Jsme v otevřeném pros­toru, nemáme se kde schovat ani jak manévrovat. Na nejbližší dráhu planetek to máme čtyři dny letu. Za tu dobu nás rozstří­lejí po libosti. Pomoc nemá odkud přijít, proskok hyperprosto­rem ve vnitřní soustavě nemůže nikdo tak brzo stihnout, i kdybychom včas doručili nouzovou zprávu. Jediná šance je, že nás z nějakého důvodu nechají zmizet.“ 
„Nenechají,“ odtušil zachmuřeně Gosé. „Musí nás sejmout, abychom nevarovali ostatní…“ 
Waltari i Kasper souhlasně přikyvovali, protože pokud opravdu šlo o invazi, těžko se dalo počítat s tím, že by útočníci chtěli přijít o moment překvapení. 
„A ta druhá možnost?“ zeptal se nakonec Kasper s posled­ním zbytkem naděje. 
„Nás už nezachráníme. Musíme odvysílat poziční zprávu a varovat Flotilu. Podle dat z radiobójí by mohlo trvat příliš dlouho, než by jim došlo, co se tady opravdu děje. Nehledě na to, že útočníci za chvíli všechny okolní bóje zlikvidují a přes retranslaci to nějakou chvíli potrvá, než se zbytky záznamů dostanou na Masaryčku.“ 
Masarykova vojenská základna na Marsu byla hlavním ve­litelstvím Flotily a také centrálou, kde se sbíhaly nitky veške­rého zpravodajství a kde se analyzovaly signály z radiobójí hlídajících hranice Sluneční soustavy. 
„Jordane, ty jsi někdy uvažoval o sebevraždě?“ zeptal se kousavě Kasper. 
„My stroje v těchto intencích nejsme zvyklí uvažovat, ačko­liv si svoji existenci samozřejmě uvědomuji,“ mentoroval Jor­dan. „Jenže na velkou filozofii není čas. Podívejte.“ 
Na displeji byla vidět malá tečka, která se oddělila od ob­rovské plochy zobrazované spektrometrem a mířila směrem ke středu displeje. Tedy k nim. Jordan zazoomoval obraz na tečku a už bylo jasné, že jde o skupinu lodí. 
„Pravděpodobně stíhači,“ konstatoval vcelku zbytečně Jor­dan. „Do palebné pozice se dostanou odhadem za osm minut. Máme dost energie, abych aktivoval štít.“ 
„Aktivuj ho a varuj Flotilu, zadarmo to tady nebude,“ při­kázal Kasper. Gosé na sedadle střelce vedle něho právě přepí­nal zaměřovač fázeru do plně aktivního režimu a také Waltari se na křesle zadního střelce za nimi připravoval pokrývat svým menším fázerem prostor za lodí. Loď vibrovala, jak se konden­zory fázerů nabíjely energií z agregátů, a Kasper doslova cítil to jemné mravenčení, o němž veteráni vždy tvrdili, že je zna­mením srůstu pilota se svojí lodí. 
„Plný tah,“ varoval ostatní na palubě Kasper, zatímco prud­ce zatáhl za páku akcelerátoru. Jemný klepot agregátů se pro­měnil v táhlé hučení přecházející až do cis, jak konstrukce lodi přenášela náhlé vzedmutí energie do každé svojí částečky. Pře­tížení je zarazilo do křesel, Gosé bolestivě syknul, když se mu ledabyle upnutý popruh zařízl do stehna. 
„Štít aktivní, plné pokrytí za dvě minuty. Bohužel se nemů­žeme spojit s Flotilou na tuhle vzdálenost přes plný štít a za po­hybu,“ konstatoval Jasper. „Varoval jsem vás, že nemáme možnost utíkat a zároveň informovat Flotilu, na tuhle vzdále­nost bychom museli použít směrovou anténu se staženým ští­tem a bez toho našeho zběsilého poskakování vesmírem. Musíme vyslat UWB zprávu a tu nelze vysílat přes štít. Musí­me stáhnout štít na polovinu, abychom mohli vysílat.“ 
„Identifikace, dvanáct stíhacích letadel třídy Kaira na vido­vé vzdálenosti. Během několika vteřin budou v palebné pozici a my na ně nedosáhneme, mají příliš velký dosah děl,“ infor­moval Gosé. 
„Kurva, hoši, fakt jsme tady nevhod,“ ulevil si Waltari. 
Kasper se podíval na Gosého a pak přes rameno na Waltari­ho. Waltari se otočil, na zlomek vteřiny si všichni hleděli do očí. Nalétali spolu přes deset let, prošli spolu peklem války s Anoplurnou. Dávno si dělali legraci, že spolu za ta léta už ani nemusí mluvit, že jim stačí gesta, pohled, myšlenka. Jeden 
o druhém věděli prakticky všechno a slova byla zbytečná tak, jako teď. 
„Jako na Basuru?“ nadhodil Gosé společnou vzpomínku a všichni se usmáli při vzpomínce na to, jak tehdy vypekli trojici anoplurnských stíhaček, když při ostrém manévrování kolem planetky Basura dostali všechny stíhačky do tak nepříjemné pozice, že je rozstříleli na hadry. Tehdy to chtělo trochu fanta­zie, řádnou dávku přetížení při akceleraci a přesnou mušku – a tu planetku, kolem níž se dalo proletět nízko nad povrchem a pak ostře stoupat vlevo. Tady nebyla ani planetka, ani pár mi-nut letu vzdálená peruť vlastní Flotily, všichni tři věděli, že na tuhle ne-podobnost Gosé nenaráží. Všichni pocítili tu zuřivost, tu sílu čerpanou z beznadějného postavení, jako tehdy. 
Kasper přikývl. Loď se prudce otočila, jako na obrtlíku, pře­tížení je sesunulo a napresovalo ke straně pilotních křesel. Vy­rovnali a to už letěli mírným obloukem, jako by chtěli zaútočit nepříteli na pravé křídlo peruti. 
„Stáhnout štít na polovinu, Jordane, vysílej poziční zprávu opakovaně, dokud nepřikážu ukončit vysílání,“ zavelel Kas­per. Jordan rozkaz neslyšně provedl a do vesmíru vyrazila zpráva rozprostřená do velmi širokého frekvenčního spektra, zpráva, kterou nemohl útočník nijak jednoduše zarušit. Zprá­va, ve které bylo velení Flotily detailně informováno o útoční­cích a o všem, co se Jordanovi o nich podařilo zjistit. 
„Jsou v palebné pozici,“ upozornil rozrušeně Gosé. Kasper prudce několikrát změnil směr, aby zkusil setřást zaměřovací tracer. Pak uslyšeli jemňoulinké cinknutí, když se paprsek tra­ceru dotknul štítu lodi. Jistěže samotný dotek paprsku nevydá­val žádný zvuk, ale Flotila už dávno zjistila, že vojákům pomáhá pro lepší orientaci, když střelbu vnímají jako zvuky. A tak palubní počítač veškerou jinak neslyšnou vesmírnou střelbu, exploze a nárazy převáděl na celou kakofonii zvuků. A to všem důvěrně známé jemné cinknutí byl dotek traceru 
o palubní štít, předzvěst toho, že palbuřídící počítač protivníka nyní přesně ví, kde jsou, jak jsou vzdáleni, jakou mají intenzitu štítu a v jakém předsahu zaměřit vlastní palbu. 
Kasper zuřivě manévroval, aby se jejich loď dostala do stře­lecké pozice a mohla sama začít pálit a zároveň aby se jim po­dařilo zmást zaměření lodi. Obrovské displeje v kajutě vykreslovaly kolem šlehající blesky z fázerových děl útočících lodí; stačila vteřina a lodě jim byly na dosah. Gosé i Waltari se rozeřvali, vzájemně se překřikujíc instrukcemi, kdo má kam pálit. Gosému se podařilo jednu stíhačku zasáhnout, přeletěla je, Waltari ji dorazil mistrným zásahem na odhalené břicho ko­vového monstra, za nimi zůstávala narůstající ohnivá koule. Bitva se rozhořela na plno. 
Pak inkasovali první plný zásah, do zadní části lodi přímo na kormidlové motory. Jordan o tom informoval úsečnou in­formací, protože jeho kapacita jako palubního počítače byla přetížena a zároveň se při tom všem boji pokoušel hasit vznik­lý požár, i když věděl, že je to bezpředmětné a kormidlové mo­tory musí nutně během pár vteřin explodovat. 
Waltari s Gusem mezi tím dostali druhou stíhačku, spíše souhrou náhod a štěstí, které ovšem přálo připraveným. 
„Ještě toho hajzlíka na desáté dostaneme,“ křičel Waltari, když se středu jejich lodi, vyčerpaného ochranného štítu a pří­mo motorového bloku dotkl paprsek fázeru. 
Všichni tři věděli, že přišel konec. 
A přišel. 
Servisní transportér Bříza 7834, přezdívaný posádkou Jor­dan, pohltil žár atomové exploze. Ostré bílé světlo se rozletělo do stran – to explodoval motorový blok, energetické srdce lodi, a náhlá exploze neponechala posádce ani setinu vteřiny na to, aby si uvědomila, že je dobojováno. 
Deset anoplurnských stíhaček se ještě chvíli pohybovalo kolem trosek, než bylo nade vší pochybnost jasné, že v okolí není žádné další překvapení Flotily. Jedna z nich se při návratu do formace jemně zhoupla, jako žena v bocích, a paprsek fáze­ru se dotkl radiové bóje, kterou se ještě před pár minutami po­koušela osádka Jordana naložit. Bóje se jen na chvilku rozzářila, neexplodovala tak efektně jako Jordan, jen se malič­ko zablesklo, když fázer roztavil a rozerval její kryt. 
Pak se lodi otočily a připojily se ke svému mateřskému sva­zu, jehož další a další lodi se vynořovaly z hyperprostoru a for­movaly se v předem zvoleném seřadišti. 
Invaze anoplurnského svazu probíhala plně podle plánu… 
A UWB signál transportéru Bříza 7834 bude potřebovat ještě řadu hodin, než dorazí k vnitropásmové retranslační bóji, pak přes ni už přímo předaný na oblastně příslušnou Žižkovu vojenskou základnu na Neptunově měsíci Nereid, odkud jej velké radiomajáky vyšlou hyperpásmem do velitelství Flotily na Masarykově vojenské základně na Marsu... 
NOUZOVÁ ZPRÁVA 
Masarykova vojenská základna, Mars 
Zpravodajský štáb vrchního velení Flotily 
Zpravodajská místnost byla zakopána několik stovek metrů pod povrchem Marsu. Kolik přesně, to patřilo mezi největší ta­jemství Flotily. Novináři často položertem i polovážně uvádě­li, že jde o skoro stejně přísně hlídané tajemství jako informace, který knoflíček si na uniformě Wirzig zapíná jako první. A byla to bezmála pravda. Vtipkování na svůj účet ad­mirál Flotily Martin Wirzig na rozdíl od vynášení vojenského tajemství útrpně snášel. 
Obrovský sál šuměl ševelem vzduchotechniky a ospalým klidem, protože pokoj, klid a mír byl i v celé Sluneční sousta­vě. Operátoři popíjeli u svých obrazovek odpolední kávu, ně­kolik servírek rozváželo přesnídávkové sendviče, zdarma pro operátory, znak a výsadu jejich postavení, a dolévaly opozdil­cům nebo závislákům další kofeinové kalíšky, zdarma všem. 
Operátor sektoru 36P Ludwig Johansson právě živě a barvi­tě líčil okolostojícímu obecenstvu, jak bravurně před několika hodinami zachraňovala vojenská četa těžařskou loď přistávají­cí na Kaltoperii, jedné z četných Neptunových těžařských pla­netek. Po pravdě řečeno historka byla dosti banální, ale Johansson uměl dokonale parodovat hlasy lidí, a to ke všemu se zvláštním citem pro přehánění, navíc svoje vystoupení pro­vázel takovou mimikou a gestikulací, že si toto povyražení ni­kdo v jeho okolí nenechával ujít. 
Tísňový signál se sálem rozezněl právě v okamžiku, kdy Jo­hansson parodoval pilota nebohé těžařské lodi a mečivým hla­sem skuhral v pilotním hantecu: „Jéžíííš, to jsem fakt nikdá neslyšel, že by se při sitzungu na vixlajvant musela hodit plná čehý…“ 
Johansson se otočil, protože signál vyzváněl na jeho ope­račním stanovišti. Nepřetržitý signál znamenal naléhavou zprávu z jeho sektoru. Nejprve ho napadlo, že se těm těžařům přeci jen něco nakonec stalo a jeho historka už nebude mít hap­pyend. Odstrčil se rukama od protějšího stolu a přejel uličku na svém kolečkovém kancelářském křesle. Stisknul tlačítko pří­tomnosti, jímž dal počítači najevo, že je na svém místě a sou­středí se na přijímanou zprávu. Lidé kolem něj se začali pomalu rozcházet na svá místa, protože naléhavá zpráva zna­menala vždy něco nadmíru nepříjemného a nezvládnutá mi­mořádná událost se s oblibou projevovala i na prémiích a dovolenkách. 
Naléhavé zprávy prakticky nikdy nezpracovával jeden ope­rátor, většinou ji simultánně přijímali ještě dva operátoři ze sousedních sektorů, pokud byli volní, nebo z dalších volných sektorů. Jednak proto, aby byli informováni, co se v okolí děje, a také pro kontrolu a konzultaci. Historka o tom, jak pitoma z těžařské lodi, necvičený v přistávání na prašné planetě, nedal zpětný tah, aby vyfoukal zpod lodi ty tuny navátého prachu, a následně se po přistání zabořil desítky metrů hluboko do pra­chu, musela bohužel počkat… 
Když prostudoval to, co mu píše displej, několika dotyky na displeji zprávu převracel a studoval ze všech úhlů. Pak zdvihl hlavu, nakrabatil čelo a opatrně se rozhlédl na sousední operá­tory, kteří s ním zprávu přijímali. I oni postupně zdvihli hlavu a podívali se na něj. Všichni viděli to samé. Johansson se rozhlí­žel, jako by (a dost možná skutečně) hledal toho vtipálka nebo toho zkušebního komisaře, který nyní někde za jednosměrným zrcadlem sledovací kabiny zkoumá jeho reakce, jenže nic po­dezřelého neviděl. Mimořádná událost jako vyšitá, nebylo, nad čím dumat. Stiskem tlačítka na komunikačním panelu vyvolal službu konajícího vedoucího operátora a jejich počítače se propojily. 
„Co máte, Johanssone?“ zeptal se dozorující operátor. 
„Přišla nouzovka z Nereidu, poručíku. Zachytili UWB zprávu z jedné servisní lodi, která zase něco zachytila ve War­denově, sektor 38ZZ. Myslím, že byste to měl vidět, poručí­ku.“ 
Poručík Tehla se díval na zobrazovanou zprávu a pročítal si hlášení. Zorničky se mu rozšiřovaly s každým pročteným řád­kem. Ani on neváhal dlouho a stisknul tlačítko interkomu, aby do něj zavelel: „Blesková porada pro všechny planeťáky, ihned.“ 
Desítka operátorů planetových pásů se zdvihla ze svých se­dadel a přemístila se k prostoru před velkým holodisplejem. 
Sluneční soustava byla už několik desetiletí, prakticky od doby, kdy ji začaly brázdit křižníky Českého vojenského letec­tva, později velkomyslně a po mnohém dohadování přejmeno­vaného na Flotilu Země, rozdělena na prostorové pásy a sektory. Pásy představovaly pláště kulových či spíše eliptic­kých ploch se středem u Slunce, přičemž první pás označovaný jako A obepíná Slunce, zatímco poslední pás značený ZZ před­stavuje hranici Sluneční soustavy. Mnoha pásům se ovšem v hantýrce říkalo spíše podle planet, které jím prolétaly, nebo podle označení astronomických objektů či astronomických pásů, takže poslední pás se ZZ zapisoval pouze v záznamech, zcela běžně se mu říkalo Wardenův pás. 
Samozřejmě byly pásy důležitější a méně důležité – v těch důležitějších se nacházely planety a jejich měsíce, většinou proměněné na základny Flotily nebo alespoň těžařské kolonie. Být operátorem planetkového pásu, slangově planeťákem, bylo samozřejmě obzvláště zodpovědným úkolem, protože ta­kové pásy měly vždy větší a hustší provoz a s tím také spoje­nou větší dávku problémů a situací vyžadujících zásah operátora. Operátor byl zodpovědný za to, co se v jeho pásu děje, a pomáhal při řešení problémů a nestandardních situací – přiděloval konkrétní práci lodím a posádkám ve svém sektoru. 
Proto také panoval značný nepoměr ve velikosti jednotli­vých pásů – poslední pás Sluneční soustavy, označovaný jako ZZ, byl v mnohonásobně větší vzdálenosti od Slunce než Pluto a představoval mnohem větší rozlohu než pás Pluta, označova­ný jako Z. V těchto pásech „druhého řádu“ už ale bylo jen má­loco významného, spíše jen pusto a prázdno, takže i když představovaly obrovský prostor, vystačily s jednou řadou pís­men. Desítka operátorů, kteří směřovali na poradu, reprezento­vala službukonající operátory planetových pásů. Sektory se používaly pro další členění pásů – šlo o výseče z kulových ploch dělící pás na jednotlivé kousky číslované 1-99. 
Trvalo jen půlminutu, než se všichni shromáždili před holo­displejem, který mezi tím vykresloval data. Tehla pokynul Jo­hanssonovi: „Seznamte nás se situací.“ 
Johansson začal recitovat: „Dostali jsme zprávu ze Žižkovy letecké základny na Neptunově měsíci Nereid. Zachytili UWB zprávu ze servisního transportéru Bříza 7834, který byl napa­den v sektoru 38ZZ, kde právě měnil radiobóje. Podle toho, co vidíte na obrazovce, se transportér připletl k vynořování velké­ho počtu lodí. Palubní počítač odhadl tento počet na sedm až dvacet tisíc. Transportér byl pronásledován a při pronásledo­vání zničen, posádka ale duchapřítomně stihla odvysílat tuhle poziční zprávu. Díky tomu poměrně přesně víme, co se stalo, a poslední informace o tom, že se odmlčují hraniční bóje jedna za druhou, jsou vysvětleny.“ 
Operátoři se dívali na holozáznam, který právě přehrával pohledy venkovní kamerou na útočící stíhače. Bezpochyby se jednalo o modifikované stíhače třídy Kairo, nade vší pochyb­nost nikoliv přátelsky naladěné. Pak střih – všichni si domysle­li, že pouť Břízy vesmírem právě skončila atomovým výbuchem. Zpráva pokračovala mapou, na níž byly žlutě vy­kresleny radiobóje, které postupně měnily barvu na červenou, jak je nepřítel likvidoval, až se Wardenovým pásem táhla čer­vená stopa mrtvých bójí. Počítač znovu přehrával poziční zá­znam a ve spodní části obrazu identifikace lidí ze Žižkovy základny, kteří zprávu schválili. 
„Máme někdo pochybnosti?“ zeptal se Tehla. Všichni ope­rátoři mlčeli a dívali se jeden na druhého, snad s nadějí, že ten druhý by mohl přijít na nějakou trhlinku ve zprávě, které si ni­kdo nevšiml a která ji nade vší pochybnost posune mezi ne­smyslné zprávy. Jenže zázrak nenastal. Dokonce ani Johansson se nepokoušel imitovat radistu, který zprávu ze zá­kladny odesílal. 
„Takže informujeme Wirziga,“ řekl Tehla, ačkoliv stále ještě toto konstatování myslel spíše jako otázku. Nikdo ani nedutal. 
Otočil se k holopanelu a požádal počítač o zavolání Wir­ziga. Na displej okamžitě naskočil Wirzigův avatar, který znuděným hlasem informoval, že admirál Flotily si nepřeje být vyrušován. Tehla se prstem dotkl svého náramkového komunikátoru, na holopanel okamžitě naskočil široký pruh s nápisem nouzový hovor a avatar poslušně zmizel. Komu­nikátor na druhé straně linky začal vyzvánět a operátoři ani nedýchali. Wirzig věru neměl rád, když ho někdo otravoval v době, kdy si nepřál být rušen, a svoji nelibost uměl dávat setsakra dobře najevo. Až by se dalo říct, že to dotyčným dal sežrat. 
Linka se spojila… 
…a na obrazovce se objevil admirál Wirzig v nažehlené uniformě sedící za svým psacím stolem, na pozadí scény znak Flotily a knihovna. „Doufám, že to bude stát za to,“ konstato­val potichu a poručík Tehla uhnul zrakem do levého horního rohu, kde mu hvězdička jasně dávala najevo, že vidí jen osob­ního admirálova avatara, jeho podobu a mimiku nahranou do komunikačního modulu právě pro případy, kdy admirál ne­chce být viděn. Admirál měl samozřejmě možnost si identifi­kační hvězdičku vypnout, což normální neprivilegovaní zákazníci komunikační sítě nemohli, používal ale tohoto privi­legia jen velmi zřídka. Tehla by se byl býval vsadil, že na poza­dí zaslechl zvuk šplouchající vody… 
„Dobrý den, pane. Máme tu velmi vážné zprávy, omlouvám se, že vás kvůli tomu vyrušuji, ale tohle byste opravdu měl vi­dět,“ začal Tehla referovat, zatímco prsty po holodispleji pře­souval jednotlivé části shrnutí posledních zpráv směrem k Wirzigovi tak, aby admirál mohl sledovat jeho výklad. 
„Jedna z lodí zachytila částicový odraz vynořování vel­kého svazu letadel v sektoru 38ZZ. Máme od ní poziční zprávu. Loď byla během několika minut zničena. Následně jsme začali v příletové stopě ztrácet kontakty na radiobóje, všechny kusé zprávy nasvědčují tomu, že jsou systematicky likvidovány,“ interpretoval Tehla poslední hlášení. Jako příletová stopa byla označována nejefektivnější dráha pro pohyb lodi směrem k centru Sluneční soustavy a ztrácení kontaktů s radiobójemi v ní mohlo znamenat jediné: postu­pující letecký svaz před sebe vyslal průzkumníky likvidující radiobóje, což mělo zabránit informaci o přesné velikosti svazu. Tehla si uvědomoval, že kdyby nebylo servisního transportéru Bříza 7834 a jeho kompletní poziční zprávy, nevěděli by o skutečném rozsahu nebezpečí prakticky nic a celý postup by mohli po předešlých zkušenostech považo­vat za malý lokální vpád několika průzkumných lodí sondu­jících anoplurnské sousedy. 
Wirzig mlčel. Tehlovi se mlčení zdálo příliš dlouhé a už už se chtěl zeptat, zda mu admirál rozumí, když se obraz admirála sedícího za stolem zavlnil a najednou byl místo něj v holovizi obraz polonahého muže, který si ručníkem utíral hlavu. Jeho původní odhad, že admirála zastihl při koupeli, byl správný... 
„Svolejte okamžitě poradu štábu, za chvíli dorazím na sál. Prověřte znovu všechny informace a zjistěte, jaké jsou zprávy od lodí pohybujících se v cílové oblasti. A pošlete tam prů­zkumníky.“ 
Tehla se pro sebe usmál, protože to bylo přesně to, co oče­kával. Mezi tím už odeslal radiogram na Žižkovu jakožto nej­bližší základnu s žádostí o přesun lodí a Žižkova mu odpověděla, že už je to také napadlo a že stáhli z blízkého sek­toru průzkumnou peruť, která zde byla na cvičení. Tehla před­pokládal, že alespoň nějaké kladné body se budou hodit, Wirzig vždy rád viděl, když se někde přemýšlí a něco automa­ticky a dobře funguje i bez příkazů. 
Wirzig dál mlčel a vraštil obočí. Tehla vyčkával, protože mu bylo jasné, že Wirzig studuje poziční zprávy a jeho komen­táře mu netřeba. Wirzigovi po čele stékala voda, bezmyšlenko­vitě ji setřel rukou a pak se skrze holovizi podíval Tehlovi přímo do očí: „A abych nezapomněl. Vyhlaste bojovou poho­tovost Flotile.“ Pak se obraz holovize rozplynul, neboť tuhle instrukci Wirzig považoval za dostatečné rozloučení. 
Tehla se zhluboka nadechl. Nebyl ve Flotile tak dlouho, aby pamatoval poslední anoplurnské války, a i když patřil ke zku­šeným zpravodajům, nikdy se nesetkal se skutečnou válkou, jen s lokálními bojůvkami a malými vpády. S pohromami jistě, byl to on, kdo řídil vyprošťovací práce na Banzaru a jen díky jeho chladnokrevnosti a pohotovosti počet mrtvých tehdy ne­přesáhl několik stovek. Jenže válka byla něco jiného. A Tehla nepochyboval o tom, že TOHLE znamená válku. 
Operátoři čekali v příslovečném pohřebním tichu. Tehla se naklonil nad počítač a stiskl modré tlačítko na komunikačním panelu. Tlačítko začalo blikat, jinak se ale nic viditelného ne­stalo. 
Někde v hlubinách flotilového superpočítače ale naběhl program určený pro uvedení Flotily do stavu bojové pohoto­vosti. Kalendáře mužstva se prakticky okamžitě změnily. Do­mluvené opušťáky a dovolenky vzaly za své, rozchody ze služby byly zrušeny. Velitel pohotovostní peruti Šíla se pře­kvapeně odvrátil od přenosu fotbalové ligy, když jeho komuni­kátor zapípal a hned na to se rozzářilo modré světlo na zdi hangáru. Vyjeveně se díval na zprávu, která mu přikazovala zrušit plánované cvičné lety a oznamovala mu, že se všechny peruti uvádějí do stavu bojové pohotovosti. Byl by zasakroval něco o zkurvených neočekávaných cvičeních, jenže moc dobře si uvědomoval ten rozdíl. Zatímco běžná cvičení se vyhlašova­la uvedením Flotily do pohotovosti, tentokráte nesla vyhlášená pohotovost příznak bojová. 
Radiogramová síť Flotily zprávu o vyhlášení bojové poho­tovosti roznášela na další základny. Jeden za druhým přijímali překvapení operátoři a velitelé perutí a svazů informaci o tom, že admirál Flotily vyhlásil bojovou pohotovost. Flotila se začí­nala pomalu probouzet ze své nečinnosti, když jednotlivé lodi plavící se vesmírem dostávaly příkaz vrátit se na nejbližší zá­kladnu a vyčkat dalších příkazů. 
FLOTILA VSTUPUJE DO VÁLKY 
Nad Masarykovou základnou právě zapadalo Slunce. 
Tehla se krčil v koutku místnosti a ani nedutal. Jestli očeká­val, že ho admirál pochválí za duchapřítomné okamžité povo­lání průzkumníků, byl zklamán, ačkoliv admirálově nabručenosti se nedalo příliš divit. Devět průzkumníků, tři křídla, která operovala na cvičné misi nedaleko příletové sto­py, proskočila riskantně hyperprostorem zrovna tak, že vpadla do rány předsunutým jednotkám pohybujícím se před invazní skupinou. Pokud něco stihly potvrdit, tak jen totožnost útoční­ka – nade vší pochybnost šlo o anoplurnské lodi. Tím také veš­keré zprávy od průzkumníků skončily, protože předsunuté anoplurnské jednotky je rozstřílely během pár minut. A Wirzig zuřil. Flotila se ještě ani pořádně nestřetla s nepřítelem a přišla 
o deset lodí, i servisní transportér se počítá. A všechny tyhle zprávy posádce na náladě nepřidávaly. „Takže, pánové, projdeme si celý plán,“ konstatoval Wirzig 
po dvou hodinách velmi únavné porady. Tři hodiny procházení počítačových sjetin, simulací a rekonstrukcí na holovizoru všechny vyčerpalo. Simulace docházely prakticky ke shodné­mu názoru. Přesila útočníků je tak drtivá, že Flotila bude sme­tena během několika hodin. Generalita Flotily se snažila chvíli soustředit na přinesenou pizzu, při níž počítač simuloval party­zánské vedení války, jenže výsledek byl stejný. Lidstvo mělo být do posledního člověka vyhlazeno, pravda, nikoliv během několika málo hodin nebo dní, ale během několika málo měsí­ců. Válka s Anoplurnou byla válkou vyhlazovací. Anoplurna nebrala zajatce, nešlo jí o kulturní dědictví. Potřebovala suro­viny, moře vody a mít možnost vystrnadit ze své vlastní plane­ty expanzivní a nepřizpůsobivé elementy. Války s okolními soustavami a planetami jí nabízely toto všechno a povýšily ge­nocidu na umění vlastního přežití. 
Na holovizoru se znovu rozsvítila současná situace – ob­rovská skupina lodí se přesouvala směrem z Wardenova pásu zhruba v rovině ekliptiky po nejkratší příletové stopě. Během dvou dnů se lodi dostanou na dráhu Plutín, během dalších dvou dnů proletí Kuiperovým pásem – pásem plane­tek a vesmírných těles za drahou Neptuna. První základna, která jim stála v cestě, byla Žižkova základna na Neptunově měsíci Nereid, pak veliká umělá stanice Havlovo v pásmu těžařských meteoritů, ostatní základny na planetkách byly naštěstí mimo příletovou stopu. Žižkův Nereid byl dost malá základna na to, aby měla šanci se alespoň chvíli ubrá­nit, ale dost velká na to, aby byla nepříjemnou osinou v anoplurnském zadku. 
Wirzig zapíchl prst do šipky u holoobrazu základny na Nereidu a rozhodl: „Žižkovu základnu a Havlovo musíme okamžitě evakuovat. Všechny lodě stáhneme do pozice, kte­rou budeme moci bránit. Nějaké nápady, pánové, kde se za­kopeme?“ 
Generál Zodan si odkašlal, než promluvil: „Myslím, že jsme se shodli na tom, že otevřené části soustavy nemá smysl bránit. Nevedeme počtem, ale manévrovatelností lodí, dostře­lem a lepší technikou. Musíme bojovat v těžkém terénu. Vykli­dil bych tedy celou vnější soustavu až po dráhu Kentaurin.“ 
Kentaurina bylo označení pro planetky nacházející se mezi drahou Jupitera a Marsu, obecně se považovaly za předěl mezi vnější a vnitřní částí sluneční soustavy. Zodanův názor měl hlavu a patu, už v minulých bojích s Anoplurnou se ukázalo, že největší problémy mají anoplurnské lodě v okamžiku, kdy mají prudce manévrovat v planetkových pásmech, kde velké a hůře ovladatelné lodi měly značné problémy a musely se sou­středit hlavně na kličkování. 
Wirzig souhlasně přikyvoval, pak natáhl ruku a začal uka­zovat na holovizoru: „Ano, souhlasím. Vyklidíme všechny ob­lasti až do vnitřku Kuiperova pásu. Tady využijeme naši lepší manévrovatelnost a vyšší výpočetní sílu palubních počítačů. Sem navíc stihneme stáhnout většinu našich jednotek, takže se tu budeme moci postavit prakticky se vším, co máme.“ 
Plukovník Sklodzki nevypadal nijak spokojeně. „Jenže to 
o celé válce rozhodne jediná bitva. Jsem pořád toho názoru, že bychom se jim měli stavět v menších oddělených skupinách a soustavně je napadat, než dávat celou Flotilu všanc do jediné­ho úderu.“ 
Zodan praštil pěstí do krabice s pizzou, až se kolem rozstříkl kečup: „Ano, jediná bitva. Jediný čas, který máme. Kde je chceš napadat? Na oběžné dráze Země? Krucifix, jediná bitva na místě, které vybereme, a za podmínek, které vybereme, jen tak je nějaká šance!“ 
Wirzig se rozhlédl. Štáb se viditelně začínal rozdělovat na dvě skupiny – ta první, větší, nejviditelněji zastupovaná Zoda­nem, byla pro jedinou bitvu, Sklodzkého příznivci nechtěli je­dinou bitvou tolik riskovat. Podle počítače se pravděpodobnost úspěšnosti lišila jen minimálně, ovšem s tím rozdílem, že partyzánský způsob vedení války by vystavil vět­šinu pozemských základen i Zemi samu drancování. A to bylo něco, co se u stolu probíralo stále dokola, protože právě dran­cování Země se snažil Wirzig předejít. 
„Zodan má pravdu. Rozhodne jedna bitva. Dostali bychom se pod obrovský tlak jak ze strany Anoplurny, tak psychicky. Země ani základny nevydrží drancování a politicky bychom to neustáli. Museli bychom bojovat s vlastní opozicí a vlastními protivníky a na to nemáme sílu,“ rozhodl Wirzig. Znovu se po­díval do mapy a jeho pohled všichni u stolu následovali. Bylo zbytečné zdůrazňovat, že Flotila měla alespoň v něčem štěstí. Invazní jednotky se mohly v hyperprostoru kvůli slapovým gravitačním silám vylodit jen v rovině ekliptiky a pokud ne­chtěli útočníci ztrácet drahocenný čas zdlouhavým oblétáním kolem vnější hranice Sluneční soustavy tvořené Wardenovým pásmem, museli proletět po příletové stopě ekliptikou. Jenže postavení planet bylo právě takové, že Flotile umožnilo rychle shromáždit a přisunout většinu jednotek. Pohyb a proskoky lodí ve vnitřní části Sluneční soustavy nebyly vůbec jednodu­ché a patřily mezi veliké logistické výzvy. Protože gravitační síla komplikovala pohyb hyperprostorem, nebylo možné dělat dlouhé a dostatečně přesné skoky. A co více, planeta Země byla v postavení, kdy se mezi ni a útočníky mohla postavit na­prostá většina lodí Flotily. Všichni u stolu si uvědomovali, že kdyby invaze přišla o pouhého půl roku později, mohla by Flo­tila dostatečně rychle nashromáždit a přesunout pouhou polo­vinu lodí, což by výrazně eliminovalo strategické možnosti. 
Wirzig znovu ukázal do středu holoobrazu: „Tady se střet­neme. Kolem je několik velkých planetek, které můžeme vy­užít pro manévrování, navíc je tu několik tisíc kilometrů volného prostoru v téhle pásové mezeře, který budou muset proletět. A to hraje pro nás.“ Wirzig se otočil na skupinu lidí kolem stolu. Zodan přikyvoval, zatímco Sklodzki se tvářil po­chybovačně. Rivalita mezi Zodanem a Sklodzkim byla dlouho známá a tématem mnoha žertovných rozhovorů, stejně jako fakt, že Sklodzkemu pro jeho takřka nepřetržitou řadu průšvi­hů politického charakteru neustále unikalo povýšení na gene­rála. Což ale nic neměnilo na faktu, že oba patřili mezi nejlepší velitele a taktiky Flotily, ačkoliv způsob velení i boje byl u každého naprosto odlišný. 
„Jenže…“ ozvalo se z nejzazšího koutu stolu. 
„Ano, pane přidělenče?“ otázal se Wirzig tak jízlivě, jak jen byl schopen. Mathias Webber byl přidělenec OSN u Flotily a Wirzig nikdy neopomněl dát mu najevo, že je u Flotily pouze trpěn a jeho faktická pravomoc je nulová a soustředí se výhrad­ně na hlášení o činnosti Flotily v OSN. Weber znamenal poli­tický ústupek, a jestli něco Wirzig nenáviděl, tak politické ústupky hitparádu nenávisti vedly – včetně těch, kdo je repre­zentovali. 
„…jenže jak evakuujete základny v příletové stopě, admirá­le? Jestli dobře počítám, není dostatek času, vyslat tam trans­portéry. Mají základny dostatek svých?“ 
„Milý pane přidělenče, základny nemají dostatek transpor­térů, a jak jste velmi bystře odhalil, nemáme ani dostatek času, abychom základny evakuovali vysláním dalších transportérů.“ 
Webber se dostával do varu: „Takže tam ty lidi necháte po­chcípat?“ 
„Vyjádřil jste se velmi pregnantně, nicméně v zásadě správ­ně. Nemáme, jak těm lidem pomoci, ledaže byste měl nějaký tajný plán, jak zarazit anoplurnskou invazi, pane přidělenče.“ Wirzigův hlas ukrajoval pohrdání jak čajové máslo. 
Zasáhl Zodan: „Pánové, musíme si také uvědomit, že invaz­ní svaz bude spěchat, hraje pro něj předpokládaný moment překvapení. V trase mu stojí jen dvě základny, kvůli ostatním by si musel zaletět a riskoval by ztrátu hybnosti. Dá se předpo­kládat, že většina základen v tomhle prvním kole vyvázne bez velkých ztrát a i ty dvě mohou mít štěstí a přijdou jen o spojení, protože radiogramy se dají zničit velmi rychle a oprava bude bez pomoci z centra složitá.“ 
Wirzig přitakal: „Ano. A už vůbec nemůžeme riskovat 9 miliard lidí jen kvůli pár základnám. Je to smutné, ale je to tak. Pane přidělenče, ještě něčemu nerozumíte a domníváte se, že byste měl?“ 
Webber viděl, že u nikoho nenajde podporu, a tak jen bez­mocně zavrtěl hlavou a v duchu začal komponovat další stíž­nost na Wirzigovo chování. 
„Takže, pánové, nastal čas, abychom trochu s naším plánem popojeli,“ konstatoval Wirzig. Ostatní se začali zdvíhat od sto­lu a rozcházet se, jen Tehla zůstal a čekal na poslední Wirzigo­vy pokyny. Striktně vzato nebyl členem štábu, ale jako službu vedoucí operátor byl přítomen, protože zodpovídal za vyhláše­ní poplachu Flotile. 
… o pár minut později se poručík Tehla vřítil jak tornádo do zpravodajského sálu. Usadil se ve svojí kukani a do mikrofonu komunikátoru zakřičel: „Všichni operátoři na svá místa. Při­pravíme se na vyhlášení bojového poplachu. Operátoři oka­mžitě projdou poplachové plány přidělených sektorů a připraví je k distribuci.“ 
Většina operátorů na svých místech už seděla. Ačkoliv v době, kdy velitelé Flotily jednali, se operátoři hromadně roz­prchli vyřídit si soukromé věci a zejména pak ukořistit někde dostatek jídla, kofoly a vyřídit soukromé hovory (ačkoliv ty opatrně, aby z toho nebyl průšvih), jakmile se Tehla objevil na dlouhé chodbě, všichni operátoři sprintovali, aby seděli na své židli co nejdříve. 
Vyhlášení poplachu Flotile se totiž nesestávalo z prostého zmáčknutí tlačítka, po němž se světla přepnula na červenou a rozeřvala se siréna, jak s oblibou presentovaly béčkové barran­dovské trháky typu „Vesmírní žoldáci“. Vyhlášení poplachu předcházela nejdříve intenzivní práce, kdy operátoři museli ještě jednou a ručně projít a zpracovat plány, které připravil hlavní počítač a které každé jednotce říkaly, co má dělat. Vy­hlášení poplachu neznamenalo, že se vojáci namačkají někde v hangáru a budou čekat, až jim někdo milostivě přečte, co mají dělat – vojáci Flotily dostali na svůj osobní komunikátor přesné instrukce. Právě na operátorech bylo, aby velmi rychle schválili jednotlivá doporučení počítače, vyřešili konflikty a sestavili poplachový plán toho, co má která jednotka udělat. 
Poručík Tehla nastavil na svém panelu několik příkazů a na velké obrazovce ve zpravodajském sále se objevila číslice 
10:00 a po vteřinách odtikávala. Na vyhlášení poplachu byl li­mit deset minut. 
Sál prakticky úplně ztichl, protože operátoři se ponořili do počítačových sjetin a postupně odesílali do počítače sestavené rozkazy. Byly necelé dvě minuty před limitem, když se časo­míra zastavila, to už operátoři seděli u svých stolů se zdvižený­mi hlavami jako studenti při skončení písemky. Počítač indikoval, že poplachový plán je kompletní. 
Tehla vstal. Při důležitých záležitostech raději stál. Pak od­klopil plastovou krytku a stiskl tlačítko. Počítač souhlasně píp­nul a Tehla pro identifikaci přejel prstem po svém komunikátoru. Počítač promluvil svým klidným, syntetickým hlasem: „Byl vyhlášen bojový poplach Flotile. Flotila vstoupi­la do války. Byl vyhlášen bojový poplach.“ 
V samotném zpravodajském sále se jinak nic nezměnilo. O zlomek vteřiny později se ale zuřivě rozbzučely a rozpípaly komunikátory všech vojáků na základně, o pár dalších vteřin později i na celém Marsu. 
Obrovská radiogramová anténa ukrytá v šedomodré polokouli začala chrlit do hyperprostoru signál přenášející bojové rozkazy. O minutu později signál přijala retranslační stanice měsíční zá­kladny Šerementěvo, která vyhlásila poplach po celém Měsíci. Prakticky současně s tím dorazil signál na hlavní základnu Flotily Ransko na severu Čech. Pilot, jehož letoun Aero L-209 Sokol se právě odlepil ze vzletové dráhy, jen zaklel, když mu palubní počí­tač přikázal okamžitě zase přistát. Chvíli nevěřícně koukal na po­kyny na displeji. Země vstoupila do války. 
O pár minut později signál dorazil i na základny v dalších částech Sluneční soustavy. Žižkova základna na Nereidu, Šte­fánikova na Kaltoperii. Nelsonova i Rumsfeldova základna, základna Vieronda, základna Lípa a další a další. Všude jako mávnutím kouzelného proutku ustala původní činnost. Vojáci se urychleně oblékali, házeli si věci do vaků, každý jak uměl nejrychleji a jak si navykl. Reproduktory všude opakovaly prosté a stručné oznámení „Byl vyhlášen bojový poplach Flo­tile…“ než za pár minut zmlkly, když už bylo jasné, že není ni­koho, kdo by to byl přeslechl. Zároveň s tím komunikační systémy Flotily začaly vytěsňovat civilní provoz z pan-soustavní komunikační sítě, piloti nezávislých a civil­ních lodí začali dostávat rozkazy, které je přesměrovávaly na nejbližší volné kosmodromy, neboť flotilní kosmodromy počí­taly s převedením všech volných kapacit na odbavení vojen­ských lodí. První kusá zpráva o totální mobilizaci a vyhlášení bojového poplachu Flotile byla zaslána i médiím, v komuni­kační síti ale běžela s nízkou prioritou. 
Za Tehlou se vynořil Wirzig jako duch. „To bylo dobře pro­vedené, poručíku,“ pochválil Tehlu a hlavou kývl k tabuli s od­počtem času nutného pro vyhlášení poplachu. Tehla by bylse jindy zatetelil blahem, teď ale jen řízně vojensky zasalutoval. 
„A teď je čas vyřídit to se Zemí,“ usoudil admirál Wirzig. „Spojte mi prezidenta republiky, ihned,“ poručil Wirzig a chvíli čekal, než mu přetížená síť sestavila spojení. 
Flotila vstoupila do války, a celé lidstvo s ní… 
STĚPANASK FASUJE TREST 
Nadporučík Wojda Stěpanask seděl na barové židličce a jeho duše se topila v zoufalství. Už druhou hodinu se snažil napum­povat do té novinářky, kterou mu přidělili, alespoň základní pře­hled o tom, jak Flotila funguje. Znuděný kameraman, jehož jméno se Stěpanask ani nesnažil zapamatovat, se rozvaloval na stoličce opodál a lámal do sebe jednoho panáka za druhým a Stěpanask mu je všechny po jednom záviděl. 
Ta novinářka byla opravdu excelentní jelito, jenže po prav­dě řečeno se Stěpanask do role její chůvy dostal vlastní vinou. Předevčírem se právě v tomhle baru nachmelil pod obraz při oslavě Fischerova povýšení a problém nebyl ani tak v tom, že neznal Fischera a ani nevěděl, kam ho povýšili. Vymstila se mu dámská společnost, jako už tolikrát před tím. Když už měl notně upito, napadlo ho totiž, že by mohl své momentální váž­né známosti, se kterou už se znali dobře půl noci, ukázat Masa­ryčku trochu z výšky. Což Stěpanaskovi v jeho podchmelené náladě přišlo jednak jako dobrý nápad a jednak jako dostatečná předehra k návaznému postelovému dobrodružství. 
Chytli je v hangáru, když se snažil přemluvit palubní počí­tač průzkumného letounu, aby nedělal štráchy a otevřel kok­pit bez ohledu na to, že nemá identifikaci. Po pravdě řečeno, neměl ani moc šancí. A úplně po pravdě řečeno, ani tohle ne­byla ta podstata jeho potíží, protože nabumbaný pilot, který chtěl ohromit právě navnaděnou bytost libovolného pohla­vím, nebyl také nic nového pod sluncem. Většina palubních počítačů měla dost rozumu na to, aby pilota ochránila před pokušením pilotovat v podroušeném stavu a mimo jeho leto­vé hodiny. 
Stěpanaskův největší problém ve Flotile spočíval v tom, že vydržel vždy o pět ran víc, než by měl. Na tom se o pár hodin později shodnul s velitelem základny, podplukovníkem Joha­nem Baarem, který ho nechal vyvést z ajnclíku. Stěpanask vstoupil do Baarovy pracovny. Podplukovník chvíli nedal na­jevo, že si ho povšiml, a nechal ho minutu stát v předpisovém pozoru. Pak konečně zdvihnul oči od holospisů na stole, za­mračil se na Stěpanaska a řekl: „Tak, nadporučíku, zalétat si s babama se vám zachtělo. A když vás drapsli, tak se vám za­chtělo se i poprat s gardou. To jsem si o vás početl – dva chlapi na neschopence, třetího pustili s natrhlým obočím. Stěpanasku – ožrat se, o tom žádná. Kurvit se, taky bych nic neřekl. Jenže rozbíjet hubu gardě, to je jiný kafe. Rozumíte, Stěpanasku?“ 
Stěpanaskovi nezbývalo, než řízně kývnout hlavou a říci „Ano, pane,“ protože rvaní s pořádkovou službou Flotily do­hlížející na to, aby to vojáci Flotily s vojančením nepřeháněli mimo službu, to nebylo téma k diskusi. 
Chápal to. Za pokus proletět se bez povolení se vyhazovalo na kadetce, jenže vycvičeného pilota byla škoda. U něj se to to­lerovalo, pokud to udělal mimo akci – pilot pak zpravidla nafa­soval nějakou práci na delší vystřízlivění a už se o tom nemluvilo. Že se porval s gardou by se dalo snést – kdyby kou­pil první ránu a byl na marodce on. Jenže Stěpanask se svojí výškou 197 cm nepatřil mezi ty, které trojice gardistů přivede k rozumu jednou či dvěma ranami. 
„Stěpanasku, co s váma. Já vím, co s váma. Dostanete pos­lední šanci. Víte, co je to poslední šance, Stěpanasku?“ 
„Ano, pane!“ kývnul Stěpanask opět rázně, protože chápal, že na jeho žertíčky a vtípky není ta správná chvíle. 
„Poslední šance, Stěpanasku, je, že vás odměním nějakou výběrovou prací. Přímo fajnovou prací, Stěpanasku, protože domlouvat vám už nebudu.“ 
Stěpanask se otřásl. Domluva v Baarově podání představovala několik (zpravidla více) ran pěstí do obličeje, které Baar uštědřo­val za hlasitého řevu a nadávek. Domluva byla brána ze strany domlouvaného jako pohodová záležitost, protože Baar pak do zá­znamů napsal „vyřešeno osobní domluvou“ a přestupek tím prak­ticky smázl. Skutečnost, že dotyčný po domluvě mohl několik dní jíst pouze tekutou stravu a dalších pár týdnů jeho modrý obli­čej budil mezi kolegy uštěpačné poznámky, byla brána jako vý­chovná dohra celého aktu, a kam až bylo Stěpanaskovi známo, nikdy si nikdo nadřízeným na Baarovu domluvu nestěžoval. Zato „výběrové práce“ byly většinou jen pro silné žaludky a sám Stě­panask patřil mezi ty, kdo věřili, že legenda o tom, že neposlušné­ho pilota donutil Baar přečerpat žumpu plnou sraček na měsíční základně Šerementěvo naběračkou, má pravdivý základ. 
„A já mám pro vás, Stěpanasku, vážně delikatesu. Poslali mi sem nějakou novinářku z NCN. Asi chápete, co pro nás zna­mená nejdůležitější televizní kanál a jeho reportéři u nás na zá­kladně. Budete jí čtyřiadvacet hodin k dispozici, a uděláte pro ni, cokoliv si vzpomene. Nehnete se od ní na krok, všechno jí vysvětlíte, všechno jí ukážete a všude po ní uklidíte. Je vám to jasné, Stěpanasku?“ 
„Ano, pane!“ odpověděl Stěpanask a napadlo jej, že dneska není den na košaté vyjadřování. 
„Já myslím, že není, vy imbecile,“ rozeřval se znovu Baar. „Mně se totiž, Stěpanasku, zdá, že vás už dlouho nikdo nepo­výšil. Není vám to líto, být po tolika letech služby jenom veli­telem křídla?“ Baar nečekal, až Stěpanask zakřičí to své „Ano, pane!“ a bez přerušení pokračoval. „Můj drahý Stěpanasku – jediný průšvih s tou reportérkou, jediná její stížnost, že jste jí nepochválil šminky nebo nekvaltoval dost rychle vypucovat její poblitý skafandr – a přísahám, zařídím vám povýšení na ši­kovatele v Zagaru. Rozumíte mi?“ 
„Ano, pane!“ zakřičel počtvrté Stěpanask a otřásl se hrůzou před nejhorší výspou Flotily, ve které se šikovatel zpravidla dříve oběsil, než stihl dostat první opušťák. 
„Promiňte, pane…“ otevřel svůj oblíbený smlouvací part. Baar, který si mezi tím začal dělat poznámky do spisu, zdvih­nul oči a Stěpanask v nich uviděl naprostou neoblomnost. „Pane, dovolte mi odejít, pane!“ dokončil bez zaškobrtnutí větu, protože nebylo, o čem smlouvat. 
„Odchod, Stěpanasku. A jestli to zvoráte, tak s příštím transportem přibalujete další frčku a tradá na Zagar…“ zařval Baar od stolu. Stěpanask zasalutoval a vypadl z místnosti, pro­klínajíc smůlu a žízeň, které ho dovedly až k tomu, že bude muset obskakovat zpovykané novináře. 
Opečovávání VIP návštěvy základny obnášelo nejvíce po­kořující práci, protože kolem vipáků a zejména novinářů se muselo poskakovat, obsluhovat je, snášet úšklebky ostatních vojáků Flotily. Přitom bylo třeba se tvářit, že je všechno v po­řádku, a to i v okamžiku, kdy se novináři natlačí do stíhačky, aby si „to“ na vlastní kůži vyzkoušeli a kdy je přetížení při star­tovním manévru donutí nazvracet si do vlastní přilby a zvratky se málem udusit. 
„Nemohlo tě, hochu, nic horšího potkat,“ řekl si v duchu Stěpanask, když té novinářce znovu a znovu dokola vysvětlo­val schéma základen Flotily ve Sluneční soustavě. 
Ale to se opravdu hluboce mýlil… 
STĚPANASK S NOVINÁŘKOU 
Barbara Streissandi zamrkala svými neskutečně dlouhými řasami a upřela na Stěpanaska blankytně modré oči, ve kterých se nadporučík Stěpanask topil už hezkou řádku minut. „To myslíte vážně, USA že byly ekonomická mocnost? To si ze mne děláte legraci, já myslela, že vždy byly tak trochu retro,“ zašvitořila novinářka a ladným gestem pravačky si odhrnula z čela dlouhé blond vlasy. 
A Stěpanask se na tu vějičku nechal chytit. Vějičku proto, že podcenil bojovou přípravu – nepřečetl si složku rozvědky 
o Barbaře Streissandi, a tak se ani nedočetl o tom, že tahle no­vinářka není jelítko vyuzené dvouletým rychlokvasným kur­zem novinařiny a že kromě řadového vzdělání v historii na Oxfordu má za sebou i tři roky prestižního studia polito-ekonomie na Univerzitě Karlově. A tedy, že toho nut­ně o ekonomice ví podstatně více, než se kdy Stěpanaskovi podařilo… 
Stěpanask se blahosklonně usmál: „Ale jo, fakt to tak kdysi bylo, a není to ani dvě století. Amerika byla ekonomickou i po­litickou velmocí, která vyhrála dvě světové války a vydýchala jednu studenou. Došlo to tak daleko, že si mohli dovolit napad­nout jakýkoliv stát a nikdo proti tomu nic neudělal, byli dost silní na to, aby mohli válčit s celým světem.“ 
„Jej, a co se pak změnilo?“ vyjekla Barbara hraným překva­pením. 
„No,“ zamyslel se Stěpanask, „bylo to na počátku nového tisíciletí, když na Zemi přistáli velvyslanci ze Sargu, první mi­mozemšťani, na které jsme narazili. A přistáli zrovna v Če­chách. U toho byl Michal Wirzig a Wirzigové, jakmile se nachomýtnou k nějaké šanci, tak už ji nepustí. Sargové začali vzdělávat pozemské vědce, předávali nám svoje znalosti. A Wirzig se postaral o to, aby všechny důležité informace dos­tali čeští vědci a aby se včas patentovaly. A pak všechno začali Češi vyrábět jako první. Postavili první hyperprostorovou loď, první gravitační a fotonové vysílače, první hypertracery a fáze­ry, první na co si vzpomenete. A kdo chtěl, mohl si to u nich koupit. Příjmy z patentů a práv byly obrovské a Wirzigové na tom nadělali jmění. Jenže i ostatní v Evropě na tom slušně vy­dělali, protože Češi nestíhali vyrábět všechno, a tak spoustu produktů licencovali do jiných firem a států. Tak vznikl Stře­doevropský svaz – Wirzigové prostě Polákům a Slovákům dali lepší podmínky za to, že se s Čechy sjednotí do jednoho státu. A Evropská unie se vlastně jen přidala. Jenom amíci na tom byli špatně, protože k jejich ekonomice, postavené na ropě a klasické energii, začala paralelně vyrůstat ekonomika evrop­ská přeorientovávající se na něco úplně jiného.“ 
„A to se tomu nějak Američani nezačali bránit, když měli tehdy takovou sílu?“ zeptala se Streissandi se svým dokonale naivním výrazem. 
„Ale jo, chtěli Wirzigovi zatrhnout tipec. Jednou zadrželi skupinu vědců, která přijela do Států přednášet na nějakou konferenci, obvinili je ze špionáže. Pak poslali letecký přepad na základnu české armády, aby ji obsadili a získali důkazy. Jenže Wirzig už tehdy měl letku, která si s těmi americkými le­tadly okamžitě poradila a smetla je z oblohy. Pak udělali Češi výsadek, osvobodili zadržené vědce a potom tu americkou zá­kladnu, kde je drželi v zajetí, srovnali se zemí. Na výstrahu. A od té doby byl klid. Češi měli nejvíce peněz, postavili nej­větší kosmickou flotilu ze všech a po prvním vpádu Anoplur­ňanů, kdy útočníky odrazili v podstatě sami, nabídli ostatním založení společné Flotily Země. Michal Wirzig se stal prvním admirálem Flotily, po něm jeho syn Vojtěch Wirzig, vnuk Pro­kop Wirzig, až k dnešnímu nejvyššímu Martinovi Wirzigovi.“ 
„A proč se nikdy nestal admirálem nikdo jiný než Wirzigo­vé? Slyšela jsem, že se upsali Sargům svojí duší,“ zeptala se Streissandi. 
Stěpanask se zamyslel. Taky slýchal zvěsti o tom, že Wirzi­gové Sargům slíbili, že postaví velkou flotilu schopnou bránit se Anoplurňanům, a kdysi se přistihl, že nevěří oficiální verzi, že Sargové věnovali své znalosti pozemšťanům z čistého altru­ismu, ba dokonce měl podezření, že Sargové si Zemi záměrně vybrali a umožnili jí skok v technologiích o několik století na­před jen proto, aby pozemšťané zbrzdili expanzi anoplurnské­ho impéria napříč galaxiemi a poskytli Sargům oddechový čas. Jenže takovéhle metafyzické úvahy nebyly nic pro natvrdlou novinářku a Stěpanask ji nechtěl vystavovat pokušení samos­tatného myšlení. 
„No, zaprvé jim Flotila vlastně patří. Za druhé je to tradice, a navíc Wirzigové byli vždy nejlepší. Víte, není žádné pravid­lo, že Flotile musí velet Wirzig. Jenže Flotila je vlastně soukro­má společnost investovaná z provozu kosmických technologií, přepravních tras a těžařských kolonií. Teoreticky by mohl být v čele i někdo jiný, jenže nástupci vždycky vybrali Wirziga a jak při prvním vpádu, tak při tom posledním se ukázalo, že to bylo dobře. Wirzig uměl vždy rozšiřovat pozemské državy a balancovat ekonomický užitek s obranou Země…“ konstato­val Stěpanask. 
Byla to jen část pravdy. Ačkoliv všichni Wirzigové prosluli jako skvělí stratégové v dobách válečných, těch bylo jen málo a nejsilnější stránkou Wirzigů ve všech generacích bylo to, jak zvládali Flotilu a Zemi v dobách míru. Flotila se totiž, podobně jako v případě Anoplurny, stala cílovou stanicí pro dobrodruhy a renegáty všeho kalibru a všech ras. Však také většina prvních vojáků Flotily pocházela z řad zločinců a průzkumy odlehlých koutů Sluneční soustavy patřily v prvních letech do výhradní domény odsouzenců, kterým pozemská justice dala před po­pravou poslední šanci. Ačkoliv taková šance netrvala o mnoho déle, většinou naprosto vyhovovala povaze těchto lidí, a tak se Flotila záhy stala stabilizačním faktorem pozemské civilizace, kdy ze Země odváděla lidi, jimž jednoduchý život byl až příliš poklidným. Tak třeba brigádní generál Korcianov, legenda z bitvy u Chaironeie, byl původně odsouzeným vrahem, a ač­koliv to oficiální monografie vždy taktně opomíjely, všeobec­ně se to vědělo. 
Wirzigovská vláda nad Flotilou byla stejně zvláštní, jako nepopiratelná. Jenže vliv admirála Flotily dalece přesahoval ony dva miliony mužů, jimž přímo velel. Flotila představovala největší ekonomickou hybnou sílu na Zemi, zajišťovala vojen­ský i většinu civilního transportu v rámci Sluneční soustavy, těžbu strategických surovin, obrovskými sumami dotovala a štědře sponzorovala nejenom vědu a výzkum, ale i umělce. Flotila byla důslednou mašinérií, která propojovala všechny části lidského konání ve svůj prospěch. Mnoho jejích pozem­ských odpůrců jí vytýkalo, že korumpuje penězi a mocí. A bylo to pravděpodobné, i když většina té korupce byla dob­rovolná. Bylo snadné být studentem pražského FAMU a požá­dat Flotilu o dotaci a pomoc při natáčení ročníkového filmu zachycujícího slavná období Flotily nebo zpracovat dokument 
o těžbě vanadia na Kalmastaru. Bylo snadné jako student eko­nomiky projít flotilní knihovnu a udělat diplomku na téma „Vliv vnitrosoustavní přepravní brutto ceny na životní stan­dard v průběhu posledních sta let“. Flotila vždy vyšla vstříc. A kousněte do ruky, která vládne. 
Ano, bylo i mnoho těch, kteří volali po omezení vlivu Floti­ly. Ekonomické studie několika buřičů namítaly, že uspořádá­ní Flotily ve formě soukromě ovládané společnosti představuje nebezpečí rozvoje ekonomiky, jenže ekonomika šlapala. Ochránci přírody brojili proti těžbě nerostných suro­vin ve vesmíru a volali po její regulaci, jenže bylo těžké poža­dovat „umírněný přístup k vesmírné těžbě“, když ta drancovala jen pusté kusy vesmírných skal, zatímco pozemské doly se utlumovaly. Kromě toho nemohli ani velmi fanatičtí ekologové přehlédnout, že výroba energie mimo planetu Zemi měla pro životní prostředí na Zemi velmi příznivý dopad. Což ale pro ně nebyl důvod, aby nepožadovali účast při rozhodová­ní o otevírání dalších energetických polí či těžařských kolonií, kterou jim Flotila v míře omezené, ale na první pohled kriti­kům ústa ucpávající, poskytovala. 
Většině pokusů o zásah do svých činů se Flotila bránila po­ukazem na skutečnost, že za kritiky bylo možné vždy vystopo­vat politické kruhy. A tak většina skutečně vážných výhrad vůči Flotile byla ve svém jádře politicko-strategická. Flotila získávala příliš velký vliv na chod planety Země, aby se to dalo přehlédnout. V tabulce nejvýkonnějších ekonomik se pohybo­vala v první desítce, pokud se poměřovala se státy, s normální­mi soukromě vlastněnými společnostmi nebyla co do velikosti ani řádově srovnatelná. Ačkoliv Flotila představovala armádu dvou milionů lidí, její faktický vliv zahrnoval řadu společností žijících z kontraktů s Flotilou, ať už to zahrnovalo přepravní či těžařské společnosti, farmaceutické, energetické a chemické koncerny, ale i řadu dalších a na první pohled s Flotilou nesou­visejících oborů, jako třeba zábavní průmysl. Kromě těchto více či méně formálních vazeb (v řadě firem byla Flotila vý­znamným investorem) byl stále více zřetelný problém v tom, že velitel Flotily držel – obrazně řečeno – prst na tepu Země. Pokud by se velitel Flotily rozhodl zrušit zásobování Země su­rovinami či energií, mohl by ji snadno vydírat. Ačkoliv bylo nutno připočíst k dobru Wirzigů, že to nikdy ani nenaznačili, pozemským politikům nedávala závislost Země na Flotile klidného spánku a vždy si nenechali ujít příležitost, aby zdů­raznili nedemokratický charakter Flotily, v níž se pozice neob­sazují spravedlivými volbami, ale uvážením úzké skupiny prominentů. Flotila na to vždy suše odpovídala, že to jest pod­stata její funkce a také důvod, proč se jí daří udržet ve vesmíru a zajišťovat pro lidstvo mnoho výhod a dobra a že se ostatně jen drží demokratických předpisů a ustanovení o existenci sou­kromých společností. A že nakonec politici měli možnost udě­lat to, co nakonec udělala Flotila – což už byla při střízlivém hodnocení mírná demagogie, ale obecně se jí věřilo. 
Vliv Flotily bylo možno nejsnáze a zároveň nejpozoruhod­něji sledovat na proměnách jazyka. Od prvopočátků Flotily to-tiž platila čeština jako oficiální jazyk Flotily, a kdo chtěl sloužit ve Flotile, musel si s češtinou poradit. Nedosti na tom – s češtinou se musel poprat i každý, kdo chtěl s Flotilou obcho­dovat, a tak se čeština během několika desetiletí prosadila jako nejdůležitější světový jazyk, ačkoliv ještě před lety se zdála pozice španělštiny, angličtiny a čínštiny neotřesitelnou… 
Vesmír byl místem obrovských příležitostí a světlých zítřků a vesmír pro Zemi znamenal Flotilu. Národní vesmírné agen­tury jako NASA, ESA, ruské, japonské i čínské státní vesmírné agentury svůj závod o vesmír viditelně prohrávaly. Jejich problémy byly trojí: finanční zdroje, nepružné rozhodování a patento-právní (v Číně se říkalo „technické“) problémy. Za každou vydanou korunu na vesmírný program národní agentu­rou jich Flotila vydávala tisíc. Kromě toho měla Flotila efek­tivně organizované soukromé řízení, většina programů se schvalovala či zamítala sice po bedlivém posouzení, ale rych­le. Programy, které národní agentury teprve dostávaly schvále­né, Flotila většinou již dokončovala. 
A do třetice, většina patentů patřila Flotile a ta si je žárlivě střežila. V minulosti byla řada pokusů o to, patentové nároky Flotily pokrátit nebo pokořit, většina amerických médií a ofi­ciálních postojů v druhé polovině jednadvacátého století lob­bovala za zkrácení patentové ochrany na několik málo let. Flotila na to odpovídala, že o tom se jistě lze bavit, ale že je protizákonné postupovat retroaktivně a přehodnocovat trvání již existujících patentů. Amerika padla do své vlastní patento­vé pasti, ze které se jí nepodařilo vymotat, protože v době, kdy i mínění americké veřejnosti bylo pro ostrý aktivní vojenský postup proti Flotile, už nebylo v silách americké armády tento postup realizovat a Flotilu k ústupkům donutit silou. 
Ameriku vláda korporací a jejich zájmy strhly do krize, ze které ji vyvedla až pokračující expanze Flotily do vesmíru, kte­rá přesahovala kapacitní zdroje jak Středoevropského svazu, tak později Evropské unie. Na jednu stranu tak byly urovnány a zažehnány potenciální konflikty, na druhou stranu se ale americká hrdost promísila s ublížeností a oportunismem. 
Tohoto příkladu si ostatní mocnosti byly vědomy. Flotila byla stát ve státě a stát nad státy. Stát v Českém státě, později ve Středoevropském svazu. Jenže státem, který stál nad státy i nad jejich zájmy. Flotila se sice formálně řídila českými zá­kony, ale nikdo nepochyboval o tom, že ačkoliv jsou dosti be­nevolentní, nebylo by pro Flotilu problém je změnit. Kromě toho těmto zákonům Flotila podléhala jen na Zemi. Ve vesmí­ru platila její vlastní nařízení, která sice vycházela z interních bezpečnostních předpisů, ale nedalo se u nich přehlédnout, že v mnoha oblastech aspirují na zákonnou úpravu, nebo ji přímo nahrazují. Flotila odjakživa argumentovala tím, že jí v prvé řadě jde o předcházení problémům při pobytu v tak náročném, extrémním a nebezpečném prostředí, jakým vesmír bezpochy­by je, a kromě toho, že potřebuje určit jednoznačná ustanovení pro takový vícenárodnostní tavící kotlík, jakým se stává. To byl argument, na který se něco obtížně namítalo, protože neby­lo proveditelné, aby se například trestné činy spáchané ve ves­míru posuzovaly soudem, k němuž občansky patřil provinivší se – už proto, že by se jen obtížně řešily kompetenční spory jednotlivých soudů. To nezbytně vedlo k tomu, že hegemonie Flotily ve vesmíru byla prakticky absolutní, a to včetně vlastní jurisdikční a legislativní pravomoci, a také k tomu, že se za­městnanecké knížky Flotily, zprvu rozvážně doplňované 
o český pas, postupně staly vlastním průkazem totožnosti, po pravdě řečeno respektovanějším než pas nějakého státního útvaru. Ačkoliv se nikdy neříkalo „občan Flotily“, platilo označení „voják Flotily“ za dostatečné či spíše prestižní určení původu. Tím se Flotila definitivně stala obrazně i doslovně stá­tem nad státy. 
Stěpanaska vytrhlo ze zamyšlení zuřivé pípání jeho ko­munikátoru. Zlostně jej chtěl umlčet, přitisknul prst k dis­pleji komunikátoru, jenže pípání nepřestalo. Uvědomil si, že si komunikátor vypnul, aby ho nikdo nevyrušoval, a hned na to si všimnul, že komunikátory se ohnivě rozzvonily i všem ostatním vojákům kolem. „Něco se děje,“ pomyslel si Stěpanask, když se díval na zprávu, kterou jeho komuni­kátor právě přijímal. 
Zpráva začínala slovy „Byl vyhlášen bojový poplach Floti­le…“ Stěpanask se podíval do poziční zprávy, kterou mu holo­displej vykresloval, a nevěřil svým očím. Rozhlédl se kolem sebe, jestli si z něj někdo nedělá legraci, ale viděl jen ostatní vojáky sedící v baru, kteří se také překvapeně rozhlíželi kolem sebe. Něco se dělo, a to „něco“ bylo moc ošklivé. 
„Je mi to líto, ale musím se vrátit na základnu,“ řekl Stěpa­nask novinářce. Barbara si už také všimla, že něco není v po­řádku, protože muži kolem se v chvatu zdvíhali od stolů a odcházeli z baru, telefonovali nebo si mezi sebou velmi hlučně vyměňovali názory. 
„A co bude s námi?“ ukázala Barbara Streissandi rukou na sebe a kameramana podřimujícího v rohu sedačky. 
Stěpanask v duchu zasakroval, protože rozkaz Baara byl jasný, jenže rozkaz na jeho komunikátoru ještě jasnější. Potře­boval se ihned dostat na základnu a novinářku nesměl nechat samotnou. Vytočil na komunikátoru Baarovo číslo, jenže spo­jení nedostal. 
„Pojedete se mnou na základnu a tam se uvidí, co se děje,“ řekl nakonec Stěpanask. O chvíli později se toto trio snažilo před barem ulovit taxíka, který by je rychle odvezl na základnu. 
SLEDUJETE ZVLÁŠTNÍ ZPRÁVY NCN... 
Taxík se řítil po čtyřproudé silnici spojující zbytek základ­ny s kosmoportem. Ačkoliv „Masaryčka“ byla základnou vo­jenskou, měla rozsáhlý civilní sektor a byla vlastně největší lidskou výspou ve vesmíru, pokud odpočteme Zemi, pod niž se místní naučili počítat i Měsíc a jeho základny Šerementěvo a Ronov. A většina barů se logicky nacházela mimo vojenský sektor, kde sice bylo blíže k převažující skupině zákazníků, ale také blíže ke všem potenciálním nositelům průšvihů a omezení. 
„Nemohl byste na to trochu šlápnout,“ zeptal se dotčeně Stěpanask, kterému se zdálo, že se v houstnoucím provozu su­nou hlemýždím tempem. 
„Je mi líto pane, ale tady jedeme rezidenční zónou, nesmí­me víc jak sto pade,“ opáčil taxikář. 
„Jen na to šlápněte, všechny pokuty hradí Flotila,“ usmál se Stěpanask při pomyšlení na jednu ze svých flotilních výhod. Věru – při bojovém poplachu pro vojáka Flotily žádné doprav­ní předpisy neplatily. Taxikář jen pokrčil rameny a Stěpanask spokojeně sledoval, jak se číslice tachometru zdvihají na dvoj­násobek. 
„Heleďte, mladej, proč všichni kvaltujou na kosmoport?“ kývnul taxikář znovu hlavou směrem z okýnka a poukázal tak na stále zjevnější skutečnost, že stejným směrem, jako oni, míří dlouhá šňůra taxíků ve čtyřech pruzích. 
Stěpanask se ošil: „Máme poplach,“ řekl úsečně, obávaje se, aby neprozradil příliš mnoho. 
„Jóoo? Zase nějaký cvičení?“ projevil taxikář zdvořilý zájem. 
„Ne, je to bojový poplach. Vypadá to na nějaké problémy na hranicích soustavy,“ odtušil neutrálně Stěpanask a podíval se na Barbaru Streissandi, zda v ní neprobudil zájem. Barbara si hrála se svým komunikátorem a kameraman vypadal, jako když spí. Stěpanask mu bezmezně záviděl, protože ten chlap prakticky vždy vypadal, že spí, a zřejmě opravdu spal, kdyko­liv byla trocha příležitosti. 
Barbara Streissandi o nějaká cvičení evidentně nejevila zá­jem, a tak se Stěpanask zase díval před sebe a snažil se nevní­mat taxikářovo kličkování rušnou dopravní tepnou. 
Barbara měla právě jiné starosti. Původně se snažila na netu zjistit, o jaké cvičení může jít. Jenže přístup do redakčního sys­tému byl odmítnut. Chtěla poslat zprávu technikovi, proč jí za­kázali přístup do systému, jenže ani to nešlo. Až pak si pořádně prohlédla komunikátor a zjistila, že indikuje „Omezený pří­stup“. Síť byla beznadějně přetížená. Barbara vyťukala žádost 
o prioritní novinářský přístup na net a ke svému překvapení se objevila čekací fronta na připojení oznamující, že požadované informace budou stažené během šesti hodin. Barbara se ani na nejmasovějších shromážděních lidí nikdy nesetkala s tím, že by síť vyřídila její požadavek za déle než minutu. Něco se mu­selo stát. Jenže co? 
Pak zdvihla hlavu, natáhla se ke Stěpanaskovi a zaťukala mu na rameno. „Poplach? To bude válka? To je ale hrozné!!!“ zajíkala se hranými obavami. 
Stěpanask nevěděl, co na to říct. „Poslouchejte, to nebude nic vážného. Jen na hranice Sluneční soustavy dorazil invazní svaz Anoplurňanů. Ty rozmašírujeme, jako vždycky,“ snažil se Stěpanask vypadat přesvědčivě. Přitom se uchýlil k oblíbe­né flotilní komunikační lži. Flotila totiž vpád Anoplurňanů označovala za invazní svaz. Budilo to méně paniky, protože svaz byl v terminologii Flotily jednotka čítající zhruba 200 le­tadel, z toho jen tak 130 jich bylo bojových. Flotila ovšem dů­sledně používala celé označení invazní svaz, které civilisty uklidňovalo, zatímco vojákům naznačovalo, že to s tím poč­tem letadel není tak jednoduché. Jenže zatímco ten poslední in­vazní svaz byl poloviční velikosti než Flotila Země, tento ji převyšoval desetinásobně. 
„Vážně?“ zakmitala Streissandi řasami. „No to jste mne uklidnil… a co se tedy bude dít?“ 
Stěpanaskovi nedošlo, že se ho ptá na to, co bude dělat Flo­tila, a bezděčně ji odpálkoval. „Nic, dorazíme na kosmoport, vy počkáte v hale a já zajistím, aby si vás někdo přišel vyzved­nout. Já musím ke svojí peruti, zkuste to tam tu hodinku beze mne přežít…“ 
Streissandi chtěla ještě něco říci, ale taxík přelétl zpomalo­vací práh před bránou kosmoportu tak, že si málem ukousla ja­zyk. Jen koutkem oka zahlédla, že ačkoliv v bráně stáli vojáci, závora byla trvale zvednutá a všemi vjezdy do základny proudila vozidla. Stěpanask je nechal v hale a sám zmizel v hloubi budovy. 
Streissandi se spolu s kameramanem posadila do velkých křesel, a zatímco kameraman upadl do svého polospánku, ona sama poslouchala, co si kolem ní vojáci říkají. Hala se průběž­ně plnila a vyprazdňovala skupinami vojáků, kteří mezi sebou hojně diskutovali a vyměňovali si hlasitě a rychle názory a Streissandi byla během hodiny prakticky kompletně v obraze, dokonce jí jeden z poručíků ukazoval letadla na vzletové dráze a vyjmenovával jí jejich jména, než mu pípla zpráva na komu­nikátoru a odkvačil kamsi do hlouby kosmoportu. Být ženou mělo i své kladné stránky… 
ŽIŽKOVA SE BUDE BRÁNIT 
Operátor sektoru 36P Ludwig Johansson se naklonil nad terminál, aby si znovu přečetl zprávu, kterou jeho unavený mozek nějak napoprvé nezvládl pobrat. Ačkoliv bylo zakázá­no, aby byl operátor v činné službě více jak osm hodin v kuse a i režim přestávek v těchto osmi hodinách byl velmi přísný, Marek Prchal, který jej měl ve službě nahradit, s úlevou přiví­tal Ludwigovu nabídku, že mu bude Johansson sedět za zády a sledovat, co se děje. Prchal nebyl operátorem Flotily o moc kratší dobu, jenže dobře chápal, že si Johansson chce ohlídat situaci, která vznikla za jeho služby, a trochu si okočírovat její řešení. Navíc to znamenalo možnost obrátit se na zkušeného kolegu, podělit se s ním ani ne tak o zodpovědnost, jako o ner­vy. A tahle zpráva vypadala, že je bude stát další řádnou porci nervů. 
„Upadl na hlavu, nebo ti jen nerozuměl?“ zeptal se Prchala Johansson. 
„Rozkaz mám potvrzený, nebylo čemu nerozumět. Měli evakuovat všechny lidi, které zvládnou naložit, než se Ano­plurňané objeví v soustavě,“ odpověděl Prchal a oba se znovu podívali do pokynu, který před nějakou dobou zaslali na Žiž­kovu vojenskou základnu na měsíci Nereid. 
Rozkaz byl jednoznačný a nedal se vyložit jinak: evakuo­vat, co šlo, a stáhnout se bez boje, než se objeví Anoplurňané. V žádném případě se nepouštět do boje. A výslovně bylo uve­deno, že základna nebude bráněna loděmi Flotily, musí si vy­stačit s vlastní palebnou podporou. Což byl rozsudek smrti pro všechny, kdo by na základně zůstali, protože protiletadlová palba ze základnových děl nemohla bez podpory palubních fá­zerů operovaných z lodí ve volném prostoru dlouho základnu udržet. Velitel Žižkovy základny, podplukovník Robert Chvá­tal, se dvakrát přeptal, jak je rozkaz myšlen, a bylo nepravdě­podobné, že by prostě došlo k přeslechu. 
Až potud šlo všechno hladce, Chvátal byl ostřílený válečník Flotily a ne nadarmo mu byla svěřena pod velení nejdůležitější základna Flotily ve vnější Sluneční soustavě. Vojenské důvo­dy, proč základna bude evakuována, mu byly zřejmé. Neměl s nimi žádné potíže. Potíže se dostavily až v momentě, kdy se ukázalo, že ze čtyřiceti tisíc obyvatel základny zvládne evaku­ovat stěží polovinu, protože Flotile chybí přepravní kapacity. Zoufale chybí. Všechny lodi ze Žižkova startovaly přetížené nad jakýkoliv bezpečnostní limit a Chvátal sám se dohadoval s konstruktéry a inženýry, kolik je skutečný konstrukční limit jednotlivých lodí. Admirál, který byl proti porušování a obchá­zení bezpečnostních předpisů, tentokráte neřekl ani slovo, ač­koliv mu to samozřejmě jako důležité a trvalé porušení předpisů bylo hlášeno poté, co Chvátal na předpisovou formál­ní výzvu službukonajícího operátora odpověděl velmi stručně a neformálně. 
Jenže Chvátal nevěděl, kolik má času. Věděl jen, že ho má nebezpečně málo, protože anoplurnský invazní svaz je takříka­jíc za rohem. Šlo jen o to, zda a kdy se Anoplurňané rozhodnou jeho základnu zničit, aby si ji neponechali v zádech. 
Teď bylo zřejmé, že už se rozhodli. Podle údajů základno­vého spektrometru se k Nereidu blížily zhruba tři anoplurnské svazy taktického určení, tedy zhruba pětistovka letadel specia­lizovaných na ničení pozemních cílů. Naprostá přesila, proti které neměla základna šanci obstát. Chvátal, věren svému jmé­nu, chvátal s evakuací, jenže to bylo málo platné. Lodě došly a musel by čekat desítky hodin, než by Flotila zvládla přistavit další přepravní kapacity. Tolik času ani zdaleka neměl, život­nost Žižkovy základny se v těchto chvílích odhadovala na de­sítky minut. 
A pak přišla ta zpráva: „Podplukovník Brozna Kamprad, Svaz zvláštního určení. Zaujal pozice. Vyšlete evakuační ka­pacity.“ 
Johansson i Prchal automaticky zkontrolovali Kampradovu signaturu – zpráva byla autentická a Kampradův svaz měl podle původního plánu viset nízko nad Nereidem a zajišťovat podle standardní flotilní bojové procedury start evakuačních lodí. Pr­chal se podíval na složení Kampradova svazu, uviděl jen třímíst­né číslo oznamující počet lodí, ale místo třídy a určení lodí viděl jen nápis „Přísně Tajné“. Zaklel a sáhl na komunikační panel, aby rychle nadiktoval odpověď, která se během minuty propasírovala Sítí s nejvyšší prioritou na Kampradovu loď: „Rozkaz nezměněn. Další evakuační konvoj nepřiletí. Opusťte Nereid a po vyložení pokračujte na shromaždiště podle dispozic.“ 
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „Dejte se vycpat, vy paka, a pošlete posily, připravujeme se k boji.“ 
„A máme mimořádku jako Brno,“ zasakroval Johansson, zatímco Prchal zmáčkl na panelu nouzové tlačítko. 
BARBARA A HOLZKNECHT 
Barbaře zazvonil komunikátor. Myslela si, že jí volá Stě­panask, a tak hovor bezmyšlenkovitě přijala se svým pečli­vě odladěným naivním hlasem, který na vojáka tak fungoval. Na druhé straně byl k jejímu překvapení zcela jiný mužský hlas. 
„Haló, vy jste Barbara Streissandi? Tady je Christian Hol­zknecht, já vás zdravím.“ 
V Barbaře by se krve nedořezal. Christian Holzknecht byl majitelem a nejvyšším šéfem mediálního impéria NCN, k ně­muž patřila i televizní stanice, v níž Barbara pracovala. Slý­chala o něm, vídala ho na fotkách, jednou dokonce živě na nějaké oslavě a hezky z dálky, ale v životě s ním nemluvila. 
Holzknecht ale nečekal, až mu Barbara cokoliv odpoví, a pokračoval „Jak to vypadá s tou vaší reportáží o přemrštěných investicích do Flotily, Barbaro? Už jste na Masaryčce?“ 
„Ano, pane,“ vykoktala ze sebe Barbara. „Už od včerejška. Poslouchejte, tady se ale děje něco moc zvláštního,“ osmělila se Barbara, jenže Holzknecht jí ihned skočil do řeči. 
„Ano, právě kvůli tomu volám. Víte něco o tom, co se děje, a zvládla byste o tom udělat reportáž?“ 
„Pane Holzknechte, můžeme tu natočit hromadu materiálů a pošlu to na Zemi ke střihu, kolik byste si toho představoval?“ 
„Barbaro, vy mi nerozumíte. Ptám se, jestli můžete vysílat živě.“ 
„Proboha, živě? Já jsem redaktor-elév, Magnusson mne ne­pustí živě do vysílání…“ zhrozila se Streissandi při pomyšlení, jak by šéf zpravodajství Magnusson nadskakoval, kdyby si po pár týdnech v redakci chtěla odvysílat živou reportáž. 
„Je mi úplně putna, co si o tom myslí Magnusson. Poslou­chejte mne dobře. Jste jediná novinářka v místě konfliktu, jste zřejmě jediná, která může udělat nějaké rozhovory a sluš­né záběry. Všechny ostatní základny jsou hermeticky uzavře­né nebo prakticky prázdné a jste jediný novinář na Masaryčce. Všechny meziplanetární lety byly zrušeny, všechny telekomunikační kapacity zrekvírovala Flotila. Za chvíli půjde v televizi Wirzigův projev a já po něm potřebuju dát živou reportáž, děj se co děj. Takže máte dvě možnosti. Buďto jste schopna natočit a odvysílat reportáž živě, nebo máte na místě padáka.“ 
„Pane, to myslíte, že bych byla zvláštní válečná zpravodaj­ka?“ ucítila Barbara neomylně příležitost. 
„Jasně.“ 
„A dostanu pozici zpravodajství napevno, pane?“ kula Bar­bara železo, dokud bylo žhavé. 
„Jestli něco nezmrvíte, dostanete. A jestli něco zmrvíte, tak si mne nepřejte,“ souhlasil okamžitě Holzknecht. 
„Pane, jsme dohodnuti. Kdy budeme vysílat?“ 
„Za dvacet minut ať jste připravena. Budete muset vysílat retranslací z vlastní lodi, naštěstí ta vaše je na to vybavena, síť použít nemůžeme. Zlomte vaz a nepodělejte si to,“ řekl Hol­zknecht a zavěsil. 
Holzknechtovi se po rozhovoru zlepšila nálada o tisíc procent. Když už půjde svět k čertu, neobejde se to bez toho, aby o tom NCN udělala exklusivní reportáž, říkal si. Co na tom, že z něj to ucho vytáhlo pozici, o jakou byla i mezi zasloužilými redaktory pranice, a co na tom, že jí bude muset zaplatit hromadu peněz za rizikovou práci a povýšení. Jediná minuta hovoru stála tolik, co roční plat Streissandi po povýšení, připomněl si Christian Holz­knecht chmurně. 
Když se v redakci dozvěděli od zpravodaje v Šerementě­vu, že se něco děje, Holzknecht osobně zavolal Wirzigovi, aby se s ním domluvil na tom, jak NCN událost zpravodajsky pokryje a vylomil z něj nějaké podrobnosti. Tušil už, že jde 
o tak velkou věc, že ji nemůže nechat zpravodajům a že je tře­ba to vyřídit na nejvyšší úrovni. Jenže když volal Wirzigovi, jeho komunikátor zůstal hluchý a po dlouhých vteřinách ho informoval o tom, že volaná strana je přetížena hovory a jeho hovor nebude možno v nejbližší době vyřídit. Holzknecht tedy komunikátor nechal zavolat přes prioritní kód. Po desít­kách vteřin čekání mu komunikátor oznámil: Jste 186 hovor v pořadí, předpokládaný čas zodpovězení hovoru je 12 hodin 31 minut.“ Holzknecht zíral na displej, protože tohle se mu nikdy nestalo. On byl majitel a šéf největšího zpravodajství, byl velmocí, mohl probudit kteréhokoliv prezidenta kdykoliv se mu zachtělo. Holzknecht nepatřil mezi zbabělce a nebez­pečí si ani nikdy nepřipouštěl. Ať se válčilo kdekoliv, obě strany vždy chtěly mít kamery u toho. Jenže Holzknecht si vzpomněl na vlastní slova na jedné své přednášce pro noviná­ře: konec světa přijde v okamžiku, kdy admirál Flotily nepři­jme můj hovor. Christian Holzknecht se přistihl, že se bojí, opravdu bojí… 
Snažil se spojit se Streissandi na Marsu, jenže meziplane­tární síť ho nepropojovala. Nakonec zavolal na soukromé číslo Stanislava Pechara, šéfa Contactelu, telekomunikačního ope­rátora. Ten mu jen smutně přiznal, že Flotila zrekvírovala všechny přenosové kapacity pro své potřeby. A pak dodal: „Věděl bych o jedné možnosti. Ale bude drahá. Hodně drahá.“ 
Christian se zarazil. Obchodoval s Pecharem už drahně let a věděl, že když Pechar něco označí za hodně drahé, tak to ne­znamená pár korun příplatku za minutu. „Jak drahá?“ Pechar řekl cenu odpovídající luxusnímu automobilu. „Za hovor?“ ze­ptal se Holzknecht. Na druhé straně linky bylo slyšet zasmání: „Za minutu příteli, za minutu. A to ti dělám laskavost, která mi může udělat hodně problémů. Tak na to nezapomeň.“ 
Za chvíli už Holzknecht vytáčel přes speciální linku hovor na komunikátor Barbary Streissandi. Speciální linka, speciální tarif, zakabonil se pro sebe Holzknecht. Snad ta kráva na druhé straně bude použitelná, říkal si, když se na druhé straně ozval Barbařin hlas… 
STAŽENÍ LODÍ ZE ŽIŽKOVKY 
Admirál Wirzig stál u komunikačního stanoviště, prostoro­vá kamera komunikátoru se rychle zorientovala, že má přená­šet na Kampradovu velitelskou loď hlavně jeho obraz a ne obrazy operátorů Johanssona a Prchala. Admirál mluvil poti­chu, ale důrazně. 
„Kamprade, je potřeba držet se původního rozkazu.“ 
„Promiňte, admirále, ale všichni lidé ještě nejsou evakuová­ni. Zbývá nám tu více jak dvacet tisíc lidí. Můžeme Anoplur­ňany udržet v dostatečném odstupu, dokud evakuační konvoj neodveze zbytek lidí, pak se stáhneme,“ odpovídal Kamprad, na rozdíl od admirála rozohněně, Johansson by byl přísahal, že smrtelná bledost Kampradovy tváře nebyla způsobena holo­přenosem. 
„Brozno, nemáme čtyřicet lodí, které by doletěly na Nereid v rozumném čase. Je mi to líto. Nemůžeme Chvátalovi pomo­ci, základnu neudržíme...“ 
Kamprad skočil admirálovi do řeči, což už se dlouho niko­mu nepodařilo: „Udržíme je v šachu den, když budeme mít štěstí, i dva. Vždyť je to moje domovská základna, přeci je tu nemůžeme nechat pochcípat!“ 
Admirál mlčel a přes miliony kilometrů prostoru a jednu Síť se díval Kampradovi upřeně do očí. 
Na pozadí přenosu bylo slyšet, jak se Kampradův svaz při­pravuje k boji, bylo slyšet rozkazy, jejich potvrzování, opra­vy a úpravy bojových dispozic. Kakofonie hlasů, do které bylo třeba se pozorně zaposlouchat, aby bylo možné slyšet jednotlivé věty. Střelmistr vlajkové lodi svazu vykřikoval úpravy palebných dispozic, piloti si nadávali, pošťuchovali se, jak byli zvyklí, vykřikovali na sebe úpravy kurzů a posád­ka rutinně sjížděla postupy bojové připravenosti, při nichž kontrolovala a kalibrovala jednotlivé systémy lodí před nad­cházející bitvou. 
Bylo to daleko, ale Johansson stejně cítil napětí, které na lo­dích vládlo, činorodost a aktivitu před bitvou, a říkal si, že to samé musí cítit všichni. Co bylo za tím, že se Kamprad odvážil neuposlechnout rozkazů, byla to pravda, že na Žižkově měl Kamprad milenku, kterou nestihl evakuovat, protože civilisti se ze základen evakuovali jako poslední? Byl to stupidní drb, nebo to mohlo být něco tak banálního? Přeci by ji jednoduše vmáčkl do své lodi, byl by to menší prohřešek než neuposlech­nout rozkazu, než hazardovat s celým svazem! Nebo za tím bylo něco jiného? Johansson nevěděl, a i když se ohlédl na Pr­chala, ten jen pokrčil rameny, jako by tušil, na co Johansson myslí. 
Kamprad takřka zašeptal: „Nebo můžeme?“ Všichni pří­tomní se otřásli, jak jim po zádech přejel mráz z důsledků toho dotazu. 
„Kamprade, jste skvělý stratég. Copak máme na výběr? Pokud budete bránit základnu, udržíte ji dlouho. Možná dost dlouho na to, abychom několik lidí ještě evakuovali, jenže ani to není jisté, všechny transportní kapacity jsou přetížené a museli bychom je rychle stáhnout, vyložit a po­slat k vám. Nemáme rezervy! A co je horší, nemůžeme si dovolit ztrátu lodí. Potřebujeme všechny lodě, které máme k dispozici. Každá jedna nám bude chybět, natož ty vaše. Obranou základny získáme jednu základnu, ale můžeme ztratit lidstvo.“ 
„Ztrátu lodí si dovolit nemůžeme, ale copak si můžeme do­volit ztrátu tolika lidí?“ zeptal se kousavě Kamprad. 
Admirál znovu mlčel a jen potichu a vážně přikývl. 
Kamprad se na něj šokovaně díval, když šeptal: „Ale je to přes dvacet tisíc lidí...“ jeho slova postupně odumřela, nedo­řekl v půli věty, protože najednou pochopil. Najednou mu do-šlo, že nemůže své klidné svědomí ničím zaplatit, nijak vykoupit. Že nemůže udělat nic jiného, než se po zbytek svého života probouzet v noci zpocený nad hrozným snem, kdy se mu zdálo, že se snad přeci jen dalo něco udělat, že mohl najít nějaké řešení tam, kde žádné nebylo. Že se musí rozhodnout, zda vymění prchavou a nepravděpodobnou naději na přežití ti­síců lidí za šanci miliard lidí na budoucnost. A že to rozhodnu­tí, které učiní, si bude muset obhajovat každou budoucí chvíli svého života, ať už bude jakkoliv krátký nebo dlouhý. A že na­konec je rozhodnutí na něm, protože admirál nemá žádnou možnost mu v něm zabránit. 
Dlouho mlčeli a ticho bylo přímo hmatatelné. Pak Kamprad znovu promluvil, potichu, bezbarvě: „Admirále, za tohle mi budou muset krutě zaplatit.“ 
Admirál se pousmál, jen maličko zdvihl koutky, snad aby Kamprada povzbudil, a pak řekl: „Kamprade, jestli vám něco mohu slíbit, tak to, že si jich budete moci zabít, kolik budete chtít. Mám pro vás něco opravdu speciálního.“ 
I Kamprad se pousmál, i když trochu křečovitě. Johansson si znovu uvědomil, kolik síly v sobě ten člověk musí mít, protože on by se v takovém okamžiku nedokázal k úsměvu donutit za žádnou cenu. Asi i to byl důvod, proč každý z nich byl to, co byl. 
„Provedu, admirále,“ řekl Kamprad a ihned se nahnul nad svůj komunikační pult, aby vydal příkaz svému svazu: „Sta­hujeme se ze základny. Zrušit přípravy k boji, zajistit zbraně a připravit se k proskoku na shromaždiště podle původního rozkazu.“ 
„Děkuju, Kamprade!“ řekl admirál na rozloučenou, zatím­co obraz holopřenosu pomalu zhasínal. 
„Joo, a máme to za sebou,“ plácnul se potěšeně do dlaní Pr­chal, a ačkoliv jeho hláška byla pronesena dost potichu a urče­na Johanssonovi, admirál se otočil, jako by ho píchla vosa. „To teda nemáme, pane kolego...“ začal kousavě a nakvašeně, jen­že téměř současně ho přerušilo vyzvánění komunikátoru. Jak se dalo očekávat, podplukovník Chvátal měl se stahováním Kampradova svazu problém, který chtěl ihned probrat. Admi­rál si povzdechl a přijal hovor... 
REPORTÁŽ 
Barbara Streissandi se podívala na kameramana. Nespal. Díval se na ni štěrbinami očí, a když k němu otočila hlavu, řekl jenom „Je mi to jasný“. Oba poklusem vyrazili ke kraji haly, kde bylo skrze velká okna vidět na vzletovou dráhu. 
A pak ho uviděli. Důstojník v černomodré uniformě, na ra­menou měl distinkce plukovníka. Žena a dvě děti. Stáli tro­chu stranou všeho toho shonu, ještě před čárou, za kterou mohli civilisté, i když bylo zřejmé, že teď nebyla chvíle na důsledně dodržované kontroly oprávnění přístupu. On ji objí­mal, dlouho. Jemu do tváře Barbara neviděla, nevěděla, kdo to je, viděla jen jeho záda, zato viděla uplakanou tvář té ženy, grimasu lítosti, smutku a hlubokého žalu. Neslyšela, co jí říká, viděla jen, jak se její rty občas pohnou, když mu odpoví­dala. Barbara se ohlédla na kameramana, ten ale, věren své­mu neomylnému instinktu, už vybalil kameru a snímal je v polodetailu. 
Pak muž ženu pustil a natáhl ruce k vyššímu z dětí. Barba­ra už viděla, že jsou to dva kluci, tak osm a patnáct let. Muž si potřásl ruku se starším, to už byla dost blízko na to, aby vidě­la, jak si sundává z ruky zlatem se třpytící primky, hodinky propůjčované Flotilou důstojníkům spolu s frčkami, a beze slova je připíná synovi kolem zápěstí. Byla by si bývala jista, že za zpronevěru erárních hodinek bude mít problémy, ale ne­zdálo se, že by na to důstojník myslel. Dívala se, když chytil obě synovy ruce do svých dlaní a viděla, že oba mají slzy na krajíčku. 
Poté se důstojník otočil k tomu menšímu. I ten měl slzy v očích, kutálely se mu po tvářích. Muž mu je jedním pohybem ruky setřel, pak se nad ním sklonil, políbil jej a objal. Barbara slyšela, jak potichu říká: „Musím. Pro vás všechny.“ Pak vstal, zasalutoval a tím samým pohybem si sundal důstojnickou če­pici a usadil ji juniorovi na hlavě. Syn k němu zdvihl uplakané oči a, i když pro slzy neviděl, se stejnou vážností zasalutoval s bolestí ve tváři, která trhala srdce. Zůstali tak chvíli stát, jen vteřinu, jen okamžik, než se ten důstojník otočil a bez ohlédnu­tí prošel koridorem. 
Kameraman na Barbaru uznale kývl. Ano, tohle byla přes­ně ta scéna, přesně ten záběr, přesně ten moment, za který se dávají reportérům Kábeleho ceny za nejlepší zachycený mo­ment. Tohle byl sen každého novináře, a jestli si byl něčím jist, tak tím, že detail osmiletého chlapce, který uplakaný sa­lutuje svému otci v jeho důstojnické čepici, která mu padá do očí, obletí svět. 
Barbara už se rozhodla, že živý rozhovor udělá na místě – prostě osloví vojáka, který půjde kolem. Nebylo totiž pravdě­podobné, že by tam nějaký voják čekal několik minut, než na něj dojde řada, všichni kolem spěchali a Barbaře by pro auten­ticitu stačila věta hozená přes rameno, která ukáže divákům, že situace je fakt vážná. 
Kameraman zapnul gravinkový stojan, kamera se stabilizo­vala ve vzduchu. Před objektiv zapnul displej nápovědní holo­vize, aby se Barbara mohla dívat do kamery a měla před objektivem jen pro sebe promítanou scénu, která se vysílá, a záchytné body reportáže. Chvíli je polévalo horko, když se velké anténě z jejich zpravodajského letounu nedařilo spojit se s centrálou NCN, jenže pak se všechno rozeběhlo, když se sig­nálu podařilo dorazit do cíle a navázali kontakt i bez pomoci přetíženého Netu. 
Streissandi se rozhlédla kolem sebe, načež uslyšela kamera­mana, jak říká: „Teď půjde ohlášení, pak jingle.“ Skutečně. Na holovizi se objevila tvář hlasatelky, která právě říkala: „Toto jsou mimořádné zprávy NCN, neodcházejte prosím od vašich přijímačů. Přímo z Masarykovy vojenské základny na Marsu vám situaci zprostředkuje naše zvláštní válečná zpravodajka Barbara Streissandi.“ Pak šel jingle, na kterém bylo trochu vi­dět, že ho grafici spíchli hodně narychlo. Kameraman se pře­kvapeně díval na Streissandi, která se rozeběhla halou. Sledoval ji kamerou a v duchu jí nadával, protože byl přesvěd­čen, že to nervově nevydržela. Jenže právě v okamžiku, kdy znělka končila, doběhla Barbara k jednomu vojákovi, chytla ho za rameno a otočila ho, rukou si ještě uhladila vlasy a bě­hem mikrovteřiny nasadila naprosto soustředěný a profesio­nální výraz. 
„Z Masarykovy vojenské základny na Marsu se vám v ži­vém přenosu hlásí Barbara Streissandi. Poručíku,“ mrkla Bar­bara na vojákovy distinkce, „mohl byste nám přiblížit situaci?“ Voják překvapeně civěl do kamery, než se vzpamatoval a začal říkat: „Poslouchejte, já nemám moc času. Vidíte, co se všude kolem děje, je totální mobilizace, poplach, musíme přezbrojit všechny lodě a dostat je nahoru tak rychle, jak to půjde. Fakt nemám kdy se s vámi vybavovat.“ Barbara se usmála a stiskla vojákovo rameno tak silně, že málem vykřikl. „Ano, za námi vidíme skupinu startujících lodí, z dálky to lze odhadnout na celou peruť, tedy dvanáct lodí, které startují najednou v tak malém odstupu. Není to nebezpečné a velké riziko?“ Voják se nechápavě podíval z okna: „Riziko? Uvědomujete si, kurva, že nikdo z těch, co právě odstartovali, se už na základnu živý ne­vrátí?“ Pak se vytrhl a odspěchal. Barbara se podívala se do ka­mery a pokračovala: „Takhle napjatá je situace v těchto okamžicích na největší základně Flotily. Všichni vojáci se sho­dují – nastal soumrak lidstva. K Zemi se blíží obrovská invazní skupina Anoplurňanů, a ačkoliv o její přesile kolují rozporné dohady, v jednom se shodují všichni – přesila je naprostá a ne­představitelná…“ 
Kameraman stál za kamerou, třeštil oči na Barbaru a z druhé strany linky, z režie vzdálené miliony kilometrů, slyšel řev: „To je perfektní, to je super, pokračujte, máte prostoru, co bu­dete potřebovat.“ 
Právě se narodila nová zpravodajská hvězda… 
ZTRÁTA 
Podplukovník Chvátal dobře chápal, že bez letecké podpo­ry nemá šanci Žižkovu základnu na měsíci Nereid ubránit, i když admirálovo rozhodnutí nepřijal lehce. Uznával také důvody, proč admirál Kampradův svaz odvelel a proč ho Kamprad uposlechl. Věděl, že voják je občas figurkou na ša­chovnici, kterou je třeba obětovat. Nedělal si iluze, v tak váž­né situaci jeho základna znamenala na vážkách osudu něco, co bylo třeba obětovat, byl to pech, ne zlý úmysl, a nedalo se s tím nic dělat. 
Přípravy na obranu byly sice horečné, ale krátké – od oka­mžiku, kdy bylo zřejmé, že se základna bude muset bránit, již byly připraveny rozpisy obsluhy protiletadlových baterií, na základně zůstalo ještě dost vojáků na to, aby je mohli všechny obsadit. Chvátal byl rozhodnut neprodat svoji kůži lacino. Jed­no si však vymínil – zůstane se zpravodajským sálem ve stá­lém spojení. Admirál souhlasil. Flotila potřebovala co nejpřesnější a nejaktuálnější informace o výzbroji a taktice ne­přítele a takováto událost jich poskytne velké množství. A na­víc to byla poslední služba, kterou pro Chvátala mohli udělat. 
Na štábu Žižkovy základny mezitím atmosféra zhoustla. „Mají vykladače, chystají se na bombardování vykladači,“ hlásil Albert Spirk z pozorovacího úseku. Chvátal se přihnal k obrazovce, jenže analýza se nedala než potvrdit anoplurnské lodi opravdu roztahovaly vykladače, obrovské mnohakilomet­rové pásy, na nichž byly v odstupech připevněny malé jaderné hlavice. Ačkoliv vykladače připomínaly pořádně zvětšené sta­ré nábojové pásy z éry střelného prachu a kulometů, byly děsi­vou zbraní anoplurnského drancování, protože po jejich vypuštění a aktivaci zůstávaly obrovské pruhy země zpustoše­né něčím, co připomínalo důkladný kobercový nálet. 
Sledovali na panelu, jak se blíží dlouhé provazce vyklada­čů, a v momentě, kdy se dostaly na dostřel, spustila všechna la­serová děla základny palbu. Proti vykladačům byly jinak silnější fázery velmi nepraktické, protože zasáhnout a přesně seřídit synchro paprsku fázeru bylo u tak malých (i když dlou­hých) předmětů nesmírně obtížné. Proto se vykladačů zbraní bála každá základna. Za normálních okolností je mnohem účinněji likvidovaly lodě Flotily, které se mohly dostat do vý­hodnějšího postavení vůči vykladačům a navíc měly školené skupiny sapérů likvidujících vykladačové pásy. Z povrchu se nedalo dělat nic jiného než pálit ze všech děl a modlit se, aby pásy vykladačů byly tak poškozeny, že nebudou schopny akce. 
Jenže to byl při takovém množství vykladačů nerealistický předpoklad, a ačkoliv se řadu z nich podařilo zpřetrhat a někte­ré části skutečně zničit, trvalo jen pár minut, než začaly bomby dopadat. Kopule radioslužby, ukrytá kdesi daleko v horách měsíce Nereid, jako zázrakem vydržela, takže ve zpravodaj­ském sále Masarykovy základny měli z první ruky poslech srd­ceryvného hlášení škod, které téměř nemělo konce. 
Pak přišly na řadu fázery palubních zbraní útočníka. Proti­letadlové palby se už anoplurnské lodě téměř nemusely bát, většina palpostů a dělových věží byla zničena nebo bez přívo­du energie, protože jaderné bombardování rozrylo tvář měsíce do hloubky stovek metrů a rozkotlalo bunkry i energetické ve­dení. Odpor byl už jen sporadický. Podle toho, že veškeré zprá­vy přinášel jen počítač, kterému pomáhala fungovat jeho decentralizovaná architektura, se dalo očekávat, že štáb Žižko­vy základny včetně podplukovníka Chvátala nepřežil první vlnu útoku, a pokud ano, po systematické palbě fázerů, které se zaměřovaly na všechny umělé cíle, neměla základna šanci. 
Pak umlklo i spojení. Bylo lhostejné, zda si osádky fázerů povšimly pozice radioslužby, zda definitivně vyřadily něja­kou nepostradatelnou součástku počítače, nebo zda výpočetní kapacita počítače poklesla poškozením z útoku natolik, že se rozhodl přerušit linku. Bylo to už jedno. 
Od započetí útoku trvalo pouhých osmnáct minut, než se Žižkova základna Flotily a veškerá lidská přítomnost na mě­síci Nereid stala minulostí, než vyhaslo dvacet tisíc lidských životů. 
Admirál Wirzig stál dlouho v zamyšlení u komunikačního panelu, rukou si třel čelo a přemýšlel. Pak se otočil na Johans­sona a přikázal: „Vydejte zprávu o ztrátě Žižkovy základny.“ 
Johansson, ačkoliv nebyl ve službě, zasalutoval: „Prove­du, pane!“ a byl by přísahal, že odcházející admirál měl v očích slzy. 
Někde daleko od Marsu a zpravodajského centra, jen kousí­ček od Nereidu, jen na vzdálenost pár desítek minut letu na plný výkon od Žižkovy základy, se do hyperprostoru nořily lodi Kampradova Svazu zvláštního určení. 
POSLEDNÍ OPOZDILCI MÍŘÍ DO BOJE 
Kdo nikdy neviděl vynořování lodi z hyperprostoru, bývá vždy napoprvé tím úkazem fascinován. Nejdříve je vidět jen tma, případně odlesky vzdálených hvězd na černém sametu nebes, jak to poeticky oslavovaly slogany Flotily. Pak se ob­raz hvězd mírně zavlnil, jako by se přes něj přeléval horký vzduch, kdyby taková představa sama o sobě nebyla ve ves­mírném vakuu absurdní. A pak se z ničeho nic najednou v tom místě zhmotnila obrovská loď – zcela potichu a vlastně bez varování, pokud jste nemohli celou scénu sledovat na spektrometru. 
Spektrometr zaznamenal vynoření lodi z hyperprostoru jako obrovskou bouři, protože s lodí a ještě před ní se vynořila i řada najednou uvolněných částic, které se rozprchly všemi směry, a podle jejich množství se dalo do jisté míry usuzovat na to, kolik lodí se z hyperprostoru vynořilo. 
Vynořování třetí peruti šestého taktického svazu dislokova­ného na měsíční základně Šerementěvo neprobíhalo zdaleka tak idylicky, jak příručky pro průlet hyperprostorem popisova­ly. Jedenáct lodí se vynořilo v krátkém sledu za sebou, jenže se otáčely zběsile kolem všech os jako čamrdy, bez ladu a skladu. Ze stabilizačních trysek unikal plyn, jak se palubní počítač snažil lodě vyrovnat ještě dříve, než se srazí. 
Na palubě lodi Nikolaj se ztěžka probíral k vědomí vedoucí peruti Boris Varga. Z nosu mu crčela krev, jeho oči byly při­vřené a snažily se sledovat medikit, jak mu nos otírá desinfekč­ní rouškou. Boris se pokusil pohnout prsty na ruce, jestli už tělo odbouralo koňskou dávku Protrazinu, kterou ho nakrmil medikit, aby zmírnil hyperprostorový šok. 
„K.v. uci,“ zabublal Boris, a v tu chvíli bylo asi docela jed­no, jestli tím oslovoval své kolegy, nebo jen nadával. Od úst mu vyrůstala rudá krvavá bublina, než ji medikit otřel. Borise polilo horko. „Proboha, ať nejsem ochrnutý, ať to není ta za­sraná mutace,“ modlil se sám k sobě, než si všiml, že šok povo­lil a že je schopen už docela artikulovaně mluvit. 
„Hej, kluci, jak jste na tom?“ zeptal se Varga stále ještě tře­soucím se a zesláblým hlasem. Palubní počítač nečekal na to, až se přihlásí členové posádky: „Vypadá to, že všichni jsou v pořádku, jen Malachenskému jsem musel dát maximální dávku Protrazinu, protože se mi nechtěl probírat. Poslechni, Borisi, ještě jeden takový skok a můžeme jít všichni do šrotu.“ 
„Nemudruj, Plecháči. Jsme v cílové zóně, odtud už pomaší­rujeme po svých. A co ostatní lodě?“ odkašlal si Boris. 
„Vypadá to, že tentokráte jsme beze ztrát, horší je to s tech­nickým poškozením. Na Nikolaji je poškozené synchro fázeru a agregáty pro manévrování v atmosféře, plus pár dalších drob­ností, kterými bychom se trápili až příležitostně. Ostatní mají taky své problémy,“ konstatoval palubní počítač, přezdívaný Plecháč. 
„Agregáty do atmosféry jsou mi u prdele,“ ulevil si nahlas Markus Stojaro, který už se také probral k vědomí. „Jenže to synchro fázeru nám byl čert dlužen,“ dodal zasmušile. Markus byl hlavní střelec na Nikolaji a synchro fázeru mu dělalo sta­rosti zcela právem. 
Fázer byl hlavní zbraní každé lodi Flotily. Fázerová děla se od děl laserových liší zásadním způsobem. Zatímco laserové zbraně, jak už název napovídá, představují zesílení světla s vy­užitím stimulované emise a radiace, fázery využívají excitova­ného proudu částic s posunutou fází. Posun fáze byl vždy volen v závislosti na vzdálenosti cíle tak, aby v patřičné vzdá­lenosti došlo ke složení fází a tím k přeshraničnímu růstu in­tenzity excitovaného proudu částic, tedy zjednodušeně řečeno k explozi. Zatímco lasery jsou schopny účinně zasáhnout co­koliv v dráze svého letu, fázery jsou účinné jen ve své fázové vzdálenosti, tedy ve vzdálenosti, ve které se fáze částicových proudů složí. Je zřejmé, že fázery jsou konstrukčně podstatně složitější než lasery, a právě synchro je základní součástí fáze­ru. Synchronizační jednotka se stará o vypočtení a nastavení správného posunu fází. Bez synchra není možné s fázerem účinně střílet a porucha na synchru byla ještě nepříjemnější než porucha na traceru, zaměřovacím laserovém paprsku, který pomáhá synchru odhadovat vzdálenost cíle. Nespornou výhodou fázerů je řádově vyšší účinnost ve srovnání s obdob­ně výkonnými laserovými děly – tu zase vyvažuje mnohem menší rozměr laserových děl. 
Varga otočil hlavu, stále ještě ztěžka, na pravou stranu, aby se podíval, jak se daří Malachenskému. Navigátorovi Vjačemu Malachenskému se mihotala víčka, což bylo dobré znamení, že ho koňská dávka Protrazinu probere k životu. Varga se otřásl – jestli se něčeho piloti Flotily báli, tak hyperprostorová mutace patřila na vrchol seznamu. 
Hyperprostorové cestování mělo své zádrhele a hyperpros­torová mutace patřila mezi ty největší. Hyperprostorové cesto­vání dobře fungovalo v momentě, kdy se loď měla vynořit ve volném prostoru. Pokud se vynořovala v blízkosti jakýchkoliv gravitačně aktivních těles, přicházely problémy – mutace. Zjednodušeně řečeno s rostoucím objemem blízkých těles také rostla pravděpodobnost poškození lodi a všeho, co na ní bylo. Takové mutace se projevovaly bohužel ze všeho nejdříve na software, jemné technice a na lidech. Zcela běžná při tak ris­kantních přesunech byla různá poškození lodi a softwarového vybavení. A to byl také důvod, proč se bojové lodi Flotily ne­obešly bez několika desítek lidí na palubě – někdo se musel starat o běžné záplatování neustále chybujícího a problematic­kého software... 
Pokud šlo o programové vybavení, nebyla nakonec situace až tak tragická, to se většinou dalo opravit, horší bylo, když do-šlo na projevy mutací u lidí. Ty totiž měly většinou fatální ná­sledky a žít s mutací bylo takové utrpení, že Flotila v tomto případě zcela tolerovala vraždy z milosti. Pilot, který měl na kloubu levého malíčku velkou černou skvrnu, vyžadoval, aby byl v případě mutace svými kolegy zabit, protože zmutovaný to sám už nedokázal. Většina pilotů si tuto značku na malíček přidala nejpozději v době, kdy se setkala s první mutací. Vraž­dy z milosti patřily mezi nejstřeženější tajemství Flotily, a když na ně jednou jedna z četných vyšetřovacích komisí OSN přišla, nechala si je po shlédnutí záznamu, jak mutace vypadají a probíhají, pro sebe. 
Boris Varga se otřásl. Nikdy nemusel vytáhnout zbraň a za­střelit zmutovaného kamaráda a toužil toho být nadosmrti ušetřen. Pokud možno včetně toho, že se mutace vyhne jemu samotnému. Dost na tom, že při průletu hyperprostorem ztrati­li jednu z lodí a jejich peruť tedy měla znatelnou ztrátu ještě před tím, než dorazila na bojiště. 
Malachenskému tekla krev z pusy, nosu i uší, ale pod dohle­dem medikitu se probíral. Boris se usmál, když zachytil Mala­chenského pohled a viděl, jak se navigátor snaží zaostřit. Inu, nakonec ztratit jednu loď při tak nebezpečných proskocích, jako jsou ty ve vnitřní soustavě, nakonec nebyla až tak velká oběť. Varga vzdychl. Kdyby nebyli na zatraceném cvičení a nemuseli se vracet na základnu k přezbrojení, neztratili by to­lik času, nemuseli by dělat tak dlouhé skoky a neriskovali by tolik. Kdyby – samé kdyby. 
„Malachenský bude v oukeji. Plecháči, informuj Flotilu 
o našem stavu a plnou parou na shromaždiště, ať nás Wirzig moc nezprcá.“ 
„Jasná páka, šéfe,“ dovolil si palubní počítač odlehčit situa­ci v pilotním slangu. „Na shromaždišti jsme za čtyři hodiny, pokud nás někde nechytnou cajti a nedostaneme pokutu za rychlou jízdu.“ 
„Tak na poliše dávej bacha, nezastavuj na žádným odpo­čívadle a hoši, jak to vypadá s tím synchrem?“ vrátil Varga vtípek. 
Šéftechnik lodi Potoček, jehož nadávání se již delší dobu ozývalo celou lodí, nevypadal nijak nadšeně. „Blbý. Stahuje­me zálohy, ale zmutovalo nám to hodně, musíme udělat řadu úprav, aby se to zase rozjelo. Pár hodin to sebere na tuty. Hele, Borisi, kdyby to bylo moc kách, budou nám muset píchnout technici z ostatních lodí, ale zatím se budeme snažit.“ 
„Snažte se tam. Fakt bych se dost nerad dostal do největšího svrabu, co nás mohl letos potkat, bez fázeru,“ odtušil Varga. 
„Je mi to jasný, zázraky ihned, však to znáš,“ křičel Poto­ček, už znovu ponořený do ladících výpisů, a podle toho, že přešel prakticky plynule do konverzace s dalšími techniky, bylo Vargovi jasné, že na doplňující dotazy není nálada. 
Mezi tím i ostatní lodi potvrdily, že jejich stav je po přesunu stabilizován. Celá peruť začala mírně zatáčet, aby se dostala do správného kurzu, a pak prudce akcelerovala. 
Palubní počítač oznámil spojení s Flotilou na shromaždišti a na navigačním monitoru upřesnil čas pro dosažení shromaž­diště na čtyři hodiny dvacet minut. 
Posádce Nikolaje zbývalo necelých šest hodin života a jen 
o pár minut déle bude trvat, než se i celá třetí peruť šestého tak­tického svazu stane minulostí… 
FLOTILA V ZÓNĚ STŘETU 
Jednací místnost na vlajkové lodi Sora byla nacpaná k prasknutí, a to se řada dalších lidí rokování účastnila pomocí telekonference. Sora již více než den kotvila na okraji shro­maždiště, kde se podle plánů admirality měla odehrát bitva. Stále ještě ze všech směrů přilétaly další a další lodi vysílané i z těch nejodlehlejších koutů Sluneční soustavy a ze všech zá­kladen, ačkoliv v posledních hodinách příliv posil značně říd­nul. Teď už přilétávali jen poslední opozdilci, většinou lodi, které byly na průzkumné misi a musely se nahonem vrátit na mateřskou základnu k přezbrojení nebo narychlo upravené transportní a obchodní lodi, do nichž bylo možné nouzově ve­stavět cokoliv, z čeho se dalo střílet. 
Kromě toho, že byla jednačka přeplněná lidmi, nebylo v ní také slyšet vlastního slova. Všichni přítomní si vyměňovali ná­zory, a protože na poradě štábu neplatila v případě zasedacího pořádku žádná hierarchie a v křesle seděl ten, kdo si jej ukořis­til, tak jednotliví diskutující seděli ve svých křeslech a klidně přes celý stůl křičeli na někoho, s kým si povídali, jen aby ne­museli vstát a riskovat, že někoho z desítek okolostojících na­padne jejich místo zasednout. 
Všichni zde čekali na jedno, nebo spíše na jednoho. Až přijde admirál Wirzig s nejužším štábem Flotily a vyhlásí dispozice urču­jící postavení jednotlivých důstojníků a svazů na frontě. Dispozice byly veledůležitá věc, protože nerozhodovaly jen významnou mě­rou o životě a smrti, ale také o možnosti se vyznamenat, udělat dal-ší cenné body do kariérního žebříčku a zadělat si na další frčku. 
Náhle se otevřely dveře a do místnosti vstoupil admirál Wirzig ve své obvyklé pracovní temně modré uniformě. Zůstal stát, ačkoliv jedno křeslo bylo volné, záměrně pro něj, nikdo neměl odvahu jej zasednout. Spolu s admirálem se do místnos­ti prodral generál Zodan, plukovník Sklodzki a generál Klíma, nejužší štáb Flotily. 
Veškerý hovor v jednačce utichl jako mávnutím kouzelné­ho proutku. Všichni upřeli své zraky na Wirziga. 
„Pánové, děkuji, že jste přišli. Rád bych vám oznámil dis­pozice Flotily pro následující bitvu,“ zahájil schůzku formálně Wirzig. 
„Po poradě štábu a v souladu se strategií, kterou jste měli možnost si prostudovat a připomínkovat, jsme se rozhodli naše síly rozdělit následovně.“ Na holopanelu se objevila prostoro­vá situace bojiště. 
„Vzhledem k šířce fronty a očekávané velikosti čela invaz­ního svazu jsme se rozhodli Flotilu rozdělit do pouhých dvou sledů, a to bez záloh. Velením prvního sledu jsem se rozhodl pověřit generála Zodana, druhému sledu bude velet plukovník Sklodzki.“ 
Nebyla to neočekávaná informace. Generál Zodan už byl starší člověk a bylo zřejmé, že ač nerad, bude muset pomýšlet na odchod do důchodu. Všeobecně ale také bylo známo, že ge­nerál Zodan nemá, kam odejít. Neměl rodinu, Flotile obětoval celý svůj život a jako v mnoha podobných případech si ani on asi civilní život neuměl představit. Kromě toho patřil mezi nej­uznávanější taktiky Flotily a jeho jmenování velitelem prvního sledu se dalo považovat za akt milosti a úcty, kdy ho Flotila po­věřila na sklonku života, aby za ni vybojoval největší bitvu v dějinách. Závidět mu ovšem nebylo co. V takových bitvách se velitel prvního sledu málokdy dožil konce, protože jeho sta­rostí bylo zachytit první nápor útoku, tedy tu největší řež. 
Navíc už podle analýz bylo zřejmé, že bojová fronta bude tak široká, že Flotila bude mít problémy pokrýt ji jen dvěma sledy. Bojovat na dva sledy bylo krajně nepříjemné, výrazně to eliminovalo výhodu Flotily. 
Bojové sledy Flotily byl starý a velmi osvědčený trik zalo­žený na tom, že se do boje zapojila jen část sil a další části ja­kožto další sledy vyčkávaly. V okamžiku, kdy byl první sled příliš unavený bitvou, jej během několika minut nahradil sled další. Flotila se snažila udržovat boj alespoň ve třech sledech, protože to dávalo dostatek času posádkám se vzpamatovat a provést nejdůležitější opravy na svých lodích. Anoplurna boj na sledy nepoužívala a její taktika spočívala ve frontálním úto­ku všemi prostředky. Proti taktice frontálního útoku se boj na sledy velmi osvědčil, protože méně vystresované posádky, které navíc měly možnost dát svoje lodi během těch pár minut odpočinku trochu do pořádku, měly citelně nižší ztráty, někdy až o dvě třetiny. 
Nejhorší totiž nebyl první nápor, kdy se z velké vzdálenosti začaly lodi odstřelovat fázery. Tehdy se množstevní přesila ještě neprojevovala natolik, protože tento nápor byly po nějakou dobu schopny ustát kvalitativně lepší štíty flotilních lodí. Horší to bylo po něm, kdy se vzdálenosti mezi loďmi zkrátily a na kratší vzdálenost se kvalita štítů už tolik neprojevila, navíc lodě byly již poškozené a palubní počítače přetížené nebo poškozené a s vypadávajícím software. Právě na opravy a úpravy software potřebovali zbrojíři čas a klid, který jim dávala výměna sledů. 
Výměna sledů byla královskou disciplínou Flotily, protože bylo potřeba za plné palby stáhnout staré lodě z frontyavtom samém okamžiku je nahradit novými. To vše se dělo za maxi­mální možné rychlosti a lodě se vzájemně kryly palbou tak, aby při výměně sledů nedošlo ke zbytečným ztrátám, celý ma­névr byl ale hodně náročný na sladění pilotů a jejich disciplínu. Jeho nácvik byl jednou z nejzásadnějších dovedností pilotů a nejprotěžovanější částí výcviku. 
Ani Sklodzkeho jmenování velitelem druhého sledu nebylo překvapující. Plukovník byl mladší než Zodan, a ačkoliv měli rozdílné názory na taktiku boje a neváhali to hlasitě dát najevo, Sklodzki patřil také mezi nejlepší taktiky Flotily a pro svoji opatrnost a uvážlivost byl na velení druhého sledu výborným kandidátem. Přes všechny jeho maléry bylo nepochybné, že pokud Flotilu vyseká z problémů s Anoplurnou jako velitel druhého sledu, generálská frčka mu rozhodně neunikne. I v jeho případě však bylo dost pravděpodobné, že ji získá in memoriam. 
„Každý sled rozdělíme do tří skupin, vybavených všemi taktickými částmi Flotily. Zde bude zóna Střed, toto je zóna Borza a toto je zóna Santori,“ pokračoval Wirzig a ukazoval na holopanelu objevující se hranice zón. 
Bylo tradicí bojové zóny označovat podle nejbližších vel­kých těles tak, aby šly abecedně, s tím, že první písmena abe­cedy byla určena pro levé křídlo a vzdalující se písmena pro další více a více vpravo umístěná; středová zóna se jednoduše nazvala jako zóna Střed. Systém to byl jednoduchý a dalo se v něm snadno zorientovat už proto, že Flotila bojové zóny má­lokdy dělila na více jak tři a pouze předpokládané ústupové či nástupní lokality měly svá jména. 
Původně největší těleso v oblasti představovala planetka nazvaná podle japonského astronoma jednadvacátého století Mijamota Oshuka. Nicméně admirál Wirzig rozhořčeně pra­vil, že nepřipustí, aby se budoucí generace učily o vítězné bit­vě, kterou je možné si splést s hromadnou sexuální scénou, a planetku Oshuk nechal rozstřílet na kusy. 
„Tady vidíte rozestavení jednotlivých svazů,“ upozornil Wirzig, zatímco na se displeji vykreslovaly pozice dvaceti flo­tilních svazů. „Jak vidíte, můžeme zatím postavit do bitvy ne­celých dva a půl tisíce lodí, pokud můžeme doufat, tak ještě svaz ze základny Ranzdor, jenže vzhledem k pozici základny je velmi nepravděpodobné, že by se mu podařilo do bojů vý­znamněji zasáhnout. Ranzdor má rozkazy, pokud se mu nepo­daří zasáhnout do bitvy a v případě, že neuspějeme,“ v tomhle momentě se Wirzig ztěžka opřel o stůl a nadechl se, únava na něm byla jasně patrná, „…pokud neuspějeme, bude Ranzdor mít za úkol evakuovat vybrané jedince podle připraveného evakuačního plánu. Víc dělat nemůžeme. Samozřejmě priorit­ní je jejich nasazení tady.“ 
Všichni mlčeli. Velitelem základny Ranzdor byl Wirzigův syn Adrian, obecně považovaný za příštího admirála Flotily, kdyby jeho otec odešel do důchodu, nebo což bylo pravděpo­dobnější padl. A aby toho nebylo dost, ve svazu Ranzdor byl i mladší Wirzigův syn Sebastian a dcera Joanika. Stávalo se velmi zřídka, že by Wirzigové posílali všechny své potomky do boje, a byla to další naléhavá připomínka, jak je situace vážná. 
„Máte nějaké dotazy?“ zeptal se Wirzig. 
Začala hutná rozprava. Většina přítomných nebo vzdáleně přítomných chtěla probrat poslední instrukce, protože už si pročítali dispozice na svých displejích, padly dotazy na vhod­nost toho či onoho postavení. Většinu rozpravy stejně vedl ge­nerál Zodan s plukovníkem Sklodzkim, Wirzig toho příliš nenamluvil. 
Hlavní část rozpravy se týkala nejvážnějšího nebezpečí: ob­klíčení Flotily. Bitvy ve vesmíru měly totiž oproti těm pozem­ským jednu novinku. Třetí rozměr. 
Dalo by se namítnout, že třetí rozměr přinesly už letadla do pozemských válek, ale ve skutečnosti to byla jen jakási druhá vrstva, ne skutečný třetí rozměr. Letadla, pokud chtěla bom­bardovat pozemní cíle, musela sestoupit do nízké letové hladi­ny, která byla úzce vyměřená. Z větší výšky nebylo bombardování přesné, ani účinné a i když to propagátoři lase-rem nebo navigačním signálem naváděných bomb neradi sly­šeli, ani tyto hypermoderní technologie na tom mnoho nezměnily. 
Také letecké souboje se odehrávaly podle určitých fyzikál­ních zákonů, mezi nimiž dostatek paliva a zemská přitažlivost hrály prim. I zde byl třetí rozměr velmi omezený. 
Vesmírné bitvy ale třetí rozměr poznamenal naplno. Ačko­liv gravitace velkých těles jistou roli hrála, většinou se s ní vy­rovnávaly palubní počítače a v bitvách museli jak velitelé, tak osádky, myslet nejenom na nepřítele před nimi či po stranách, ale také nad i pod jejich stroji a jednotkami. 
Se třetím rozměrem se Flotila naučila pracovat jako se sa­mozřejmostí – ty tam byly doby, kdy Leonidas mohl bránit thermophylský průsmyk s dvěma sty muži. Ve vesmíru bojují­cí nepřítel se nenechával svázat terénními překážkami a vždy se mohl pokusit obletět, podletět a vpadnout do zad. 
Zásadní strategií každého boje bylo, aby se toto nepodařilo nepříteli a naopak, aby se to podařilo vlastním lodím. Nevýho­dou bylo, že v takové obrovské přesile bylo zabránit obklíčení Flotily naprosto nezbytnou věcí. Anoplurna mohla valící se vl­nou svých lodí obalit Flotilu a likvidovat jí křížovou palbou, kterou nemohly obklíčené lodi zvládnout. Flotila musela bojo­vat tak, aby obklíčení odvrátila. Musela se zvládnout rozvinout do stejné šířky fronty, jako její protivník, a masivním postřelo­váním na vybraných úsecích musela budit takový tlak na útočí­cí čelo nepřítele, aby se lodi nepřítele nemohly vysunout kolem Flotily a obklíčit ji. Masivní postřelování bylo záleži­tostí speciálně vycvičených jednotek taktického nasazení, na jejich mistrovství a na taktice velení bylo zamezit tomu, že se lodě nepřítele bez odporu přehrnou přes Flotilu a rozcupují ji svou přesilou ze všech stran. 
Obklíčení bylo nebezpečí, kterému bylo třeba všemi cesta­mi zabránit. Flotila k tomu používala osvědčenou strategii tr­valého napětí a akce, kterým nutila Anoplurnu reagovat a nikoliv razit vlastní strategii. Ku prospěchu Flotily mluvil pře­devším fakt, že anoplurnská strategie vždy spočívala ve fron­tálním útoku. Lodě se valily jedna za druhou maximální rychlostí, snad jako by předpokládaly, že nepřítele rozdrtí. Ač­koliv srážka takových dvou skupin byla v prvních okamžicích nesmírně brutální a frustrující záležitostí, Flotile nezbývalo, než ji ustát a se zbývajícími silami pokračovat v boji. 
Což ovšem neznamenalo, že by se Anoplurna nemohla roz­hodnout obklíčení použít – ať již vědomě nebo nevědomě. Bylo vcelku jedno, zda se anoplurnské lodě dostaly do zad Flo­tily cíleně, nebo proto, že se v panice rozprchly do stran a zfor­movaly se už mimo své vlastní čelo útoku. A právě proto se zamezení obklíčení v diskusi věnovala mimořádná pozornost. 
Po zhruba hodině živé rozpravy Wirzig všechny dotazy ut­nul. „Je mi líto, ale jsem opravdu velmi unavený, a podle roz­vědky nám zbývá už jen pár hodin klidu. Takže teď je to pro změnu na vás – ať Flotila zaujme formaci. Čím dřív, tím lépe!“ 
Místnost se vyprázdnila během pár minut a během dalších pár minut se začaly jednotlivé peruti a svazy Flotily přesouvat ze seřadiště do bojové zóny a rovnat se do formace. 
Teď už nezbývalo, než čekat… 
STREISSANDI A JEJÍ EXKLUSIVNÍ ROZHOVOR 
Když zazvonil komunikátor, spala zrovna Barbara Streis­sandi spánkem vyčerpání, beze snů. Hlava jí ležela na kláves­nici počítače, část vlasů měla namočených do kafe, které se zatím spíše zázrakem nevylilo. Kolem byly rozházené tuby od Protrazinu, uklidňujících prostředků a líčidel. Streissandi cestu hyperprostorem snášela velmi špatně, a to i přes to, že pilot je­jich přenosové lodi měl dostatek času na to, aby se na seřadiště dostali tou nejpohodlnější cestou, čehož také využil. 
Málem to tak daleko nedošlo. Právě, když chtěli odletět z Masaryčky, jim přišli vojáci zrekvírovat loď. Vypukla zuřivá hádka, při níž vojáci byli neoblomní a Streissandi také. Naštěs­tí se ukázalo, že na vestavbu alespoň malého laseru do jejich přenosové lodi by byly zapotřebí týdny, takže loď nebylo, proč rekvírovat. Vojáci zmizeli ještě rychleji, než přišli, ačkoliv ka­meraman prohlásil, že jestli byla šance vystrčit z lodi letadla pistoli, byli vojáci připraveni to kvůli neodolatelnému šarmu Barbary udělat a loď rekvírovat. 
Barbara chvíli neodbytné zvonění komunikátoru vůbec ne­vnímala, pak sebou trhla a šálek s kávou měl znovu na mále. Zvonění přestalo. Barbara si promnula oči, pokusila si rukou trochu urovnat vlasy, a podívala se na panel. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, že panel není v klidovém stavu, ale že spojení je sestavené a z panelu se na ni dává nějaký muž. Šokovalo jí to. Byla by přísahala, že spojení ještě nepřijala, hned na to ji ale přepadla pochybnost, protože si nemohla vůbec vzpomenout na to, co dělala před tím, než usnula. A kdy vůbec usnula. Na­konec, mohla panel nastavit na automatický příjem, co kdyby volal nějaký voják se zajímavými informacemi. 
Pak jí to došlo. Ona je vedoucí válečného zpravodajství nej­větší pozemské televizní stanice NCN a právě jí volá nějaký voják vojenskou sítí. Probrala se dokonale, jen žaludek měla jako na vodě a zatoužila se naládovat dalším kynedrilem, aby zahnala přetrvávající nevolnost. 
Muž se na ni díval bez pohnutí, až Barbaru napadlo, zda to není jen statický obrázek. Do tváře mu neviděla pořádně, rysy volajícího deformovaly stíny – evidentně volal ze spoře osvět­lené místnosti. 
„Ano?“ zeptala se Barbara, protože ji nenapadlo nic lepší­ho, jak začít hovor s někým, koho vůbec nezná. Navíc jí to přišlo jako omluvitelné řešení pro případ, kdyby se ukázalo, že na displeji je opravdu jen statický obrázek a žádný hovor neexistuje – s takovou otázkou by ještě nevypadala jako zfe­tovaná káča. 
„Slečno Streissandi, omlouvám se, že vás budím, ale stejně byste dlouho nespala a já už nebudu mít čas,“ řekl tichým hla­sem a bez představení muž na displeji. Streissandi se ušklíbla. Jasně, diskrétnost a tajemno především. 
„A čemu vděčím za váš čas?“ zeptala se kousavě, protože neměla ráda, když si donašeč hrál na příliš důležitého. 
Muž se usmál. „Vidím, že rozvědka o vás nepřeháněla, když uvedla do vašeho spisu, že máte pořádně proříznutou pusu. A s tím vděkem za můj čas si příliš nelámejte hlavu. Něco pro vás mám.“ 
Copak asi může mít takový prďola, pomyslela si Streissan­di, když postřehla, že muž na obrazovce už není nejmladší. Za­slechl večer v kantýně, jak odhaduje výsledek bitvy šéfkuchař? A co za takovou informaci asi bude chtít? Nahlas ale řekla jen neutrální: „A copak?“, protože opatrnost především. 
„Dispozice Flotily. Opatřil jsem je pro vás komentářem, vysvětlivkami, proč se co děje, a odkazy na taktiku Flotily v minulosti.“ 
Streissandi se podařilo jen silou vůle zamaskovat překvape­ní. K dispozicím Flotily nebylo snadné se dostat. Jistě, měl je každý voják Flotily, jenže distribuční systém neumožňoval, aby je poslal komukoliv nepovolanému. Na odeslání dispozic mimo Flotilu, to chtělo mít už zatraceně vysoká oprávnění. 
„A proč byste mi dával takovou věc? Z toho můžete mít po­řádný malér,“ zeptala se. 
„Protože to, co říkáte ve vašich reportážích, jsou většinou pěkné kraviny. To, že vy vypadáte jako nána, která si nepřečet­la nic o vojenské strategii, to by mi až tak nevadilo. Ale že nás na celé Zemi budou kvůli těm vašim smyšlenkám považovat za bandu amatérů, to mi vadí hodně.“ 
„Milý zlatý, já jsem měla na škole vojenskou strategii,“ roz­durdila se Streissandi. „Moje reportáže jen realisticky hodnotí místy nepochopitelné kroky velení Flotily!“ 
„Milá zlatá, měla jste jeden semestr historie vojenské strategie a skončila jste tím, že jste za tři prolezla z Clause­witze, když se ukázalo, že jste neměla sílu ho dočíst,“ opáčil volající. 
„Vaše rozvědka tedy nemá tendenci něco přehlížet. Dou­fám, že v případě Anoplurny odvedla práci ještě lepší než na jedné chudé novinářce,“ smečovala Streissandi. 
Muž se znovu usmál a výpad ponechal bez povšimnutí: „Především mi slibte, že nic z dispozic nebudete předčítat do­předu. Dispozice vám slouží jako podklad pro komentář toho, co se děje. Aby váš komentář byl zasvěcený, opíral se o realitu, mohla jste jej doplnit o zajímavé odkazy, data a čísla. Kdyby vás napadlo ze sebe dělat chytrou a citovat jej dopředu, ne­chám vaši loď sestřelit. A to myslím smrtelně vážně. Ostatně, generál Zodan to nedávno navrhoval, až natolik má vaše novi­
nářská investigativní moudra v oblibě!“ 
„To by vám nejvyšší nedovolil,“ namítla Barbara. 
„S dovolením to nemá nic společného a před jeho tváří se budu zodpovídat až za pár okamžiků,“ zjevně nepochopil její narážku volající. „Můžeme se na tom takhle dohodnout?“ 
„Samozřejmě. Předpokládám, že dispozice nejdou ani zko­pírovat, ani poslat radiogramem,“ odtušila Streissandi. 
Muž jen přikývl. 
„Proč mi je dáváte, co za to budete chtít? A proč to všechno děláte?“ 
„Flotila je už více jak století záchytným bodem lidstva ve vesmíru. A dnešní den je toho důkazem. Desetiletí politici pro­testují proti výdajům, které Flotila spolyká a které bere z pa­tentových práv, z cestování vesmírem nebo těžby surovin. A tohle je ta chvíle, pro kterou Flotila vznikla. Aby chránila lidstvo. Aby stála mezi invazí z vesmíru, invazí nepřátelských civilizací, o jejichž úmyslech nemůže být pochyb. A v takové chvíli já nedovolím, abyste neuvěřitelné nasazení celé Flotily, jako i osobní, lidské hrdinství jednotlivců sepsula hloupým ko­mentářem. Budoucnost Flotily je svázaná s budoucností lid­stva. Nebude Flotila, nebude lidstvo – a opačně. A je třeba, aby si to i ti pleticháři a političtí dobrodruzi na Zemi uvědomili. Tak proto,“ rozohnil se muž. 
„No, s takovým postojem si musíte s Wirzigem jen přizvu­kovat, co?“ provokovala Barbara, aby z muže ještě něco dosta­la. Muž na druhé straně linky vypadal pořádně překvapeně a Barbara si se zděšením uvědomila, že vůbec netuší, proč. 
„A co tím myslíte?“ zeptal se. 
„Nic důležitého, nechme to. Co tedy budete chtít ode mne?“ 
Muž na druhé straně se pousmál. „Je vidět, že novináři ne­úplatným pohnutkám nevěří. Budiž po vašem. Jednu službu pro mne uděláte. Co kdybyste vytáhla mého mladšího syna na večeři? Potřeboval by se seznámit s nějakou inteligentní žen­skou, která by si s ním uměla poradit.“ 
„Váš syn není ve Flotile?“ 
„Je. Ale jeho svaz je na druhé straně Sluneční soustavy. Ne­počítám, že by to sem stihl. Dám vám na něj kontakt a uvidíte,“ řekl muž a natáhnul ruku k panelu, aby poslal Barbaře kontakt. 
Kontakt pípnul na Barbařině panelu a na straně obrazovky se objevila ikonka. Barbara se na ni zamyšleně podívala. „Ne­jste velký optimista, co se vítězství Flotily týká.“ 
„Jsem realista. Doufám, věřím, ve vítězství Flotily. Ale také vím, že sestřelit vlajkový křižník bude prioritou nepřátelského útoku. Ostatně i proto jsou dispozice velmi jednoznačné a při­pravené na všechny předvídatelné možnosti vývoje. Pokud se bitva bude vyvíjet podle dispozic, máme šanci na vítězství.“ 
„A pokud ne?“ 
Muž zvážněl. „Pořád si neuvědomujete vážnost situace. Po­kud tuhle bitvu prohrajeme, nelze pro lidstvo nic udělat. Po­zemská obrana nemůže čelit útoku z vesmíru bez Flotily. Vzdušné stíhačky, námořní lodě ani pěchota nejsou k ničemu proti útočníkům, kteří budou z oběžné dráhy fázerovými děly a vykladači s jadernými pumami likvidovat jednu posádku a město za druhým. Bude to konec Země. Nebude to ani zotroče­ní, ani poroba, nebude to nic, co by poskytovalo nějakou nadě­ji. Bude to smrt.“ 
Náhle se z panelu ozvalo zaklepání a muž se otočil od dis­pleje. Barbara si vzrušeně poposedla, protože doufala, že vy­slechne něco z rozhovoru a dozví se informace, které ji zaujmou. A neměla být zklamána. 
„Omlouvám se, že vás ruším. Ale máme vizuální kontakt,“ řekl někdo, koho kamera komunikačního panelu nezabírala. 
„Rozumím. Hned jsem na můstku. Ať je Flotila připravena.“ 
„Rozkaz, admirále,“ zazněla řízná odpověď a pak se jen ozvalo klapnutí uzávěru dveří kabiny. 
Barbara Streissandi jen málokdy ztrácela schopnost mluvit. Naposledy u zkoušky ze středoevropské historie, kdy se člově­ku čekajícímu s ní na chodbě svěřila, že se předmět nikdy ne­učila, na přednáškách nikdy nebyla a toho prďolu, co to přednáší, zvládne hravě. Aby o pár minut později zjistila, že tím prďolou je ten mladík, se kterým klábosila na chodbě. 
Tentokráte ztratila řeč dokonale, protože v tom okamžiku se muž otočil k displeji tak, že mu Barbara viděla do tváře. O jeho totožnosti nebylo pochyb. 
„Je mi líto, Barbaro, ale náš příjemný rozhovor budeme mu-set ukončit, a nevím jistě, kdy v něm budeme moci pokračovat. V každém případě se nemusím omlouvat, že jsem vás probu­dil, protože už byste beztak musela vstávat. Válka začíná. A nezapomeňte na naši dohodu. Hezký den.“ 
Obraz se rozplynul a Barbara si uvědomila, že málem stihla vykoktat „Ať vás provází síla!“ Jsi husa, husa pitomá, nadáva­la si Barbara v duchu, jak jsi mohla nepoznat admirála Flotily. To bude průser. Ježíš, to bude ostuda. 
Pak se Barbara dotkla komunikačního panelu a vyvolala si rozhovor z paměti. Trochu zatřásla hlavou, jako by se zhrozila nad nápadem, který jí hlavou proběhl, pak ale nechala komuni­kátorem vzbudit kameramana a radiogramovou sítí přes lodní směrovou anténu poslala upoutávku na headline NCN. Spusti­la si videostřižnu a přetáhla do ní svůj rozhovor… 
Za dvě minuty upoutávka dorazila do zpravodajství a všechny zpravodajské kanály patřící NCN ji zařadily do svého vysílání. Všechny programy NCN oznamovaly na spodní části obrazovky: „Flotila se dostala do kontaktu s nepřítelem. Za 10 minut přineseme poselství admirála Wirziga.“ 
Za deset minut se na obrazovkách zpravodajství, které už přebíraly prakticky všechny televizní stanice světa, objevila unavená, ale odhodlaná tvář admirála Wirziga, pronášejícího svůj vzkaz lidstvu: „Flotila je už více jak století záchytným bo­dem lidstva ve vesmíru…“ 
Magnusson, šéf zpravodajství NCN, řval nadšením. 
A z vnitřního Kuiperova pásu se k oblasti Barza, k oblasti, kterou Flotila nazvala zónou střetu, pomalu blížila ohromná skupina anoplurnských lodí. 
Na velitelském můstku se admirál Wirzig podíval na obrov­ský panel před sebou a konstatoval: „Máme nejvíce dvacet mi-nut do střetu…“ 
POSLEDNÍ ZPRÁVA FLOTILY 
Signál vidového kontaktu se prohnal Flotilou rychlostí svět­la. Během vteřiny měly všechny lodi Flotily na hlavním navi­gačním panelu situační plán přenášený z radiových lodí Křižík a Kamojed, jejich citlivá aparatura zabírala největší část invaz­ního svazu. Pilotům už nebylo co říkat, většina z nich byla ráda, že nervy drásající čekání končí a že se bude něco dít, lho­stejno co. „Pánové, konec chrápání, sjedeme si znovu připra­venost na všech okruzích,“ zahalekal nadporučík Stěpanask do komunikátoru na volacím okruhu svého křídla. S uspokojením konstatoval, že jen okamžik poté, co vydal rozkaz, přišel po­kyn od velitele jeho svazu, aby všechny lodě překontrolovaly svoji připravenost. Stěpanask znal generála Zodana, a ačkoliv ho nijak netěšilo, že byl přidělen do prvního sledu zóny Střed, byl rád, že když už si jeho křídlo tu pochybnou čest vysloužilo, bude to alespoň pod Zodanem. 
Ozvala se kakofonie zvuků a hlášení, než si Stěpanask pře­pnul komunikátor na vnitřní okruh bitevníku Lipany a zapo­slouchal se jen do hlášení techniků, pilotů a střelců, kteří projížděli rutinní kontrolu systémů jeho lodi před útokem: „Fázery. Primární okruhy, dobrý. Sekundární, dobrý, Chlaze­ní, maximum. Kondenzory, maximum. Synchro, dobrý, dva­advacet a půl… Střelecké dispozice aktualizovány.“ 
Kontrola okruhů byla nudná rutina. Každý člověk na lodi měl svůj seznam úkonů, které musel při kontrole vykonat či zkontro­lovat. Hlavním úkolem kontroly nebylo ani tak odchytat na pos­lední chvíli nějaké závady, jako spíše zabavit posádku, zbavit ji stresujícího vyčkávání a ujistit ji o tom, že všechno funguje zce­la dokonale a na loď i zbytek posádky je naprosté spolehnutí. To byl důvod, proč kontrola probíhala před bitvou prakticky v kaž­dé volné chvíli. Nebylo moudré nechat posádku přemýšlet nad tím, co přijde, protože zpravidla nepřicházelo nic dobrého. 
Kontrola také posádky dokonale probudila, protože posled­ní hodiny před bitvou většina vojáků Flotily trávila tak, že se snažila co nejvíce vyspat. K tomu jim medikity velmi pečlivě dávkovaly uspávací prostředky, aby se vojáci co nejlépe vy­spali a zároveň nebyli po probuzení malátní. Však také Flotila patřila mezi velké akcionáře farmakogiganta Zentiva a různé utišující, uspávací, povzbuzující a uklidňující prostředky patři­ly mezi jedny z hlavních oblastí jejího zájmu. 
Většina vojáků Flotily se také před bitvou dopovala nějaký­mi povzbuzujícími prostředky – Flotila jich nabízela široké množství, byť pod bedlivým lékařským dohledem. 
Generál Zodan na můstku vlajkové lodi prvního sledu, křiž­níku Svoboda, spokojeně sledoval, jak jednotlivé dosud žluté tečky zelenají, jak jedna loď za druhou potvrzovala, že prošla kontrolou a je připravena k boji. 
Příprava lodí k boji zahrnovala nejenom kontrolu zbraňo­vých systémů a jejich odjištění, ale i kontrolu pohonných sys­témů, zejména odstavení hyperprostorového pohonu a uvedení reaktorů pro běžný přesun na plný výkon. Reaktory napájely to nejdůležitější – fázerová a laserová děla. Důležitou součástí přípravy byla i aktualizace všech dispozic. Ačkoliv bylo málo obvyklé, že by se měnily na poslední chvíli okamžité polohové dispozice lodi a loď se musela přesouvat, zpřesňovaly se pa­lebné dispozice, které vymezovaly palebné sektory každé lodi. Ty totiž závisely na momentálním uskupení nepřítele, a hlavní střelmistr, podplukovník Batěk, neměl rád, když si jednotlivé lodi pálily jen tak zbůhdarma, kam se jim zachtělo. 
Praporčík Jiří Tvardov zaktualizoval své palebné dispozice. Byl zadní dvojkou, zadní druhou dělostřeleckou věží Stěpa­naskova křižníku Lipany. Pomalu odblokoval magnetický pol­štář své dělostřelecké věže. Polštář odebíral dost energie a Tvardov byl pověrčivý, polštář aktivoval vždy až těsně před střetem, aby koncentrory mohly „dostat tu nejlepší šťávu“, jak s oblibou říkával. Co na tom, že to byl technicky nesmysl – byla to tradice a většina střelců se snažila se své vlastní tradice držet, když už se jim osvědčila. Dělo bylo osazeno na plošině, která plula po magnetickém polštáři obepínajícím věž. Díky tomu a díky mohutným servomotorům stačil jemný pohyb ru­kojeti a celá spřažená dvojhlaveň fázeru a laseru se natočila i se střelcem, kam ji střelec směřoval. Na průhledovém displeji se Tvardovovi vykresloval přibližující se invazní svaz, zatím tak, jak jej snímaly detektory lodí prostorového průzkumu, poz­ději, až se dostane svaz do dosahu palubních přístrojů, nahradí obraz zprávy z vlastních detektorů a spektrometrů. Ty bude pa­lubní počítač doplňovat o zprávy z ostatních lodí, na displej se pak Tvardovovi dostanou i záběry z úhlů, které by pro něj jinak byly slepé. Tohle byla technicko-taktická specialita Flotily představující často rozdíl mezi životem a smrtí. 
Tvardov si chvíli hrál s nastavením displeje, než si byl jistý, že dostává všechna data tak, jak to má rád a jak je potřebuje. Pak si s rozvahou odepnul helmu a sundal si ji. Jistě, byl tu předpis, že dělostřelec musí mít skafandr a helmu, jenže Tvar­dov helmu nesnášel. Dost se potil na čele a automatické otírání potu v jeho helmě mu naprosto nevyhovovalo, navíc v takové skrumáži, jaká za chvíli vypukne, bylo nepravděpodobné, že by někdo kontroloval, jestli Tvardovova helma je tam, kde podle předpisu má být. Nehledě na to, že jestli loď dostane zá­sah a dojde k dekompresi, chtěl být mrtvý dříve, než se uškvaří zaživa. 
S výrazem blaha si otřel čelo ručníkem rozloženým kolem krku a koutkem oka překontroloval, jestli má po ruce náhradní ručníky. Komínek pěti froté ručníků byl po levici, jak byl zvyklý – vždycky bylo dobré mít nějakou rezervu a neotírat se smrdícím hadrem. Pak se rty dotkl medailonku s podobenkou své dcery a ženy, jenž mu visel na krku. Rozhlédl se, trochu podezřívavě, jako by jej někdo mohl sledovat, natáhl ruku, od­klopil kryt nouzového osvětlení a s rozvahou povolil LED žá­rovku v objímce. Pak sundal kryt i u druhého světla, ale nevyšrouboval jej. I to bylo proti předpisům, jenže to byla další Tvardovova tradice a zvyk – chtěl mít co nejvíce energie pro svého miláčka, na němž bude za pár okamžiků záviset všechno 
– a taková žárovka si taky něco vezme, nikdy nevíte, kdy se těch pár wattů bude hodit. 
Podíval se na průhledový displej, vzal do ruky knipl ovlá­dající věž a odklopil pojistku. „Bože, zachovej moji ženu a dceru,“ pomyslel si, „a když bude jen trochu možno, tak i mě a Flotilu.“ 
Co se praporčíka Jiřího Tvardova týkalo, peklo mohlo začít, a dokud z reaktoru poteče do koncentrorů dost energie na to, aby jeho dělo mohlo střílet, nebylo čeho se bát. 
V tomto okamžiku mu zbývalo přesně 48 minut života. 
Admirál Wirzig na palubě vlajkové lodi Sora sledoval na svém holopanelu, jak se anoplurnský svaz přibližuje pomalu k modré hranici. Modrá hranice na displeji ukazovala dostřel děl Flotily, červená předpokládaný dostřel anoplurnských lodí. „Jak tahle bitva dopadne, bude z velké části také záviset na tom, jak moc jsou ty hranice přesné,“ pomyslel si Wirzig, ale nahlas řekl do komunikátoru jen: „Zrušte radiogram.“ Nadpra­porčík Arnošt Půlpán na radiové lodi Křižík čekal už jen na tenhle pokyn, aby Flotila zrušila hyperprostorové radiogramo­vé spojení s Marsem. Od téhle chvíle nebude mít Země žádné přímé zprávy, protože radiogramové spojení se nedalo v prů­běhu boje udržovat a navíc rušilo navigační spektrometry jed­notlivých lodí. Lodi se mezi sebou budou dorozumívat už jen armádní ad-hoc sítí založenou na bázi peer-to-peer, spojení se Zemí se obnoví, až bude po boji. Případně budou mnoho minut putovat zprávy z televizní přenosové lodi... 
Půlpán se otočil k terminálu radiogramu a napsal příkaz pro ukončení spojení. Začalo minutové odpočítávání, protože zru­šení spojení musel potvrdit kvůli synchronizačnímu kódu také retranslační bod a radiogramová stanice na Masarykově vojen­ské základně. 
Na displeji radiogramu vyběhlo několik písmen přenáše­ných servisním kanálem: „Jseš tam ještě, Půlpy?“ 
„Jo,“ odpověděl Půlpán stručně. 
„Půlpy, dlužíš mi pětilitr, tak na to merkuj, ať se mi vrátí.“ 
„Stawrosi, di do prdele,“ odpověděl Arnošt Půlpán největší­mu flotilnímu lichváři a mimo jiné spojaři Flotily užívajícímu si klidu Masarykovy základny. 
„Jo, jsme tam spolu : ) Tak zlomte vaz!“ přišla mu po termi­nálu rozesmátá odpověď. 
„Duše poroučíme Zemi a životy Flotile,“ odpověděl Půl­pán, protože ho nenapadlo nic duchaplnějšího, než se rozloučit heslem Flotily. 
Pak se radiogramová linka přerušila a Země se propadla do nevědomosti. 
Nadpraporčík Arnošt Půlpán měl před sebou posledních 33 minut života... 
BITVA ZAČALA 
Admirál Wirzig sledoval linie vyznačující na holopanelu přibližující se anoplurnský svaz. Zbývalo jen pár minut do chvíle, kdy anoplurnské lodi překročí linii dostřelu palubních zbraní lodí Flotily. V tomto okamžiku už Wirzig neočekával žádná velká překvapení, protože anoplurnský postup probíhal přesně tak, jak bylo obvyklé. Anoplurna nevyslala žádný kon­taktní roj, který by se pokusil Flotilu vyprovokovat, ani postu­pující svaz nezpomalil, aby se pokusil manévrovat nebo sondovat situaci, naopak nabíral na rychlosti. Masivní frontál­ní útok s nasazením všech zdrojů byl tradiční anoplurnskou taktikou. 
Wirzig chvíli na svolávacím kanále poslouchal generála Zodana, jak peskuje vojáky prvního sledu a znovu a znovu do omrzení jim připomíná, že nesmí za žádnou cenu vybočit z for-mace. Usmál se, když uslyšel hlas flotilního kašpara Stěpana­ska, jenž zrovna generálu Zodanovi vysvětloval, že nic neví 
o návrhu na své povýšení na šikovatele základny Zagar, na což mu Zodan vážným hlasem odpovídal, že návrh na jeho povýše­ní do té exkluzivní prdele se chystá podepsat ihned poté, co tady rozflákají držky pár anoplurnským emzákům. 
Wirzig tuhle scénu dobře znal, často ji s vojáky sám před bojem hrál, když jim přímo velel. Jak generálu Zodanovi, tak tomu šaškovi Stěpanaskovi muselo být zřejmé, že žádné ruko­vání na Zagar nikoho nečeká, protože očekávaná ztrátovost prvního sledu vysoce převyšovala jeho současný početní stav. Přesto se Stěpanask urputně dohadoval a odmlouval, až se vět­šina poslouchajících vojáků válela smíchy a až Zodan nekom­promisně pravil, že má držet hubu, nebo místo velení křídla bude pucovat latrínu na vlajkové lodi. Vojáci se dobře bavili a jejich uvolnění bylo to, o co tu šlo. 
Admirál se otočil na svého pobočníka a pokynul mu rukou. Major Vrána přikývnul a natáhnul ruku po komunikátoru: „Vojáci Flotily. Promluví k vám admirál.“ 
Hluk na komunikačních kanálech odumřel. 
Admirálské proslovy patřily k další z tradic Flotily a navíc v nervózní atmosféře před bitvou znamenaly další uvolnění ovzduší, stejně jako nažhavení vojáků na vítězství. Tradice projevů těsně před bitvou značně upadla ve dvacátém století, když se armády ponořily do mýtu o bleskové válce, v níž není na zdržování a proslovy místo, Flotila je ale znovu a se sluš­ným úspěchem zavedla, když se ukázalo, že dobrý proslov před bitvou má kladný vliv na výsledek bitvy. 
Admirál Wirzig se znovu ubezpečil na holopanelu, kolik času mu zbývá. 
„Vojáci Flotily! Jmenuji se Martin Wirzig a každý z vás mne zná, protože jsem už více jak dvacet let admirálem Flotily. Víte, kdo jsem já, a já vím, kdo jste vy. Budu mluvit jen krátce, protože tu máme nějakou práci, která nepočká. 
Jsme tu proto, že jsme obránci Země. Jsme tu proto, že jsme ti nejlepší, jsme tu proto, že jsme tak přísahali. Jsme tu proto, abychom své přísaze dostáli. 
Vojáci Flotily, dneska té práce bude zatraceně hodně, jenže to je přesně ten důvod, proč jsme tu my a ne nějací mariňáci. 
Podívejte se před sebe. Ano, je jich hodně a za chvilku se na nás sesypou jako kobylky. 
Držte se ve formaci, poslouchejte svého velitele, a až dám pokyn k přehradné palbě, střílejte před sebe na všech­no, co se hýbá, protože to je přesně to, co nás vyseká ze všech problémů. 
Pokud se toho budeme držet, bude všechno v pořádku. 
Vojáci Flotily, spoléhám na vás a jsem tu s vámi. Mějte na paměti, že jsou jen oni a Země, náš domov, naše ženy, děti a přátelé, všechno, co milujeme. A mezi tím stojíme my, vojáci Flotily. Dokud jediný z nás bude dýchat, budeme bojovat. Přes nás neprojdou.“ 
„Neprojdou! Neprojdou!“ 
K Wirzigovu zvolání se přidávaly další a další hlasy, až celá Flotila téměř v tranzu křičela: „Neprojdou, neprojdou!“ 
Wirzig se znovu podíval na holopanel, na němž se čára vy­značující invazní svaz přiblížila na dotyk od linie vyznačující aktuální palebný dosah lodí Flotily. Už jen pár vteřin. Pár oka­mžiků, a obě linie se protnou. 
„Flotilo, na můj rozkaz přehradnou palbou…“ nadechl se Wirzig, a bez dechu sledoval, jak se na holopanelu obě linie protnuly. 
Přivřel oči a podle svého zvyku odpočítal čtyři tepy svého srdce – pro štěstí a také proto, aby palba nezačala zbytečně brzy. A pak tu větu dořekl: „…pal!!!“ 
V ten okamžik se černá klenba všehomíra rozzářila do běla… 
STŘET 
Generál Zodan sledoval na svém obrovském holopanelu, jak si přehradná palba Flotily vybírá na útočícím čelu ano­plurnského invazního svazu krvavou daň. O téměř čtvrtinu větší dosah palubních zbraní Flotily umožnil zatím beztrestné masakrování útočníků, protože ten neměl, jak na palbu efek­tivně odpovědět. 
Někde v koutku své válečnické duše Zodan doufal, že útoč­ník zpanikaří, že se čelo útočící formace rozlomí, lodě se rozle­tí do všech stran, jak velitelé nepřátelské formace podlehnou panice, jak je pohled na masakr ve vlastních řadách zbaví chladného a racionálního uvažování, jak jim trosky vlastních lodí zatemní myslasníi jednoduchou a hrubou matematickou kalkulaci, z níž jasně vyplývalo, že přes všechny obrovské ztráty, které Anoplurna nemohla zatím opětovat, bude i v nej­pesimističtější variantě útočník v trojnásobné převaze v oka­mžiku, kdy se Flotila dostane do dosahu jeho děl. A pak bude Flotila smetena z oblohy. 
Jenže útočník nezpanikařil a všechny jeho lodě se držely v sice velmi roztažené a volné, stále ale ve formaci. To bylo důležité, protože jakékoliv manévrování nemělo smysl. Anoplurnské lodě musely překonat vzdálenost rozdílu dosa­hu vlastních a Flotilních palubních zbraní v co nejkratším čase; jednoduše a prostě proto, že dokud nedostaly Flotilu do dosahu svých zbraní, nemohly ji likvidovat svojí početní převahou a naopak musely sami sebe útrpně nechávat deci­movat. 
Flotila si pro tento způsob boje vybrala ten nejlepší terén. Zatímco anoplurnské lodi brázdily otevřený prostor mezipla­netkové mezery, lodě Flotily se pohybovaly už v planetkovém pásmu, kryty planetkami, asteroidy a meteority. Zatím planet­kové krytí pro Flotilu nebylo tak podstatné, ale až se obě armá­dy srazí, bude Flotila využívat své lepší manévrovací a detekční schopnosti, zatímco anoplurnské lodi budou kličko­vat obtížněji a budou více dezorientované matoucími planet­kami. 
Červená linie, označující na holopanelu palebný dosah anoplurnského svazu, se nebezpečně přiblížila zelené linii označující postavení Flotily. Zodan v duchu znovu blahořečil oběť těch několika vojáků ze servisního transportéru, kteří své první setkání s Anoplurnou nepřežili. Jen díky jejich poziční zprávě věděla Flotila přesně, o kolik Anoplurňané dostřel svých zbraní vylepšili, a bylo to vcelku nemilé překvapení. 
„Aktivujte minovou síť,“ přikázal úsečně Zodan do komu­nikátoru. Někde na minolovce Anděl dal obsluhující technik pokyn a jedno z překvapení Flotily se probudilo k životu. Mi­nová síť byla tajemstvím pro většinu vojáků Flotily a ti se díva­li velmi překvapeně, když se na jejich holopanelech začala rozsvěcet jemná modrá mlha minové sítě. 
Minová síť představovala krychle o délce hrany zhruba metr. Ačkoliv na první pohled šlo o klasické miny, tedy před­měty naplněné vysoce účinnou výbušninou, v tomto případě Semtonexem, už na druhý pohled šlo o vysoce komplikovaná zařízení. Miny mezi sebou totiž komunikovaly, a to hned na dvou úrovních. Na první úrovni rádiem, kdy si mezi sebou vy­měňovaly informace o svém okolí, a na druhé úrovni dotekem, kdy po aktivaci sítě z hrotů každé krychle vytryskly gravinové paprsky, jimiž se jednotlivé miny propojily, tvoříce oka sítě. Síla gravitace pak jednotlivé miny držela v patřičné vzdálenos­ti od sebe. Síť mohla takto zůstat až několik desítek minut ak­tivní, dokud nedošla zásoba energie pro vytvoření gravinového paprsku. To byl také důvod, proč se minová síť aktivovala až na poslední chvíli, tím druhým byla samozřejmě obava z toho, aby nepřítel nepodnikl nějaké protiopatření a aby do sítě vletěl. 
Minová síť byla nebezpečně inteligentní zbraň. V okamži­ku, kdy se do osidel minové sítě zapletla nějaká loď, miny si mezi sebou předaly informaci o rozměru oběti a patřičný po­čet min korespondující s velikostí oběti zkrátil své gravinové úpony a odpojil se od ostatních min. Miny loď obalily a pak explodovaly. Vzhledem k tomu, že válečné lodi byly vybave­né štíty proti fázerovým a laserovým dělům a tradiční výbuš­nina se považovala za málo účinnou a především při vysokých rychlostech za obtížně k cíli dopravitelnou, byly lodi vybaveny jen jednoduchou odpudivou zónou proti stře­tům s případnými malými tělesy. Tato ochrana odpuzující tě­lesa od lodi ale na miny nestačila, protože ty byly na její překonávání vybaveny systémem pikantně nazvaným Lubri­kant. Exploze dostatečného počtu min přilepených na loď znamenala pro oběť prakticky jistou zkázu, nebo minimálně vyřazení z boje, což ostatně bylo totéž. 
Anoplurňané do minové sítě vletěli, aniž by na sobě dali znát jakoukoliv pochybnost, dost možná je maličké kostičky ani příliš neděsily. Ani když začaly bez zjevného důvodu ex­plodovat jedna za druhou válečné lodi v čele útoku, valící se anoplurnská mašinérie nezaváhala. Dost možná proto, že ne­vnímaly rozdíl v tom, zda lodi likviduje minová síť nebo ne­polevující přehradná střelba fázerů. Útočník nezměnil ani kurz, ani rychlost. První sled Flotily měl poslední minuty k dobru. 
„Torpéda odpálit,“ zavelel Zodan. Obsluhy všech torpédo­metů lodí prvního sledu si pospíšily, aby z každé bitevní lodi vyletěla dvě torpéda směřující k útočníkovi. Torpéda byla dalším nemilým překvapením Flotily. Torpéda se ve vesmír­ných bitvách dosud nepoužívala, protože byla pomalá, neo­hrabaná a prudce manévrující loď si s nimi mohla poměrně snadno poradit. Jenže semknutý útočící svaz si příliš vybírat nemohl. Už tak se pohyboval plnou rychlostí. Proti němu vy­letěla řada teček obsahujících kdo ví co a většina útočících lodí neměla kam uhnout, aby nevyvolala zmatek a neohrozila další lodě. 
Vějíř tisíců torpéd se blížil k útočníkovi, pak torpéda probi­la štíty prvních lodí a roztrhala je na kusy. Teprve nyní pocítil generál Zodan uspokojení, protože útočník poprvé zpanikařil. Řada lodí v čele útoku se snažila prudkým manévrováním vy­hnout torpédům, jenže tím vletěly do dráhy sousedním lodím, došlo k řadě kolizí a srážek, zmatek doplňovala neustávající palba fázerů Flotily, vybuchující torpéda a poslední exploze minové sítě. 
„Kurva, palte torpéda, dokud nějaká máte, není na co čekat, zbrojovka už je zpátky nevykoupí,“ neudržel se Zodan, když viděl, že obsluhy torpéd ihned nevypálily další salvu. S uspo­kojením zaznamenal, že se bitevníky nenechaly dlouho pře­mlouvat a vypálily další salvu torpéd. 
Pak se červená linie protnula s linií zelenou, to se Flotila ocitla v dosahu anoplurnských fázerů. 
A anoplurnské lodě toho okamžitě využily, nervy drásající cinkání zaměřovacích traserů se rozeznělo po flotilních lodích a hned po něm se rozsvítila fázerová děla, orající štíty vyhléd­nutých lodí. První lodě Flotily se rozprskly do atomového zá­blesku, když se fázery prodraly do motorových komor, jiné lodě se bezmocně a mrtvě otáčely v prostoru, když jim zásah fázeru na řídící centrum vzal všechen život. Jestli si palba Flo­tily vybírala, eufemisticky řečeno, krvavou daň, palba ano­plurnských lodí rozpoutala hotové peklo. 
Generál Zodan aktivoval na displeji odpočet. Jeho sled se teď musí udržet třicet minut, pak dá příkaz k rozřazení a vystří­dá je druhý sled plukovníka Sklodzského. Bude mít zhruba stejnou dobu na odpočinek. Jestli se něco nezvrtne. Nepodělá. Neposere. A to se v takových bitvách stává… 
Nebo jestli bude vůbec koho střídat. Protože po prvních dvou minutách přímého střetu přišel první sled o devadesát lodí, o téměř deset procent stavu... 
STŘÍDÁNÍ SLEDŮ 
Admirál Wirzig sledoval svůj holopanel bez zjevných zná­mek pohnutí. Bylo to jeho zvykem, nedávat v průběhu boje na­jevo svoji náladu, protože už měl vyzkoušeno, že jeho alespoň zdánlivý klid se přenáší i na vojáky kolem něj. 
Uběhlo necelých dvacet minut od okamžiku, kdy se první sled dostal do dosahu anoplurnských děl, a z dvanácti set lodí prvního sledu Flotily jich zbývala chabá polovina. Bit­va se nevyvíjela vůbec dobře. Anoplurnské fázery doznaly od posledního setkání s Flotilou značného vylepšení, a ač­koliv jejich obsluha nebyla stále zdaleka tak ukázněná a pi-loti tak vycvičení, přesto způsobil anoplurnský útok podstatně větší škody, než s jakými Wirzig počítal. Copak Zodan nevidí, že takhle oslabený první sled už nebude scho­pen útoku efektivně čelit? Wirzig se rozhodl, že počká ještě pár vteřin a pak zasáhne a přikáže vystřídání sledů, moc rád by se tomu ale vyhnul, protože jeho osobní zásah do střídání sledů by pro vojáky znamenal vyjádření nedůvěry Zodano­vě úsudku, tedy to poslední, co vojáci prvního sledu potře­bovali. 
Zapípal velitelský komunikační kanál. „Admirále, plukov­níku, navrhuji vystřídat sledy,“ ozval se z něj hlas generála Zo­dana. „Je mi to líto, neudržíme se, potřebujeme vystřídat.“ Hlas generála Zodana zněl unaveně a Wirzig se tomu ani ne­podivoval. Sám do bitvy zasahoval zatím velmi málo, to když analytici z vlajkové lodi Sora updatovali odhady některých pa­rametrů bitvy, jenže masakr, jaký se před ním odehrával, ohro­mil i jeho samotného. Uměl si velmi dobře představit, jak je Zodanovi uprostřed vší té řeže. 
Plukovník Sklodzki nečekal na to, až se Wirzig vyjádří, a ihned souhlasil: „Rozumím, připravte se na vystřídání sledu. Odpočet šedesát a po jedné dolů.“ 
Wirzig jen beze slova přikývl, protože na to nebylo co do­dat. Na Wirzigově holovizi se ihned objevila šedesátka po vte­řinách odtikávající k nule a ikonka sdělující, že jde o čas zbývající do rozřazení sledu. První sled měl právě šedesát vte­řin na to, aby se lodě rozřadily o jednu délku. V případě rozřa­zování menšího počtu lodí se lodě jednoduše a prostě posunuly 
o jednu délku do stran, tedy prodloužily frontové čelo. V přípa­dě takhle masivně roztaženého čela obrany ale nebylo možné zředit obrannou liniiasníi palbu, takže lodě prvního sledu se rozřazovaly nahoru tak, že každá sudá vyletěla o určitou délku nahoru, zatímco u sledu druhého vyletěla nahoru každá lichá, aby do sebe mohly zapadnout jako klíč do zámku. Na zaujmutí těchto pozic měly oba sledy právě onu minutu, což na první pohled vypadalo jako trivialita, jenže rozřazení a výměna sle­dů probíhaly za plného průběhu boje. Palubní počítače nyní měly pět vteřin na to, aby analyzovaly bitevní situaci a všem lodím obou sledů vymyslely optimální polohu vzhledem k je­jich momentální i předpokládané budoucí bitevní situaci. 
Flotila samozřejmě v průběhu let vymyslela řadu ulehčení a standardizovaných postupů a část manévru probíhala automati­zovaně, výkonné palubní počítače představovaly pro piloty ci­telné usnadnění, jenže nejdůležitější části manévru musely stejně probíhat postaru, na manuálním řízení pilotů, jimž maxi­málně tak palubní počítače napovídaly a kontrolovaly správnou vzdálenost. Nejdůležitější byla součinnost střeleckých věží, protože traverzní manévry znervózňovaly hlavně střelce, kte­rým najednou začaly „ujíždět“ nepřátelé ze zaměřovače. Právě pro tyhle příležitosti se používalo takzvané „spřažení“, kdy pa­lubní počítač automaticky otáčel děla ve střeleckých věžích tak, jak se posunovala loď. Aby se lodi nevystavovaly k nepříteli bo­kem, nejzranitelnější a největší částí, manévrovaly traverzně po­mocí motorů uložených v příčných osách. Tak se mohly posunovat prakticky plnou bojovou rychlostí nejenom vpřed a vzad, ale i do stran. Na rozdíl od letadel manévrujících v atmo­sféře je nemusela trápit aerodynamika a přitažlivost. 
Wirzig si pohybem prstu v holopanelu přitáhl do sluchátek spojovací kanál navigátorů, záměrně si vybral k poslechu všechny navigátory všech lodí. Nebyla šance, že by rozuměl jednotlivým větám, protože v okamžiku, kdy mu počítač pustil do komunikátoru hlasy všech navigátorů, kteří se domlouvali s okolními loděmi a se svými palubními počítači na nových pozicích lodí, smíchalo se dohromady několik tisícovek hlasů. 
Jenže Wirzig byl zkušený velitel – už podle zvuku všech těch hlasů dohromady poznal, jaká je nálada mezi navigátory. Cítil jejich vzrušení i únavu, z hlasů vycítil, že první sled je unavený až do morku kostí, zatímco druhý sled se třese dychti­vostí zasáhnout do boje. Baže bylo na co se třást; lodě prvního sledu podaly fantastický výkon a hlavně v okamžiku, kdy se do anoplurnských lodí zakously fázery, minová síť, torpéda a čelo anoplurnského útoku zpanikařilo, se první sled vyznamenal. Mezi Anoplurňany rozpoutal naprostá jatka a to, že se ano­plurnskému útoku podařilo centralizovat a oprostit se od pani­ky, bylo největším dílem dáno tím, že první sled zpanikařené čelo útoku zcela zlikvidoval a troskami těch lodí vyřadil z boje i následující řady. Pod tlakem prvního sledu se obrovská část anoplurnského útoku doslova vypařila a teprve masa hluboko ve valícím se invazním svazu pochopila, že panika rovná se smrt. Anoplurnský útok vyrovnal řady právě včas, aby vlétl do druhé vlny torpéd a prohloubil svoje ztráty. 
Jenže i přes všechny ztráty byla anoplurnská převaha omra­čující, děsivá a smrtící. 
DRUHÝ SLED 
Velitel bitevního křižníku Dukla, major Zoran Savič, řval z plných plic. Savič byl proslulý kliďas, jenže vlajkový křižník Dukla prvního sledu skupiny Střed měl hodně problémů. Požár po přímém zásahu se podařilo zlikvidovat a velitelský můstek křižníku plnily už jen chuchvalce hustého dýmu. Bohužel si vzduchotechnika lodi s dýmem stále nedovedla poradit, dílem proto, že dýmu bylo hodně, a dílem také proto, že trosky jedno­ho z flotilních stíhačů, s nimiž se křižník Dukla srazil, porou­chaly i vzduchotechniku. 
Jenže dým nebyl ten největší problém. Největší problém byl, že dvě dělové věže se pod tíhou trosek otáčely jen tak na­půl a střílely ještě hůře. A to byla jen část toho problému. Dělo­střelec na „čtyřce“ byl mrtvý, to když jej na maděru rozsekal zbytek ocasní plochy dalšího z vyřízených stíhačů – ani nebylo čas zjišťovat, zda šlo o vlastní stíhač, ačkoliv to bylo velmi pravděpodobné. Velký problém také bylo, že pro trosky se do čtvrté dělové věže nemohl dostat Jurga Kludský, původním povoláním sice lékař posádky, ale momentálně (a velmi na­rychlo, úsečným dvouslovným příkazem) povýšený na dělo­střelce. Dvojice robotů se snažila do dělové věže prořezat agregátem, zatímco se skupina programátorů někde hluboko v útrobách lodi snažila přesvědčit fázerové dělo na šestce, že je vhodná chvíle, aby střílelo, zejména v momentě, když dělo­střelec Vlado Bogdalík stiskne spoušť. 
Z osmi dělových věží křižníku byla polovina efektivně nepoužitelná a druhá polovina nepokrývala prostor, který by pokrývat potřebovala, a to i přes to, že se čtveřice pilotů snažila s křižníkem provádět nejroztodivnější obraty tak, aby se živé dělové věže udržely ve výhledu na palebnou zónu. 
Major Savič měl ještě několik dalších problémů, jež interně označoval jako dílčí a které by za normální situace považoval za velmi dobrý důvod na to, aby křižník začal vysílat mayday a aby nařídil evakuaci. Komorová šachta u jednoho z příčných agregátů se nebezpečně zahřívala a teplota prudce stoupala. Bylo otázkou, kdy vysoká teplota roztrhá plášť komory, poruší krygorové stínění a proud excitované plazmy udělá se zbyt­kem lodi krátký proces. Bohužel se technikům nedařilo motor odpojit, a to i přes to, že se jeden z elektroinženýrů pokusil spustit gilotinu – zařízení, které mělo fyzicky rozpojit napájecí okruhy. Gilotina také nefungovala. Nápad nacpat pod dráty trochu semtexu a odpálit nálož vypadal momentálně jako zcela seriózní řešení. 
Savič řval z plných plic na navigátora. Rotný Peter Krichta ležel hlavou opřený o navigační displej, kde odtikával čas ur­čený k rozřazení Flotily a záměně sledů. Peter ležel a nenechal se křikem rušit, ani mrknutím, ani zachvěním chřípí nedával najevo, že by jej Savičovo naléhání sebeméně zajímalo. Po pravdě řečeno, Petera Krichtu nezajímalo už vůbec nic, proto­že jeho skafandr a s ním i jeho hrudník a plíce před chvílí pro­řízla traverza odmrštěná jedním z nedávných výbuchů. Peter Krichta měl skafandr od krve, v krvi se topila i jeho pusa a přil­ba – a byl mrtvý. 
Zoran Savič na chvíli zavřel oči. Musel připustit, že situace jeho lodi je v podstatě skvělá, protože se jí vedlo znatelně lépe, než byl průměr jeho svazu. Tahle myšlenka se dala i kvantifi­kovat. Ještě před dvaceti minutami čítal jeho svaz 160 bojo­vých lodí. V tomto okamžiku se dal svaz označit za větší peruť s počtem zhruba třiceti strojů, z nichž by servisní technici udě­lali zhruba desítku kompletních lodí. Jenže hangáry Flotily byly daleko a Savič už začínal pochybovat o tom, že je ještě uvidí. 
„Budeme traverzovat na 31-123-65,“ křičel Savič do komu­nikátoru, protože si nebyl jistý, jestli všem, kdo to potřebují vědět, fungují navigační displeje. „Kurva, kluci, pokryjete to?“ zeptal se střelců s nadějí v hlase. 
„No, bylo by lepší, kdyby nás někdo na tom traverzu jistil věží,“ ozval se střelmistr Jakubec. „Jenže nikdo nemá volno. Takže budeme muset,“ odpověděl si Jakubec na vlastní ne­vyřčenou otázku a začal se dohadovat s dělostřelci o tom, jak budou pokrývat palebný prostor. Savič je poslouchal jen na půl ucha, protože i když neříkali nic dvakrát povzbudivého, on sám si musel vzít na svá bedra donavigování lodi do cílové pozice. 
Bitevní křižník Dukla nakonec své nové koordináty schroustal a všichni čtyři piloti se pořádně zapotili, než se vy­dal sérií poskoků a přískoků do kýžené pozice. Jako zázrakem nedostala Dukla žádný přímý zásah, jen dva zásahy neseběh­nutého fázeru, které lodní štít ještě zvládl. 
Plukovník Sklodzki na palubě Vyšehradu, vlajkového křiž­níku druhého sledu, sledoval, jak se lodi prvního sledu unave­ně posouvají do určených pozic. Navigátoři a palubní počítače udělaly sice řadu změn ve schématu rozřazení tak, aby se po­škozené lodi prvního sledu nemusely nikam složitě přesouvat, jenže někteří přece jen museli přejít na náhradní rozřazovací pozice. Teď už do svých pozic nalétávaly lodi druhého sledu, všechny ihned začaly pálit. „Torpéda pal!“ zavelel Sklodzki, když se lodi druhého sledu dostaly na dostřelovou vzdálenost, a lodi druhého sledu se nenechaly pobízet. Uvítání torpédy bylo předem domluveným osvěžením obranné linie. Střídání sledů totiž bylo pro nepřítele vždy velmi deprimující záležitos­tí. Najednou se odnikud vynořily další lodě, čerstvé a odpoča­té. Tato taktika nezklamala ani tentokrát. Anoplurnské lodě zastavily svůj útok a snažily se manévrovat spíše na místě, aby se vyhnuly torpédům, pak je začala znovu kosit palba obou sle­dů. Plukovník Sklodzki chvíli odolával pokušení ponechat v nasazení oba sledy, jenže pravomoc toto učinit měl pouze sám Wirzig a ten byl proti současnému nasazení obou sledů v první vlně, to Sklodzki dobře věděl. 
Plukovník Sklodzki přepnul komunikátor na všeobecný ka­nál, kde ho mohli slyšet všichni, a čekal. Pak se na displeji ob­jevila dvojka – dvě vteřiny do konce rozřazení. Z rádia se ozval hlas generála Zodana: „První sled na můj rozkaz, vyřadit.“ Od­počet na displeji ukazoval nulu v okamžiku, kdy Zodan rozkaz dořekl – měl dokonalé načasování. 
Lodi prvního sledu se způsobně stáhly z frontové linie, i když bylo vidět, že se některým lodím manévruje jen velmi obtížně. Druhý sled byl sám v bitvě a Anoplurňané se již pro­brali z ohromení. Sklodzki zavelel do svého komunikátoru: „Druhý sled, zaujmout formaci!“ Lodi druhého sledu se posu­nuly tak, aby zaujaly předepsanou formaci. Anoplurňané proti sobě měli zcela netknuté síly. 
Admirál Wirzig studoval s pobočníkem taktickou situaci a bojeschopnost prvního sledu. „Vypadá to, že nám zůstalo stěží dvě stě lodí prvního sledu, pane,“ potichu konstatoval poboč­ník. „Je tak, Pavle,“ souhlasil Wirzig. „A to nás ještě pár pře­kvapení asi čeká. V tuhle chvíli nejsme schopni odhadnout, kolik bojeschopných lodí mají,“ kývnul Wirzig hlavou smě­rem k nepříteli. Opravdu, v bitevní vřavě se dalo jen velmi ob­tížně rozlišit, které lodi byly bojeschopnou rezervou a které představovaly letu neschopné vraky, bylo to možné jen více čí méně přesně a kvalifikovaně odhadovat, přitom to mohlo roz­hodnout a zvrátit bitvu. 
„Všechny prvosledové svazy i skupiny navíc mají nové ve­litele. Chcete revidovat jmenování, pane?“ zeptal se pobočník Pavel Vrána. Wirzig zavrtěl hlavou. Jmenování velitelů v bi­tevní vřavě prováděl počítač podle nástupních plánů, jenže při tak obrovské úmrtnosti beztoho nebylo z jakého kádru vybírat a bylo pravděpodobné, že se do vysokých pozic dostanou i poddůstojníci. „To nemá smysl. Potvrďte povýšení, zbytek budeme řešit až pak…“ 
„Jistě, pane,“ přikývnul pobočník. 
Wirzig se zamyslel. „I Savič?“ zeptal se na jednoho ze svých oblíbených důstojníků, v něž choval velkou důvěru. Pa­lubní počítač to pochopil jako dotaz na sebe a okamžitě vypsal úmrtní data. Major Zodan Savič s křižníkem Dukla padl v pos­lední chvíli při střídání sledů, když jeho loď explodovala po nepřímém zásahu, spíše kvůli dlouhodobým poškozením. 
„A kdo je teď velitel skupiny Střed?“ zeptal se Wirzig. Po­čítač vypsal požadovaná data a Wirzig si je zběžně pročítal. „Stěpanask, ten kašpar,“ řekl, pokýval hlavou a otočil se na po­bočníka. 
ZVRAT 
Plukovník Sklodzki si snažil vytřít kapesníkem pot z očí, sůl ho štípala. Po obličeji si rozmazával krev stékající mu z na­trženého obočí, to když ho rázová vlna shodila na komunikační pult. Nedbal na to, že si krví zmáčel i límeček u košile, ačkoliv jinak úzkostlivě a za všech okolností dbal na to, aby jeho oděv byl bez poskvrnky. Jednoduše nebyla volná chvíle na to, aby odešel do své kajuty a převlékl si košili a nakonec i promoče­nou uniformu, zpocenou a zasmrádající v lehkém skafandru. Skafandr byl Pavlu Skodzkému beztak k ničemu, protože se mu někam zakutálela helma a nebyl čas ji hledat. Stejně tak ne­byl čas myslet na to, co se stane při dekompresi, navíc Pavel Sklodzki u Flotily odsloužil řadu let jako bojový pilot a jako většina pilotů se hrozil pomyšlení pomalé smrti v mrtvé lodi. Raději volil rychlé rozervání těla při prudké dekompresi a svo­je přesvědčení si s sebou vynesl při kariérním postupu až na palubu Vyšehradu a na místo velitele Druhého sledu. 
Ta půlvteřina, kterou si plukovník vzal spolu s kapesníkem k dobru, mu stačila na to, aby se rozhodl, jak upraví poziční dispozice Druhého sledu. 
Prstem označil na komunikačním displeji skupinu lodí a propojil se do jejich komunikačního kanálu, aby jim přikázal: „Třiatřicátý taktický, okamžitě se přesuňte do pozice Cílovník Osm a vyrovnejte frontu.“ 
Velitel 33. taktického svazu Radovan Madaj zahlásil struč­né „Provedu“ a všech třiašedesát lodí, slabá polovina původní­ho počtu, začalo vyplňovat oslabené čelo frontové obrany Flotily. Taktický svaz byl umístěný na levém křídle, šlo o vy­hlášený veteránský svaz, který v dobách míru dělal podporu důlním městečkům na jupiterských měsících, práci, která do­konale prověřila reflexy, naučila přesnému odhadu a šetrnosti. Sklodzki používal třiatřicátý jako operační doplňovací jednot­ku. Třiatřicátý byl mezi vojáky přezdívaný Cassini po jedné ze sond, kterou kdysi Země zkoumala Jupiter a kterou vojáci tři­atřicátého někde u Jupitera našli a měli ji na své základně. Tři­atřicátá měla tuhý kořínek a v prořídlých flotilních jednotkách její bitevníky přebíraly pozice mrtvých velitelů jednotlivých svazů, pokud to bylo potřeba. Bylo to i zásluhou jejich opera­tivnosti a schopnosti rychle zaujmout libovolnou práci a pozi­ci, že Sklodzki ještě nenavrhnul sražení sledů. Ačkoliv si to nechtěl přiznat, byla mu hanba, že jeho ztráty převýšily ztráty prvního sledu, a chtěl vydržet alespoň tak dlouho, jako generál Zodan. Plukovník Sklodzki se podíval na červené číslo na boku holopanelu. Chvíli tam viděl šedesátku. Toužil tam vidět šedesátku, přál si ji vidět. Dal by za ni jedno oko – ne, dal by za ni obě oči. 
Jenže pak si znovu vytřel oko kapesníkem a ta mikrovteřina naděje byla pryč. Na displeji svítilo 607 – tolik lodí ztratil po čtvrthodině boje. Ani nepotřeboval uhýbat zrakem ještě více vlevo, kde by viděl zelené číslo – dobře si uměl spočítat, že ztratil téměř polovinu Druhého sledu, a to za sebou Flotila ne­měla mnoho přes půl hodiny boje v přímém střetu a pár desítek minut při odstřelování. 
Sklodzki byl veterán a viděl už ledasco. Viděl boje v přesile, sám se s deseti bitevníky u Charoneie před lety vysekal z obklí­čení čtyřiceti lodí. Jenže to bylo něco jiného – i když byly čtyři na jednu, neohromovala situace tolik svým rozměrem, morbi­ditou a neodvratností. Tehdy, říkal si Sklodzki, to mohl jeden z nás skončit. Oni mohli, mohli přestat pálit, vymanévrovat a ztratit se. Jenže tady to nešlo. I kdyby se čelo anoplurnské linie chtělo zastavit, obrátit se na útěk, zmizet, stovky a stovky lodí za ním by je tlačily stále kupředu. Byla to lavina, která se valila úbočím hor přes rozžhavený kráter sopky, a Flotila byla tou sopkou, která zatím sfoukla a roztavila všechen sníh. Dva roz­bouřené živly. Jen pár desítek minut a ze světa se vypaří mi­liony bytostí, tisíce lodí a triliardy korun. Nešlo na to nijak pomyslet, nijak to uchopit. Taková ztráta už nebyla obrovská katastrofa, nedozírné neštěstí, byla to statistika, protože ani sám Sklodzki si neuměl vybavit tváře vojáků, které právě posí­lal na smrt, a s rozpaky si uvědomoval, že si ani nepamatuje jména všech velitelů, nakonec i proto, že řadu z nich už počítač musel nahradit, protože padli. 
Wirzigův pobočník Vrána se na palubě vlajkové lodi Flotily Sora díval admirálovi přes rameno. Admirál na displeji studo­val poziční situaci Druhého sledu, prosté hmotové zobrazení si nechal překrýt spektrometrální vrstvou. Vrána si liboval v tom, že odhadoval, na co Wirzig myslí – měl v tom mnohaletý tré­nink, protože si admirál zvykl k němu promlouvat. Na jednu stranu to bylo příjemné, protože většina generality a vojáků v tom viděla znamení důvěrnosti a blízkosti admirálovi, sám Vrána ale věděl, že v tomhle rozhovoru není ani takovým part­nerem, jako Watson býval Holmesovi. Admirál prakticky ni­kdy nečekal jeho odpověď a Vrána ho podezříval, že nahlas mluví jen proto, aby slyšel zvuk svých myšlenek, aby slyšel, jak zní, a aby z toho zvuku usoudil, zda jsou správné. Vránu na to potřeboval nikoliv jako posluchače, spíše jako někoho, kdo bude jako posluchač vypadat a sejme z něj podezření, že admi­rál jako blázen mluví pro sebe. Být admirálovým pobočníkem bylo někdy velmi deprimující… 
„Teď zabručí, že je dobře, že Sklodzki vyrovnal čelo tři­atřicátým,“ pomyslel si Vrána. Věděl dobře, že Wirzig má i při bitvách rád pořádek a tvrdí, že polovina vítězství je v pořádku a disciplíně. A že bitva je něco jako předávání Lvů – taky se nikomu nechce koukat při předávání nejpres­tižnější světové filmařské ceny na prázdná sedadla a režisér musí udržovat hlediště Lucerny obsazené, i kdyby to měl být jen kompars. 
Wirzig mlasknul překvapením a na panelu komunikátoru vyťukal kód. Vrána se Wirzigovi přes rameno díval, jak komu­nikátor bleskově propojuje spojení s generálem Zodanem. „Zodane?“ zeptal se admirál, aby zjistil, zda ho generál může v tom rozruchu vnímat. 
„Pane, máme asi problém,“ ozval se na druhé straně generál Zodan. „Podle mne se Anoplurňané přeskupili. Sice vyrovnali fronty, ale bitevníky přesunuli na levé křídlo, na středu a vpra­vo mají jen stíhače a slabší křižníky. Není to moc vidět, poslal jsem tam průzkumníka se silnými spektrometry,“ dodal Viktor Zodan. 
„Kvůli tomu volám, Viktore. Vypadá to, že se přeskupili za frontou. To, co jsme rozstříleli, nedoplňovali, ale všechno pře­sunuli. To nám může ošklivě zavařit.“ 
„A zavaří,“ řekl Zodan. „Sklodzki právě rozmístil Cassini po velké části fronty, aby zabránil panice a nahradil padlé veli­tele. Už je nebude moci stáhnout na levé křídlo ke skupině Bar­za. Zatím se Anoplurna zpomalila, ale až se dá znovu do pohybu, rozštípnou a smetou Druhý sled.“ 
„Souhlasím,“ odpověděl admirál. „Přeskupte prvosledové bitevníky a vřaďte se do Druhého sledu, okamžitě.“ 
Vrána se s hrůzou roztaženýma očima díval na spektrometr frontové linie, který opravdu vlevo vypadal trochu odlišně, a až nyní si uvědomoval, že tu odlišnost způsobují mírně jiné spektrální linie bitevníků. Celé levé křídlo anoplurnského úto­ku se ježilo těžkými bitevníky a stálo. Z frontové pozice to plu­kovník Sklodzki prakticky nemohl vidět, protože informace z frontových letadel byly fragmentované a složit si je do celého obrazu zřejmě palubní počítač na Vyšehradu nestíhal. Samot­ného Wirziga to napadlo více méně náhodou, jako takové malé svrbění, že něco není v pořádku, že je někde něco špatně, že není přece důvod, aby anoplurnský útok ztrácel na hybnosti, i když jeho ztráty byly příšerné. O to více obdivoval generála Zodana, že si toho všiml. 
Admirál už už sahal po komunikátoru, aby o situaci zpravil plukovníka Sklodzkého, když se na displeji čelo anoplurnské­ho útoku opět pohnulo. „Zodane, Zodane, sakra slyšíš mne? Jsou v pohybu!!! Pošli tam všechno, co máš, ihned! Všechno, proboha všechno, nebo jsme ztratili bitvu!“ 
Komunikátor na pozadí přenášel řev z paluby Zodanova vlajkového křižníku Svoboda, kde vypukla pravá bouře. Udý­chaný Zodanův hlas do toho mumraje odpověděl: „Rozumím, dal jsem rozkaz k přesunu.“ Vrána se znovu zadíval na holopa­nel a díval se na to, jak skupina lodí včetně křižníku Svoboda prudce zrychluje a jak kurzová předpověď udává jejich polohu na čelo skupiny Barza. 
„Zodane, ihned se vraťte! Svoboda neopustí pozici! Rozu­míte, pošlete tam cokoliv a kohokoliv, sám se ale stáhněte!“ 
„Je mi líto, admirále. Většina bitevníků a křižníků je daleko. Stáhnu je do pozice, ale než doletí, musí tam být každá silná loď, kterou mám. Jestli se prolomí, tak jsme skončili. Promiň­te, admirále, ale teď je víc potřeba lodí než generálů.“ 
„Rozumím, generále. Máte pravdu, teď se rozhodne. Držte se. Jestli je teď odrazíme, srazíme sledy a dobijeme je, pošlu na pomoc všechno, co máme,“ řekl Wirzig a na obrazovce se una­vený Zodan usmál. Pak obraz zmizel, jak Wirzig ukončil spo­jení a spojil se s plukovníkem Sklodzkim. 
Na palubě Zodanova vlajkového křižníku Svoboda vládla až doposud uvolněnější atmosféra, byť doprovázená činoro­dým ruchem. Přeci jen poté, co loď vypadla z frontových bojů, byla chvíle na to, aby se technici i programátoři snažili dát loď do co nejlepšího pořádku. 
Nyní atmosféra opět zhoustla. Hlavní navigátor Gustav Kienes vyřvával na všechny strany svoje instrukce, střelmistr spolu se střelci upravoval souběhy fázerů a náměry laserů, čtveřice pilotů na můstku se činila: 
„První, mám kurz.“ 
„Druhý, potvrzuji kurz,“ opakovali piloti Kienesovy dispo­zice – vždy dva, připraveni se kdykoliv zastoupit, protože v boji nikdo neví, kdy bude potřeba druhého pilota, který neza­váhá a neptá se na kurz. 
„Za pět ostrá vlevo, 21-7-6,“ upozorňoval posádku první pi­lot, nechávaje všem jen pět vteřin na to, aby se připravili na prudké zrychlení; pět vteřin byl ostatně čas, který motory po­třebovaly na to, aby se z klidu dostaly na plný tah. Druhý pilot očima sledoval displej a odpočítával: „Tři – dva – ostrá teď!“ Přetížení všechny přimáčklo do sedaček. Generál Zodan se málem nestihl zachytit, protože udílel rozkazy a vzrušeně si vyměňoval názory s veliteli jednotlivých bitevníků. Křižník Svoboda prudce zrychloval v čele skupinky lodí, která se po­stupně rozrůstala o další a další bitevní lodi. 
Admirál Wirzig spolu s pobočníkem studovali poměr sil na holopanelu. „Je jich příliš. To nemůže vyjít,“ řekl zamyšleně Wirzig a pobočník přikyvoval. „Musíme tam poslat i strážní oddíl,“ dodal potichu Wirzig a sáhl po komunikátoru. Vrána překvapeně vzhlédnul: „A to zůstaneme bez ochrany?“ 
Admirál Wirzig se podíval pobočníkovi do očí a pak se smutně usmál: „Nezůstaneme, Pavle. My budeme s nimi. Jak to říkal generál Zodan: To je chvíle, kdy je zapotřebí víc lodí než velitelů.“ 
Pobočník zůstal stát jako opařený a přehlédl v tom šoku i to, že jej admirál poprvé oslovil křestním jménem. Admirál Martin Wirzig se spojil s navigátorem lodi a zadal mu nový kurz, pak jej překvapenému navigátorovi ještě jednou zopa­koval a během následující chvíle už vlajková loď Flotily Sora i osm lodí strážního oddílu prudce zrychlovalo směrem k frontové linii. 
A na frontové linii, vlevo od jejího pomyslného středu, od­halilo odstřelování lodí Druhého sledu nevyrovnanost fronty – zde byly bitevníky, jejichž řady při střelbě neřídly zdaleka tak rychle. Za chvíli už bude vidět klín, který se zasune do Druhé­ho sledu a oddělí od sebe zónu Střed od skupiny Barza. A pak jen využije své početní převahy, aby obě skupiny rozštípnul, přirazil k Prvnímu sledu a obě skupiny zlikvidoval – nakonec proti anoplurnskému útoku bude stát jen vpravo umístěná sku­pina Santori, se kterou si už útočící lodi hravě poradí, protože ji svým množstvím zahltí, obalí, znemožní jí manévrovat, natož uniknout – a jednu loď po druhé zlikvidují. 
SMRT 
Barbara Streissandi prožívala na palubě lodi patřící štábu televizní stanice NCN krušné chvíle. Před chvílí se loď dosta­la příliš blízko bojové linii a několik anoplurnských lodí po ní zahájilo palbu, což pro civilní loď s běžnými meteorickými štíty mohlo mít fatální následky. Naštěstí byla jejich loď stále ještě daleko na to, aby se Anoplurňanům podařilo ji zasáh­nout, jenže při těch všech manévrech se podařilo ztratit radio­gramový kontakt s retranslačním bodem a přenosová linka se rozpadla. Barbara si uměla živě představit zděšení šéfa zpra­vodajství Magnussona, kterému ohlásila, že po nich nepřátelé zahájili palbu, když se krátce nato spojení rozpadlo. Ne snad, že by Magnussonovi za mák záleželo na jejím životě, jenže Barbařiny reportáže byly jediným živým přenosem, který zprostředkovával lidstvu situaci na bojišti, samozřejmě s vý­jimkou záběrů z Grygarova teleskopu, který z extraterestric­ké dráhy poskytoval nerozpoznatelný, ale přesto velmi impresivní obrázek, jenž bylo možné ještě proložit dojíma­vou bohoslužbou v katedrále svatého Víta a hlaholem zvonů nad pražskou metropolí. 
Ztráta spojení Barbaru samozřejmě trápila, protože mohlo trvat mnoho desítek minut, než se podaří spojení s retranslač­ním bodem navázat. Loď NCN nebyla vybavena příliš dobře na dálková spojení, běžně se využívala síť Flotily s krátkou re­translací, jenže tahle možnost tu nebyla a přenosový štáb se musel pokoušet zachytit signál některé z martových družic. Barbara si pomyslela, že by se v tom měli chlapci příště více pocvičit. 
Pak se vrátila ke svému problému. Změna taktiky, kterou Flotila právě provedla, vůbec neodpovídala dispozicím, které měla Barbara před sebou na počítači. Bitva měla trvat ještě ně­kolik minut, nejlépe více jak čtvrthodinu, a pak se měly oba sledy srazit dohromady. Rozhodně se neměly vlajkové lodi Svoboda a Sora s doprovodem stahovat ke skupině Barza a pří­mo hned zapojovat do boje. Ačkoliv Barbara chápala, že ztráty obou sledů musí být strašné, děsivé byly i ztráty Anoplurňanů a na první pohled nebyl důvod, proč by druhý sled nemohl být v bitvě ještě nějakou chvíli sám. 
Barbaru Streissandi polil studený pot, když si vzpomněla na slova admirála Wirziga, že dokud všechno půjde podle dispo­zic, je tu naděje. Jenže teď nic podle dispozic nešlo… 
„Hej, Barbaro, máme spojení,“ ozval se na palubním kanálu druhý pilot Zdeněk Kalivoda, pověřený rovněž nevděčným úkolem radisty. 
„Rozumím, pojedeme ihned a živě,“ odpověděla Barbara a narychlo si hřebenem upravila mírně rozcuchané vlasy, pozor­ně sledujíce odpočet živého času. Pak na kameře bliklo červe­né světélko a kameraman ukázal vztyčeným palcem, že jsou živě ve vysílání, pokud se živě dalo nazvat vysílání, jež na zem dorazilo až po mnoha minutách. 
„Znovu se vám hlásí Barbara Streissandi z bitevní zóny. V minulých okamžicích se i naše přenosová loď dostala do prudké nepřátelské palby, takže jsme s vámi ztratili spojení, bo­hužel podmínky nejsou nerušenému přenosu příznivé. Mezi tím ale došlo k mnohem závažnější události. Vlajkové lodi Svoboda generála Zodana a Sora admirála Wirziga se včetně doprovod­ných plavidel přesunuly na levé křídlo, v terminologii Flotily ke skupině Barza. Zatím není zřejmé, co je důvodem tohoto náhlé­ho přesunu, rozhodně to ale nevěstí nic dobrého a z našeho po­hledu se zdá, že bitva přechází do své rozhodující fáze…“ 
Označit vývoj posledních událostí kolem skupiny Barza za „nic dobrého nevěštící“ byl v nejlepším případě neadek­vátní výraz. V okamžiku, kdy se útočící anoplurnské lodi daly znovu do pohybu, se levé křídlo Flotily dostalo pod nesmírně těžký tlak, protože Anoplurňané proti němu sou­středili bitevníky a těžkou techniku. Ta rozstřílela stíhače skupiny Barza a zakousla se do bitevníků, na jejichž obhajo­bu bylo nutno říci, že se nerozprchly, snažily se přeskupit a obratným skupinovým manévrováním nutily nemotorné a těžké anoplurnské bitevníky prudce měnit letovou dráhu v planetkovém pásmu, což nesvědčilo ani anoplurnským pi­lotům, ani střelcům. Kdyby nebyla přesila tolik drtivá, moh­la by taková taktika slavit úspěch, jenže za této situace dorazily právě včas a nesmírně vhod lodě generála Zodana i další odvelené posily a nakonec i strážní oddíl spolu s ad­mirálem Wirzigem. 
Přílet čerstvých a odpočinutých bitevníků Flotily, které se zapojily do bitvy, jako by se nechumelilo, jako by nestály proti beznadějné přesile, nepřítele notně překvapil, a ačkoliv příliv nových lodí Flotily nebyl početně největší, byl vlastně trvalý – v okamžiku, kdy se Anoplurňanům podařilo zničit jeden po­zemský bitevník, objevil se na jeho místě další a stále se obje­vovaly nové a nové lodi. 
A pak vyrazila vlajková loď Svoboda do útoku, provázena třemi perutěmi bitevníků. Lodě na maximální rychlost proklič­kovaly pásmem planetek dělícím je od anoplurnského týlu, jako skalpel rozřízly levé anoplurnské křídlo na dvě části a do průlomu proudily další a další lodi Flotily, které rozpoutaly v řadách nepřipravených týlních lodí Anoplurny naprostá jat­ka. Anoplurnský útok měl díky tomu, že měl poměrně úzké čelo vhodné pro útok v planetkovém pásmu, hluboký trén, pů­vodně o několika desítkách řad; takže týlové lodi si byly doce­la jisté, že než se při útoku na ně dostane řada (a dost možná s tím vůbec nepočítaly), budou mít sdostatek času se připravit. Naježené bitevníky a stíhače Flotily, které se najednou vynoři­ly z průlomu, je krutě vyváděly z omylu. 
Křižník Svoboda a osobní příklad generála Zodana strhával všechny vojáky. Generál Zodan z velitelského můstku úsečně a přesně rozděloval rozkazy, a jak to tak vypadalo, téměř zá­zrakem se mu dařilo skupinu Barza (či spíše její zbytky) vyse­kat z problémů a tam, kde nebyl generál, byl admirál Wirzig. Oba se řítili bojištěm jako přízraky, jejich trasu lemovaly tros­ky nepřátelských lodí a záblesky explozí, zkáza a zmar. 
Střelmistr Marián Skultéty křičel do komunikátoru jako ne­příčetný: „Musíme zvolnit, rozumíte? Musíme zvolnit, stopně­te to, generále! Mám dvě věže mrtvé, jednu těžce poškozenou, máme slepák jak prase, kurva, potřebujeme to dát do kupy. Ge­nerále, slyšíte mě?!“ 
V komunikátoru byly slyšet jen výkřiky pilotů a navigátora Bensona, kteří se častovali nevybíravými komentáři ke každé­mu manévru. 
„Generále?“ zeptal se znovu nervózně Škultéty komuniká­torem a proklínal, že teď není na můstku a nemůže stažení lodi ze Zodana vymlátit holými pěstmi. Jenže si potřeboval osobně promluvit s programátory, kteří se snažili narychlo sflikovat a opravit kódy jedné palebné věže tak, aby se na ni zase dalo spolehnout. 
„Zůstaneme na kurzu a na rychlosti. Dělejte, co umíte, Skultéty! A je mi u prdele, jak, rozumíte? Potřebuju, aby pálilo všechno, co tu máme, a potřebuju, abychom se valili dopředu. A to je rozkaz!“ odpověděl z komunikátoru Zodanův hlas. A spojení se přerušilo. 
„Tak to jsme v parádní prdeli,“ pomyslel si Skultéty. Pohle­dem přejel kmitající techniky a programátory v „palírně“ – místnosti, odkud se prováděly dálkové úpravy na programo­vém vybavení zbrojních systémů. Chlapci se snažili, což o to. Jenže toho bylo moc. Shodou náhod totiž obě mrtvé věže leže­ly v jedné linii a třetí poškozená dělostřelecká věž byla v linii pod nimi. Tyhle tři věže se mohly vzájemně palebně krýt a jed­na mohla nahradit výpadek dvou ostatních a pokrýt palebný prostor tak, aby nevznikaly nepopulární slepáky – slepé úhly, do kterých nemohl křižník střílet. Třetí z věží dostala zásah, sice lehký, střelce to nezabilo, ale zásah poškodil supravodivé vinutí magnetického systému, který udržoval palebnou ploši­nu v takové pozici, aby se s ní dalo jednoduše a snadno otáčet. Poškození systému magnetického polštáře mělo za následek, že se věž nemohla otáčet o plných 360 stupňů, ale měla určitou výseč, na které by celá plošina spadla mimo pomocné magne­tické pole a už by nebylo možné děla na ní připevněná otáčet. Naštěstí si toho střelec Martin Král všimnul včas a podařilo se mu zaaretovat bezpečný úhel otáčení věže, jenže lodi tak vznikl rozsáhlý slepý úhel, do kterého nemohla opětovat pal­bu, a přechod mezi krajními body tohoto slepého úhlu pro střelce znamenal nepohodlně otáčet věží hodnou chvíli na dru­hou stranu. 
Střelec Martin Král se na poškozené střelecké věži také ne­nudil. Už několik minut si vyměňovali s navigátorem a piloty řadu ostrých invektiv, když je nutil otáčet s lodí tak, aby se po­kud možno minimalizovala rizika vyplývající ze slepého úhlu, který nemohl křižník Svoboda palebně pokrýt. 
„Dělej, co říkám, ty zmrde, traverzuj to, sakra, slyšíš?“ vy­řvával do komunikátoru Král. 
„Sklapni, kurz potvrzen, 37-18-1, já si tu nemůžu lítat, jak ty chceš!“ nadával na druhé straně Libor Vejplata, první pilot Svobody. 
Krále polil studený pot, protože mu model situace na displeji ukázal, že se loď obrátí slepým střeleckým úhlem proti hromadě nepřátelských lodí, a na klidu mu nepřidávalo ani objektivní vy­hodnocení situace – loď se při každém obratu musela dostat pro-ti několika nepřátelským lodím tak, aby je měla ve slepáku, a Vejplata potřeboval jen pár desítek vteřin, aby se Svoboda zasu­nula za doprovodná plavidla, kde snad zbude chvíle času, aby technici dali palebné systémy do pořádku. 
Jenže to už počítač Krále upozornil na skupinu lodí, které na Svobodu dotíraly a které si musel rozdělit napůl se sousední věží. Fázer, který ještě nestihl vychladnout, se znovu rozštěkal na plno. Lodě se ve zmatku rozprchly do všech stran, tři bohu­žel začaly manévrovat na hraně slepého úhlu. Král předsadil náměr fázeru tak, že střílel před ně, aby jim uzavřel průlet k prostoru, který nemohl pokrýt, jenže zmatkující lodi spíše zázrakem proletěly jeho palbou. 
„Otočit na 32-19-1, okamžitě! Mám tři lodi ve slepáku, otočte to, vy zkurvysyni!“ řval Král do komunikátoru jako smyslů zbavený, protože zoufale potřeboval dostat ty lodi před hlaveň svého fázeru, a ne do úhlu, v němž je žádná z věží křiž­níku Svoboda nemohla ostřelovat. 
„Negativní, máme tu i tak sraček, prostě to tam zvládni!“ konstatoval první pilot a z tónu jeho hlasu Král bezpečně vyvo­dil, že jeho problém není jediný problém, který mají. 
K jeho překvapení se na kanále ozval také sám generál Zo­dan: „Martine, musíte to zvládnout. Ještě pár vteřin a jsme z toho venku!“ 
„Rozkaz, pane,“ odpověděl na to Král, protože nebylo nic jiného, co na to mohl říct. Zodan jistě věděl, v jaké je loď situa­ci, a nemělo cenu to znovu a znovu rozebírat. Král měl navíc neodbytný dojem, že teď má už cenu jen se modlit. Modlit se, aby ty lodi nezačaly pálit na Svobodu, věřit ve štěstí, v náhodu, v generálovu neomylnost a nesmrtelnost. 
Pak ucítil náraz, to když se štítem Svobody prodral přímý zásah fázerového děla. Ty lodě střílely po Svobodě, navíc se zastavily v místě, odkud byla Svoboda nejvíce zranitelná, ne snad, že by si toho byly vědomy, ale z jednoduchého a prosté­ho důvodu – všude kolem nich byly trosky a nepřátelé, měly zatarasenou cestu. 
Král držel dělo otočené v krajní pozici, nadoraz aretace magnetického polštáře. „Bože, udělej zázrak. Prosím, dej, ať je naše lodi rozstřílejí na hadry dříve, než náš štít chcípne a my s ním,“ modlil se Martin Král v duchu a pálil ze všech sil, i když výstřely fázeru neměly co zasáhnout – střílel jen tak na­zdařbůh v naději, že to pomůže. „Ať to opraví, udělej zázrak, ať se můžu pohnout, stačí mi pět stupňů, dej mi šanci, dej mi těch zasraných pět stupňů… Prosím!“ 
Na palubě řinčely sirény a světlo na lodi bylo přepnuté na nouzové dodávky nebo vypnuté, jak se koncentrory snažily zá­sobit štít energií. Král už nevnímal křik z palubního rádia, jen zíral na jednu z nepřátelských lodí, která se obrátila špičkou proti Svobodě a spustila palbu. „Udělej zázrak, prosííííííím,” zařval Král v absolutní beznaději, odblokoval aretaci dělostře­lecké věže a posunul kniplem zaměřovacího kříže. Byl to dob­rý pokus – opravdu se mohla plošina zadrhnout až v poloze, která by umožnila Královi opětovat palbu a vyřídit útočící loď. 
Jenže zázrak se nestal. Plošina klesla k nepotřebě do mrtvé polohy a tři zásahy těsně za sebou probily štít Svobody. Chvíli to vypadalo, jako že se celý svět zastavil, i když jeden zásah padl přímo na šachtu reaktoru. Pak se křižník Svoboda promě­nil v záblesk modrého světla a přestal existovat. 
Na vlajkovém křižníku Sora to náhlé zastavení času pocítili také. Sora před chvílí dostala zásah, ze skladovacího úseku se valil kouř, jenž se automatický hasící systém pokoušel odvět­rat a zvládnout požár, velitelský můstek byl vzhůru nohama, kolem létaly střepiny displejů, trosky čehosi, co možná byly vnitřní palubní přepážky nebo snad části vnitřní elektroniky. Do toho palubní počítač, na displeji s aktuální dispozicí Floti­ly, oznámil, že byl ztracen křižník Svoboda s posádkou, gene­rál Zodan zemřel, velitelem prvního sledu byl jmenován současný velitel skupiny Střed nadporučík Wojda Stěpanask a vlajkovou lodí se stává křižník Lipany. 
Admirálův pobočník Pavel Vrána v pokleku, na kolenou, si v nelíčeném úděsu prohlížel dispozice na utrženém panelu le­žícím před ním. Generál Zodan padl? Geniální stratég, voje­vůdce milovaný vojáky je mrtev? Teď, když jsme všichni uprostřed průlomu, který vytvořil a vedl spolu s admirálem? Když už to začínalo vypadat na dobrý obrat? Co se teď může stát horšího? 
„Admirále, obávám se, že máme problém,“ zavolal Vrána přes rameno na admirála, zatímco vstával; poslední rázová vlna jej srazila na podlahu, když po zásahu najednou několi­krát za sebou vypadla umělá gravitace lodi a málem jej přizabil jeden z uvolněných displejů. 
Vstal a protože se nedočkal odpovědi, otočil se k admirálo­vě stanovišti. „Admirále?“ zeptal se znovu. 
Admirál Wirzig neodpověděl, opíral se o rám holopanelu a nedával v nejmenším najevo znát, že by se ho Zodanova smrt dotkla. 
„Admirále, máme problém, generál Zodan padl a počítač navrhuje povýšit toho šaška Stěpanaska. Co budeme dělat?“ dožadoval se důrazně Vrána admirálových instrukcí, když si všimnul krve prosakující z admirálova skafandru. 
Pak to uviděl. Kus z rámu holopanelu proseknul Wirzigovi břicho až do půli pánve, krev prosakovala rozseknutým ska­fandrem, řinula se a prýštila ven, pod Wirzigem již byla hotová kaluž. Vrána přiskočil k admirálovi zrovna v okamžiku, když se svezl na podlahu, začal mu rvát skafandr dolů a křičet do mikrofonu, že potřebuje doktora. 
„Charon, Charon…“ blouznil slábnoucím hlasem Wirzig, což by Vrána neslyšel, kdyby neklečel nad admirálem, protože komunikátor měl admirál také rozseknutý. Pak Wirzigův po­hled zeskelnatěl, z úst se mu vyřinula temně rudá krev, jeho tělo ztuhlo a přestalo se hýbat. 
Martin Wirzig, admirál Flotily Země a předsedající Rady Obrany, vydechl naposledy. 
PŘEVLEČEN ZA ADMIRÁLA 
Palubní lékař Richard Meinhard pustil sondu medikitu a vzhlédl. Oči celé posádky na něm lpěly, i když každý věděl, že doktor neřekne jinou větu. 
„Je mi líto, zemřel. Nemůžeme mu už pomoci,“ řekl Meinhard a s těmi slovy zemřela veškerá naděje, že by admirál Wirzig mohl být třeba jen v kómatu, ze kterého se po vpichu injekce probere. Posádka lodi Sora stála ztichle, v zamyšlení, nad tělem admirála. 
Jako první se ozval navigátor lodi Petr Kienes, což bylo na­konec logické, protože pokud nebyl na palubě lodi admirál, ve­lel jí právě on. „Vy dva,“ ukázal na dva muže obsluhy, „odneste tělo admirála. Radioslužba informuje plukovníka Sklodzkého o tom, že admirál padl.“ 
„Zbláznili jste se?“ zařval Vrána, který ještě spolu s dokto­rem klečel nad admirálovým tělem. „To chcete opravdu Flotile říct, že admirál zemřel? Opravdu si myslíte, že se vojáci pože­nou do bitvy s přesilou ve chvíli, kdy admirál padl a Flotile bude velet Sklodzki bez admirála?“ 
Rozhostilo se ticho, v němž bylo doslova slyšet i drnčení la­serů zvukuprostým vakuem. Vrána vstal a díval se Kienesovi upřeně do očí, Kienes v rozpacích uhnul zrakem a namítl: „Ne­můžeme Flotile admirálovu smrt zatajit. Ihned se to zjistí. Ne­máme jeho kódy, nemohli bychom měnit dispozice, kdyby velení nepřevzal plukovník. I když je pravda, že to pro Flotilu znamená katastrofu,“ zdráhavě připustil. Okolostojící posádka začala přizvukovat. 
„Já jsem jeho pobočník, znám kódy a mohu opravovat dis­pozice,“ upozornil ho Vrána. „Stačí přeci zprávu nevydávat. Nebo alespoň zdržet. Pozastavit.“ 
„Admirál je ve spojení s veliteli zón i sledů, ty neoklamete. Poznají váš hlas a budeme všichni, jak tu stojíme, v průseru až po uši. Zmagořil jste? Musíme to ohlásit,“ křičel Kienes, jenže už bez vnitřního přesvědčení. V duchu totiž toužil najít cestu z ošemetné situace ven, stejně jako ostatní věděl až příliš hlu­boce, že jen Wirzigova autorita držela na uzdě morálku Flotily i v době tak obrovských ztrát. A morálka byla to nejdůležitější, byla tím, co zabránilo lodím rozprchnout se do stran, nechat Zemi i druhy napospas nepříteli. Smrt velitele byla v každé bit­vě zpráva, která spolurozhodla o výsledku, a u takové řeže, jaká se odehrávala zde, nebylo pochyb, na čí stranu by přiklo­nila vítězství. 
Pak promluvil radista Martin Lavay: „Možná by to šlo. Máme digitalizované vzory hlasu admirála pro jeho avatara. Neměl by být problém upravit jej, aby se při hlasovém přenosu používal pro online převod hlasu. Tedy za předpokladu, že by někdo hrál admirálovu roli.“ 
Vrána se otočil jako na obrtlíku: „A kolik času byste na ta­kovou úpravu potřeboval?“ 
Lavay se zamyslel. „Snad pár minut, není to tak těžká úpra­va, už na podobné věci máme programy pro bezpečnostní od­dělení. Jenže nebudete moci používat videokameru, protože obraz realisticky za tak krátkou chvíli vytvořit nemůžeme.“ 
Vrána usoudil: „To by nemuselo vadit, prostě nebudeme po­užívat video a ohlásíme, že náš palubní počítač je přetížený,“ tá­zavě se podíval směrem k technikům, kteří souhlasně zakývali. „Jenže kdo bude velet místo admirála?“ zeptal se Vrána. 
„Vy jste jeho pobočník, takže je to na vás, nakonec vy jste si to vymyslel a vy pomašírujete před polní soud,“ ušklíbl se Kienes. 
„Proboha, to je nesmysl! Nemůžu velet Flotile, Kienesi, ne­blázněte! Já to být nemůžu. Vy nebo střelmistr Laburda nebo kdokoliv jiný, já proboha ne!“ 
„Vráno, jste jeho pobočník. Nikdo tady nezná admirála lépe, takže se tím spíš neprozradíte. To by byl konec nás všech, kdyby někdo měl jedinou pochybnost, rozumíte? Velet nemu­síte, musíte jen všechny povzbuzovat, loď povedu já a palbu střelmistr. Vy jen všem opakujte jejich dispozice a plácejte je po ramenou, jak jsou dobří, sakra, copak můžeme v téhle sesta­vě dělat ještě něco jiného? Musíme se jen chvíli udržet a na to stačí chlap s trochou kuráže.“ 
Vrána zíral do tváří okolostojících mužů a četl v nich sou­hlas. Kienes dodal: „Je to naše jediná šance.“ 
Vrána neznatelně přikývl a přiškrceným hlasem řekl: „Dob­ře,“ načež se k němu Kienes natáhl přes trosky holopanelu a poplácal jej po rameni. 
Pak se Kienes podíval na všechny ostatní: „Je někdo proti?“ 
Nikdo se neozval. „V tom případě je rozhodnuto a tohle je naše společné velké tajemství. Admirál se zranil při pádu, nic vážného. Po skončení bitvy, pokud vyhrajeme, zemře na toto zranění. Pokud prohrajeme, máme o tuhle starost méně. A teď přísahejme, že budeme mlčet o tom, co se zde událo.“ 
Do vzduchu se z desítek hrdel ozvalo řízné: „Přísaháme!“ Kienes energicky zasalutoval Vránovi: „Jaké jsou vaše rozka­zy, admirále?“ 
Vrána také zasalutoval: „Informujte Flotilu o tom, že jsme utrpěli škody při zásahu a že jsem byl lehce zraněn. Flotila pokračuje v boji beze změn dispozic.“ 
„Provedu, pane,“ zasalutoval znovu Kienes. 
Vrána se svezl do křesla a pozoroval, jak se celá posádka rozchází a jak odnášejí admirálovo tělo. Za chvíli vnímal, jak radista vysílá zprávu o útoku na Soru Flotile a jak přichází bla­hopřání z řady lodí, že admirál je v pořádku. 
Vrána se nad paradoxem situace zamyslel. Ještě nedávno si říkal, jak to musí být vzrušující velet Flotile a jak admirálovi vlastně závidí tu moc a vliv. Ještě před okamžikem si říkal, že je šťastný, že Flotile velet nemusí, že nemá tak obrovskou zod­povědnost a že admirálovi není co závidět. A teď ji přijal na sebe s tím, že se o tom nikdy nikdo kromě posádky Sory nesmí dozvědět. 
Roztržitě přijal Lavayovu zprávu, že nainstaloval do jeho komunikátoru software pro převod jeho hlasu na admirálův a že může komunikátor používat – jen se nesmí splést, zda mluví jako admirál či jako jeho pobočník. 
Vránovi totiž v tu chvíli vytanulo na mysli něco úplně jiné­ho. Proč admirálova poslední slova byla Charon? Admirál ni­kdy nebyl příliš naladěný na mysticismus a Vrána pochyboval 
o tom, že by jej okamžik smrti přiměl věřit v převozníka do zá­hrobí. Co to mohlo mít za význam? 
Vrána se podíval do otevřených bojových dispozic. Admi­rál Wirzig sem ještě stihl zakreslit směr útoku, to se bude hodit. Vrána se podíval na poznámku vedle šipky útoku. Erebus. Proč dal útoku tak pitomý volací znak? Navíc z mytologie. Vrána strnul a pokynul počítači, aby mu vyhledal Erebus ve slovníku. Očima letěl po encyklopedickém výkladu, než se za­stavil u větičky „Podle některých zdrojů je Erebus otcem Cha­rona.“ Vrána ztuhl. Admirál Wirzig měl ve zvyku přiřazovat volací znaky jednotlivým operačním skupinám podle jmen starověkých bohů. Jenže v bojových dispozicích žádný volací znak Charon nefiguroval. 
Vrána se natáhl po komunikátoru... 
VOLACÍ ZNAK CHARON 
Major Pavel Vrána seděl v admirálově křesle, zíral do holo­panelu a usilovně si prsty masíroval spánky. Byl by přísahal, že jeho teorie je správná. Nemělo to logiku, aby umírající ad­mirál z posledních sil šeptal jen tak pro nic za nic slova jako Charon. Charon něco znamenalo, Charon bylo něco velmi dů­ležitého. Jenže co. Na volací znak vysílaný na všech flotilních bojových frekvencích nikdo neodpovídal – a to bylo znepoko­jující znamení. Ultraširokopásmově vysílaný volací znak mu­sela slyšet každá loď Flotily v okruhu mnoha set tisíc kilometrů, jenže nikdo na volání neodpovídal. Někde byla chyba. Jenže kde. 
Vrána studoval situaci na holopanelu a jedním uchem po­slouchal rozkazy, které kdesi daleko udílel plukovník Sklodzki lodím. Musel na to přijít zatraceně rychle, protože situace už byla velmi vážná. Přímo k posrání. Ofenziva Flotily na křídle skupiny Barza začínala ztrácet na dynamičnosti a bylo jen otáz­kou času, kdy se zlomí v ofenzivu Anoplurňanů a následný ma­sakr celého levého křídla Flotily. A to bude znamenat konec. 
Palubní počítač znovu aktualizoval dispozice. 
Palubní počítač. Vrána zaklel tak nahlas, až se polovina po­sádky na můstku vyděšeně otočila. Jen zamával rukou nad hla­vou, že to nic, a zakřičel, že si jen něco uvědomil. Jak ho to mohlo nenapadnout dříve – jasně, palubní počítač lodi Sora. Ten musí přeci vědět všechny dispozice. Admirál je musel pře­dem připravit a nahrát je do jeho paměti, za bitvy by se tím jen zdržoval a bylo snazší je aktualizovat než znovu sestavovat. 
Pak si ale Vrána uvědomil, CO tu nehrálo. Palubní počítač by všechny dispozice nebo doprovodné informace zobrazil zcela automaticky v okamžiku, kdy se o nich začalo mluvit. Jenže o Charonu nezobrazil nikdy nic. A přitom mu muselo být jasné, že to Vránu zajímá. Bylo to opravdu jen blábolení umírajícího 
„Soro?“ zeptal se Vrána přímo do komunikátoru, oslovujíc palubní počítač jménem lodi, jak bylo zvykem. 
Na displeji komunikátoru se vizualizoval avatar palubního počítače v podobě třicátníka s úhledně učesanou pěšinkou de­centně zakrývající začínající kouty. Vrána se s avatarem pa­lubního počítače nesetkával příliš často, protože počítač avatar vykresloval zpravidla jen tehdy, když byl přímo osloven. Po­kud pouze podával doprovodné informace dle svého progra­mu, avatar se nezobrazoval a palubní počítač jen vykresloval požadované informace nebo je předčítal a komentoval. Vrána měl takový neodbytný pocit, že by si pod jménem Sora před­stavoval spíše ženský avatar… 
„Přejete si, pane?“ 
„Máš všechny informace o volacím znaku Charon?“ 
„Jistě, pane.“ 
„Zobraz mi je.“ 
„Nemohu, pane. Jsou přísně tajné a v admirálově soukromé složce. Mohu je zobrazit pouze na rozkaz admirála Wirziga.“ 
„Admirál Wirzig je mrtev a já teď velím Flotile jeho jmé­nem. Potřebuju vědět, o co jde, takže buď tak laskav a zpřístup­ni mi složku,“ vyštěkl mírně podrážděně Vrána, protože nechápal, proč počítač tak bazíruje na utajení informací. 
„Je mi to líto, pane. Je mi líto, že admirál padl, a dobře vím, v jak ošemetné situaci se nacházíme. Jenže tak, jako do vás váš tvůrce vložil určité predispozice, přes něž se nepřenesete, stej­né predispozice určují moje konání. Není asi vhodné nyní zabí­hat do robotické existenciální filozofie, já vám ale bohužel ty informace nemohu zpřístupnit. Nemám jinou možnost to udě­lat, než kdyby mi to admirál přikázal nebo kdyby se vám tyto informace staly samy o sobě známé. Je mi to opravdu líto…“ 
„Do prdele, ty to víš a neřekneš to? Čemu tím pomůžeš, že tu pochcípáme?“ vyštěkl Vrána. 
„Jako vy sám nemůžete létat, já to nemohu říci, pane. Je mi to líto. Věřte mi,“ odpověděl Sora. Vrána se na něj zamračeně díval a přemýšlel, jestli by si ulevil, kdyby displej holopanelu rozmlátil. Nakonec to neudělal, už proto, že na lodi nebyl další náhradní panel. 
„Pane?“ zeptal se palubní počítač do ticha. 
Vrána se avatarovi podíval upřeně do očí: „Ano?“ 
„Aniž by to jakkoliv souviselo s naší situací, chtěl jsem vás jen upozornit na bojové nařízení Flotily, podle něhož se lodi udržované v radiovém klidu nesmějí kontaktovat rádiem, ale meoptou.“ 
Vrána vypadal chvíli značně překvapeně, protože nejdřív vůbec netušil, proč mu to Sora říká. Nikomu přeci žádný radio­vý klid nenařizoval, nemělo to žádný smysl. Nepřítel přeci všechny jeho lodi viděl na spektrometrech a radiové ticho před ním lodi nemohlo skrýt. 
A pak mu to došlo. 
Náhle to bylo jasné jako facka. Radiová síť Flotily totiž byla automaticky obousměrná na principu peer to peer komunika­ce, kdy od jedné lodi k druhé letěl přenášený signál a komuni­kační systémy si spolu automaticky vyměňovaly chybové i stavové informace. 
Na jednu stranu to bylo prakticky dokonalé komunikační schéma, kde všechny lodi věděly všechno i o té nejposlednější a byly schopny ji zapojit do komunikační sítě, vyhledávat nej­rychlejší přenosové trasy a distribuovat obrovské množství in­formací, jaké se v průběhu boje muselo sítí přenést a zpracovat. 
Na druhou stranu to ale znamenalo, že nebylo možné sedět u zapnutého radiosystému a myslet si, že i když nevysíláte žádné zprávy, že vás nemohou radiolokační systémy deteko­vat. Loď totiž vždy nějaké informace sama o sobě vysílala a přenášela, takže při zapnutém radiosystému bylo možné ji vždy zaměřit. Proto byly všechny lodi Flotily vybaveny mož­ností radiový systém vypnout úplně. Taková loď se pak odpo­jila od flotilní sítě, nic z ní neslyšela a ani nijak nevysílala. Radiolokátory nepřítele ji tedy nemohly zachytit. Smysl to ale mělo jen ve výjimečných situacích, kdy se loď mohla schovat před spektrometry prohledávajícími i ostatní spek­trální vyzařování lodi. 
Bylo tedy jasné, že loď v režimu radiového klidu nebylo možno rádiem kontaktovat a ona jím tedy ani nemohla odpo­vědět. Flotila pro komunikaci s loďmi v radiovém klidu použí­vala systém meopta, optické komunikační zařízení pracující na principu pentagonálně polarizovaného rozptýleného laseru. Znělo to paradoxně, jenže opravdu šlo o paprsek emitovaného světla rozptýleného soustavou pohybujících se zrcadel a optic­kých hranolů do prostoru. Díky tomuto rozptýlení bylo jednak možno komunikovat i bez zaměření laseru na konkrétní loď, a především bylo možno skrýt polohu komunikujících lodí. Jed­noduše a prostě proto, že světlo z laseru bylo všude kolem. Sa­mozřejmě, že v atmosféře planet byla meopta nepoužitelná, jenže ve vesmíru se s ní dalo velmi dobře komunikovat tam, kde bylo třeba zastřít skutečnou polohu komunikujících lodí nebo když byly radiokomunikační kanály i pro ultraširokopás­mová rádia příliš zarušená, což se stávalo při přistání na řadě bouřlivých planet. 
Vrána se usmál. „Děkuji, pane,“ zasalutoval avataru palub­ního počítače. Teď už věděl, CO bylo špatně. Natáhl se po ko­munikátoru a přepnul jej do režimu meopty, chvilku počkal, než mu nápis potvrdil, že meopta je připravená a aktivní. Pak 
promluvil do komunikátoru. 
„Volací znak Charon, hovoří admirál. Ozvěte se.“ 
Chvilku slyšel jen jemné bručení podkreslující komunikaci meoptou. Už už si myslel, že to zase nevyšlo, že něco zase ne­pochopil. Že je zase někde chyba a že už je konec. 
Pak se v komunikátoru ozvalo: 
„Skupina Charon na příjmu, admirále. Čekáme na váš rozkaz.“ 
Vrána se podíval na holopanel právě včas, aby viděl, jak z něj se spikleneckým mrknutím mizí avatar palubního počíta­če a vykreslují se stavové dispozice skupiny Charon. 
„Bože můj,“ zasípal při pohledu na ně Vrána… 
PODPLUKOVNÍK KAMPRAD 
Na meoptické lince bylo ticho, jen jemné bručení komuni­kátoru indikovalo, že komunikační kanál je stále sestavený. Vrána z admirálského můstku užasle hleděl na aktuální stavo­vé dispozice skupiny Charon a přemýšlel o tom, jak mohl na Broznu Kamprada zapomenout. Jak to, že mu vůbec nepřišlo na mysl, že ho nikde na rozpisech nevidí. 
Podplukovník Brozna Kamprad byl zvláštní týpek. Podle legendy kolující Flotilou byl potomkem zazobané skandináv­ské nábytkářské rodiny, ale tomu Vrána nikdy nepřikládal žád­nou váhu, ostatně starožitný nábytek nebyl jeho obor. Podplukovník Kamprad byl další z legend Flotily, nikdo už si nepamatoval, kdy a při jaké příležitosti se v ní ocitl, zato si kaž­dý pamatoval jeho první vstup do síně slávy Flotily při ano­plurnském útoku na Englišovu základnu. Metodika, s níž zformoval přeživší lodě a vojáky, a razance, s níž převzal vele­ní v okamžiku, kdy celé velení základny přišlo o život v první vlně útoku, mu vysloužila přezdívku Kombajn, velení nad vlastní perutí a důstojnické frčky. 
Kamprad se osvědčil i v dobách míru a získal pověst člověka, který si ví vždy rady a jde nekompromisně za svým cílem. Po­stupem času se z jeho peruti stal svaz zvláštního určení, zkráce­ně zvaný Sazu; skupina lodí určených pro nejrůznější podpůrné a ne zcela standardní akce. Kampradovi piloti prováděli prvo­přistání na planetkách i asteroidech, podnikali průzkumné cesty za hranice Sluneční soustavy, záchranné operace, testovali nové lodi i zbraně. A Kamprad sám se účastnil plánování obranné strategie Flotily. Vrána si vzpomínal, že několikrát jednal Kam­prad osobně mezi čtyřma očima s Wirzigem. 
Na druhou stranu nebylo zase tak podivné, že Vrána na Kamprada zapomněl. Bojová operace takových rozměrů před­stavovala účast statisíců lidí a celé řady důstojníků, přehléd­nout neúčast jednotlivce bylo možné velmi snadno. Ve válečné vřavě měla řada i vysoce postavených důstojníků úkoly, které byly pod rozlišovací schopností admirality a hlášení o nich do­stával Wirzig jen v bezejmenném sumáři, navíc při průměrné úmrtnosti přes deset tisíc mužů za minutu bylo nadmíru obtíž­né udržet přehled i o smrti důstojníků a naprostou většinu po­výšení rozhodovaly automaticky počítače Flotily, byť podle předem připravených nástupních plánů. 
Podle aktuální stavové dispozice měla skupina Charon dvě bitevní peruti, jednu taktickou a jednu stíhací peruť a k tomu čtyři lodi servisní, celkem dvaapadesát novotou svítících lodí. A co na tom bylo nejlepší – lodi byly schované velkým asteroi­dem. Nepřistály na něm, takže nemusely absolvovat zdlouha­vý startovací manévr, prostě jen lavírovaly těsně nad ním, mírně pod povrchem, kde je spektrometry budou považovat za výstupek asteroidu, a těsně nad bodem, kdy se zřítí na asteroid nebo do něj narazí. 
Nejlepší však byly samotné lodi. Ty novotou svítící krásky z novoboleslavských flotilních loděnic totiž patřily do třídy Lena, pocházely z prototypového vývoje, o němž se i ve Flotile jen vzrušeně šeptalo a diskutovalo. Lodi třídy Lena se vyvíjely již téměř deset let a bylo veřejným tajemstvím, že Kampradův svaz je testuje. Jenže i sám Vrána si doposud myslel, že jich existují pouze jednotky kusů, nesériové lodi, avšak jak to tak vypadalo, admirál musel potají podepsat objednávku na do­dávku většího počtu lodí. A všech těch dvaapadesát lodí teď kotvilo za asteroidem, připraveny na všechno. 
Každý z bitevníků byl osazen deseti fázerovými věžemi s dvojitými spřaženými hlavněmi střílejícími s malým zpoždě­ním za sebou. To proto, že se štít napadené lodi nestačil po zá­sahu jednoho fázeru zotavit a hned jej rozervávala další střela. O další třetinu prodloužený operativní dostřel fázerů doprová­zený poloautomatickým naváděním hlavní na cíl a vysokoroz­lišitelným tracerem propůjčoval lodím Lena další obrovskou výhodu – odstup. Flotilní lodi měly proti anoplurnským lodím již nyní výhodu většího účinného dosahu palubních fázerů. A k tomu všemu speciální štíty pro snížení vyzařování na vlno­vých délkách, které zachytávaly spektrometry. 
Vrána by se kochal tou krásou z admirálského křesla snad do nekonečna, ale jemné Kampradovo zakašlání mu naznači­lo, že se od něj něco očekává. Kdyby tak Vrána věděl, co sku­pině Charon admirál přikázal… 
„Podplukovníku Kamprade, je vaše skupina připravena k operaci?“ 
„Jsme připraveni, admirále,“ odpověděl Kamprad. 
Vrána se rozhodl pro přímou výzvu: „Zopakujte mi postup vaší operace.“ 
„Promiňte, admirále, nechápu…“ 
„Co na tak jednoduchém rozkazu nechápete? Je to snad tak nedůležitá operace, aby nestálo za to si ji zopakovat?“ 
„Jistě, admirále, promiňte. Skupina Charon bude postupovat zleva směrem na skupinu Barza a formací Mlýn likvidovat od­por nepřítele vždy na reversně bezkontaktní vzdálenost za po­užití všech palebných a podpůrných prostředků. Cílem operace je spojit se s ofenzivním křídlem skupiny Barza a pomoci mu se­vřít do kleští anoplurnské jednotky tlačící na skupinu Střed.“ 
„Přesně tak, Kamprade,“ přitakal v duchu Vrána, obdivujíc důmyslnost Wirzigova plánu. Jak u všech rohatých Wirzig mohl vědět, že své bitevníky přeskupí Anoplurňané právě na levé křídlo? Pak ale dodal: „Splňte rozkaz, Kamprade. A zlomte vaz, čekáme tu na vás!“ neodpustil si trochu laciného rýmování. 
„Rozumím, admirále,“ prohlásil rozhodně na druhé straně linky Kamprad, kterému spadl kámen ze srdce, že nekonečné a ubíjející čekání před akcí skončilo. Vrána se zaposlouchal do výkřiků rozkazů, které se nesly od Kamprada ke všem lodím, do perfektně organizovaného shonu. 
„Kamprade?“ zeptal se do toho mumraje Vrána, když už vytušil, že podplukovník rozdělil všechny rozkazy mužstvu a má zase pár vteřin času. 
„Ano, admirále?“ 
„Slíbil jsem vám, že ode mne dostanete nepřeberně Ano­plurňanů na vraždění. Potřeboval bych, abyste popustil uzdu vaší vášni. Smeťte je z cesty, jak to jen půjde, jsou vaši!“ 
Na druhé straně linky se Kamprad neviditelně pousmál: „Budu se snažit, admirále. Dovolte mi otázku.“ 
„Jakou?“ 
„Kde se setkáme s podpůrnou skupinou?“ 
„Jak to myslíte, s podpůrnou skupinou?“ 
„Životnost skupiny Charon je projektována na zhruba třicet minut, admirále. Za tu dobu se nám snad podaří dorazit na křídlo skupiny Střed, i když to osobně považuji za málo prav­děpodobné. Jenže aby ofenziva neztratila hybnost, potřebuje­me podpůrnou skupinu, která nahradí v té době zničený Charon, ne, admirále?“ 
Vrána zabořil hlavu do dlaní. To byla absolutní pravda. Ne­mohl očekávat, že padesátka byť úžasných lodí rozhodne bit­vu. Možná zajedou jako nůž do másla, ale už se z něj nikdy nevynoří, a celá skupina Charon je vlastně už nyní odsouzena k smrti. Jenže tohle jsou VŠECHNY lodi, které Flotila má. Nemá žádnou podpůrnou skupinu… 
Nahlas na to ale Vrána řekl: „Kamprade, očekávám od vás to nejlepší. A to nejlepší, co budeme mít, dostanete k dispozici na podporu. Budeme pořád v kontaktu.“ 
„Rozumím, admirále,“ zakřičel řízně Kamprad, aby zaplašil chmury, když si uvnitř svého vojenského srdce uvědomil, že jeho skupina Charon je všechno, co Flotile zbývá jako trumfy. A to je bohužel ještě pořád zatraceně málo. 
„Zrušit radiový klid, zaujměte pozice na koridoru, jedeme do boje,“ rozeřval se Kamprad do komunikátoru a lodi skupiny Charon se začaly odpoutávat od planetky, která je až doposud kryla… 
VELKÁ OFENZIVA 
Major Vrána rozpojil na admirálově komunikátoru velitel­ský okruh a ukončil tak bleskovou poradu s veliteli jednotli­vých skupin Flotily. Všichni přijali to, co Vrána nazýval jako Plán Charon, s nadšením a ačkoliv ani ostatní velitelé neměli potuchy, jak má celá ofenziva pokračovat, až se skupina Cha­ron zastaví, bylo rozhodnuto řešení tohoto dilematu přesunout až na okamžik, kdy se tak stane, samozřejmě s tím, že ofenzivě Charonu zkusí Flotila odlehčit ze všech svých zdrojů. 
Byla to hezká fráze, jenže Flotila žádné přebytečné zdroje, které by mohla postrádat, neměla. Každá ze skupin Flotily i celá Flotila dohromady se rvala o holý život, zaklesnuté proti přesile, s rozsáhlými ztrátami, naprosto přerušenými zásobo­vacími trasami, s nulovou možností odpočinku vyčerpaných a vystresovaných posádek. Nebylo možno odsunout právě vy­střídanou posádku na křídlo, aby plošným postřelováním ales­poň trochu ulehčila situaci Kampradova svazu prostě proto, že posádky už se dávno nestřídaly a odpočinek přicházel jedině spolu se smrtí. Vrána se nemusel pohybovat léta v admirálově blízkosti, aby věděl, že situace je zoufalá. Zatímco Flotila na­sadila všechny svoje síly a neměla jediné čerstvé rezervy, anoplurnský invazní svaz stále nasazoval do boje čerstvé síly, odpočinuté, nové a nepoškozené lodi z týlového zázemí. Je sice pravda, že Zodanova ofenziva silně zkrušila levé křídlo anoplurnského invazního svazu, jenže ztráty nepřítele byly stále jen takové, že by bitvu vyhrál pouhou výdrží, protože Flotila před sebou měla poslední hodinku životnosti. Poslední hodina, pak se anoplurnské lodi přeženou přes trosky Flotily Země, statisíce mrtvých a umírajících vojáků. 
Situace byla jednoduchá. Zatímco Flotila měla pouhých čtyři sta lodí, anoplurnský invazní svaz mohl ještě stále počítat s téměř třemi tisícovkami lodí, z nich více jak pětina se teprve čerstvě zapojovala do boje, a i když poměr ztrát stále hovořil pro Flotilu, nebylo možno očekávat, že s takovým tempem ztrát a poměrem sil by se ho jednak podařilo udržet a jednak že by nějaké lodi Flotily celou bitvu přežily. 
„Všechno záleží na kázni a optimismu,“ říkával admirál Wirzig. A Vrána se rozhodl, že se pokusí vojákům Flotily tro­chu optimismu do žil nalít. 
Komunikátorem se propojil s palubním radistou Lavayem. 
„Lavayi, už jsou připraveny k distribuci nové dispozice?“ 
„Ano, pane, mám je připravené v počítači, mám je ihned distribuovat?“ odpověděl mu Lavay, který si ani neuvědomil, že nemluví s admirálem, protože Vrána pro jistotu převod hla­su vůbec nevypínal. 
„Propojte mne se všemi loděmi Flotily. Budu mít prohlášení.“ 
„Je to rozumné, pane? Jste si jistý, že byste za dané situace měl něco prohlašovat?“ zeptal se opatrně Lavay. Posádka Sory se usnesla hovořit k Vránovi dostatečně uctivě na to, aby žád­ný přeslech v komunikátoru nemohl způsobit nedorozumění a informace o admirálově smrti se tak nedostala nedopatřením ven. Jenže přes formální tón nebylo možné přeslechnout ne­souhlas v Lavayově hlasu. 
„Ano, jsem si jistý, že je potřeba mít prohlášení. Není to téma pro diskusi,“ odpověděl Vrána tónem, jaký používal ad­mirál, když nemělo smysl se s ním přít. 
Lavay jen pokrčil rameny. Nechtělo se mu hádat, zejména, když nevěděl, o co jde, a i když dobře věděl, že nemluví se sku­tečným admirálem, přeci jen na něj Vránova autorita působila. 
„Flotilo, promluví admirál,“ ohlásil Lavay na celoflotilním přenosovém kanále a Vrána se zhluboka nadechl. Na tom, co řekne a jak to vojáci přijmou, na tom, zda nepoznají, že nemlu­ví skutečný admirál Wirzig, na tom, jakou naději jim vdechne, na tom záleželo mnohé. Možná všechno. A Vrána se rozhodl vsadit na humornou notu… 
„Vojáci Flotily, dneska je velký den. Ne proto, že jsme se zde sešli v tak hojném počtu, ale proto, že se s vámi chci podě­lit o tajemství. O léta výzkumu, o to nejlepší, co ze sebe naši technici a vědci za poslední léta vydali. O překvapení, které jsme si připravovali, abychom s ním ohromili novináře, politi­ky i svět.“ Vrána se nadechl a po očku mrknul na displej na analýzu vnitřních komunikačních kanálů. Vypadalo to, že ho všichni napjatě poslouchají, dokonce i šarvátky utichaly a vy­padalo to, jako by sami Anoplurňané přijali utichání boje jako milou záminku k odpočinku. 
„Dnešní den a tuto chvíli jsem si vybral nejenom proto, abych byl ve vesmíru se svými nejlepšími přáteli, nejlepšími vojáky a piloty, jaké jsem kdy poznal. Tuhle chvíli jsem si také vybral k tomu, abych vám představil naše nové bojové lodi třídy Lena. Lodi, které jsou rychlejší, obratnější, vyzbrojenější a silnější než cokoliv, co jsme kdy před tím sestrojili. Přivítejte podplukovníka Kamprada a jeho muže, přivítejte jeho svaz a jeho lodi. A dovolte, aby vám na anoplurnských lodích ukázal, jak dobré jsou naše nové lodi, abyste se mohli těšit na přezbrojení vašich svazů.“ 
Vrána se na chvíli odmlčel a zadíval se opět do analýzy ko­munikačních kanálů – bál se, jestli to není přeci jen trochu pa­tetické po tom všem, čím Flotila prošla. Jenže Flotila ožila, vojáci mezi sebou čile diskutovali a analýza jejich odezvu hod­notila nadmíru kladně. 
„Přivítejte dvaapadesát lodí třídy Lena a Kampradovy muže,“ zakřičel Vrána do komunikátoru a přepnul komunikač­ní kanál tak, aby přenášel hlasy ze všech lodí. Flotila byla v jednom varu a přímo šílela, boj prakticky ustal. 
Pak Vrána uslyšel, jak velitelé levého křídla skupiny Barza dávají pokyn ke stažení. Slyšel odpočet, slyšel, jak navigátoři vykřikují rozkazy, radisté a palubní technici se překřikují s ak­tualizacemi dispozic, jak piloti upozorňují posádku na změnu kurzu. Vrána položil ruku na holopanel a ani nevnímal skando­vání provolávající slávu admirálovi a také Kampradovi. Díval se, jak se skupina Barza přesně podle nových dispozic rozřazu­je a jak se bitevníky přesunují napříč bitevním polem blíže k jednotkám Střed. Sledoval, jak se anoplurnské bitevníky zmateně otáčejí, nechápou, co se děje, proč bitevníky opouštějí křídlo a stahují se. Pozoroval, jak se najednou objevují na ho­lopanelu maličké tečky, u kterých si nejdříve spektrometry nevěděly rady, zda jde o bludné meteority nebo malé jedno­místné lodi. 
A pak to uslyšel. 
Někdo začal zpívat: „Cesta je prach, i štěrk a udusaná hlína a šedé šmouhy kreslí do vlasů…“ 
Někdo z těch přilétajících lodí zpíval hymnu Flotily. Nebo možná na jeho vlastní lodi? 
Nejdříve přemýšlel nad tím, jestli ten hlas poznává, a zdálo se mu, že může být Kampradův, nebo také navigátora Kienese. Jenže už to nebylo podstatné, ke zpěvu se přidávaly další a dal-ší hlasy a spíše než melodický zpěv z toho byl chorál. 
„a z hvězdných drah máš šperk, co kamením se spíná…“ 
Vrána se rozhlédl z velitelského můstku po posádce Sory. Všichni, kam až viděl, stáli v pozoru a salutovali a všichni do jednoho, ba i druhý pilot Darin, proslulý svým hudebním hlu­chem, zpívali: 
„a pírka touhy z křídel Pegasů…“ 
Anoplurnské lodi byly dokonale zmatené. Nejprve chvíli přemýšlely, proč Flotila stáhla svoje lodi, a pak sedly na vějič­ku a začaly obkličovat flotilní levé křídlo, zřejmě pod dojmem toho, že jde o strategickou chybu, když Flotila stáhla bitevníky z křídla a poslala je na posilu průlomu vedeného zhruba upro­střed skupiny Barza, tedy v polovině levého křídla. Anoplurn­ské lodi dokončily obklíčení levého křídla právě včas, aby se jejich spektrometry mohly poplašně rozpípat. Zřejmě i jim se nejdříve nalétávající Kampradova skupina jevila jako pár aste­roidů nebo větších meteoritů, jenže meteority se málokdy pohybují ve formaci odpovídající přesně synchronizované dvoušroubovici DNA. Vrána musel obdivovat tu frajeřinku, kterou si Kamprad neodpustil, když nejdříve zcela náhodně rozmístěné lodi najednou na povel zaujaly obtížnou a půso­bivou formaci neustále rotující dvoušroubovice – to ale až v době, kdy bylo zřejmé, že spektrometry nepřítele už neo­klamou. 
„Cesta je bič, je zlá jak pouliční dáma, má v ruce štítky, v pase staniol…“ 
Anoplurnské bitevníky se začaly zmateně otáčet, aby mohly nepříteli, o jehož podstatě vlastně nic nevěděly, čelit co nej­menší zásahovou plochou, a zároveň aby nepřítel nemohl zne­užít jejich slepý zadní úhel, který pokrývaly jen malé laserové věže. Jenže až příliš pozdě a příliš pomalu, příliš váhavě. 
„a z očí chtíč jí plá, když háže do neznáma...“ 
Rotace dvoušroubovice Kampradova svazu se najednou za­stavila, lodi v plné rychlosti vyrovnaly let a vyřadily se vedle sebe i nad sebe, rozřazujíce se do prostoru jako stěna. A pak, na nepochopitelnou, obrovskou a úžasnou vzdálenost spustily palbu a všechny ostatní lodě Flotily v tom samém okamžiku přerušily to krátké, nepochopitelné příměří, které se rozhosti­lo, a začaly pálit ze všech hlavní a děl. Nebe se rozsvítilo září fázerů. 
„Tou cestou dál jsem šel, kde na zemi se zmítá a písek víří křídlo holubí…“ 
Už první salva Kampradova svazu smetla boční linii ano­plurnských bitevníků jako velká voda, jenže některé stíhače v dalších liniích začaly manévrovat, a protože pochopily, že dosah palubních zbraní tohohle nového nepřítele je podstatně delší, rozhodly se zkrátit vzdálenost a vyrazit mu plnou rych­lostí napřed. To se samozřejmě neobešlo beze ztrát na ano­plurnské straně, protože prudké manévrování, když se stíhači obraceli přídí a pokoušeli se traverzem uvolnit kolem sebe dostatek místa na otočení lodi, mělo za následek řadu srážek. 
„a marš mi hrál zvuk děl, co uklidnění skýtá…“ 
Jenže v tom okamžiku se také lodě Kampradovy skupiny začaly přeskupovat. Ty v horních řadách formace přibrzdily a celá formace se začala stáčet prudce nahoru – spodní lodi prak­ticky bez zpomalení, v plné rychlosti. Během pár vteřin celá formace změnila směr o sto osmdesát stupňů, jako by zázra­kem provedla „čelem-vzad“. Vrána obdivně zíral na dokonalý Mlýn, ve kterém se celá Kampradova skupina pohybovala. 
Formace Mlýn patřila mezi mistrovské prvky bojové akro­bacie, protože vyžadovala dokonalou synchronizaci pilotů a všech lodí ve skupině, aby se celá skupina lodí najednou a v plné rychlosti zvládla loopingem obrátit a ukázat protivní­kům záda. Celý obrat zaprvé umožnil Kampradovým lodím neustále se držet mimo dosah anoplurnských zbraní, protože lodě Flotily jim utíkaly plnou rychlostí. A za druhé, protože lodi Flotily měly možnost plně palebně pokrývat i prostor za sebou, mohly celou dobu úhybného manévru pálit po svých pronásledovatelích. Byla to smrtící taktika, protože z Mlýnu mohl nepřítel jen stěží uniknout. Na výběr měl, zda bude lodě Flotily pronásledovat a bude vsázet na to, že je dostihne, že se lodě Flotily samy vyřadí obrovským přetížením při manévro­vání, či že se nechá z velkého odstupu bez odporu rozstřílet. 
„…a zvedá chmýří, které zahubí.“ 
Kampradovy lodě zopakovaly manévr, tentokráte prudkou obrátkou dolů, a dokončily celé kolečko. Už je nikdo neproná­sledoval, celá skupina anoplurnských stíhačů byla v troskách a Kampradovy lodě se znovu blížily k anoplurnskému křídlu, ro­zestavujíc se do formace Mlýn, do podoby stěny, která znovu zahájí palbu na nepřítele. Vrána chtěl masakr a Brozna Kam­prad mu jej hodlal dopřát, kam až jeho lodi a jeho posádka vy­drží to hrozné manévrování a vypětí sil. 
Jednu otáčku mlýnského kola za druhou postupovala Kam­pradova skupina metodicky a s rozmyslem levým křídlem směrem ke skupině Střed, minimalizujíce vlastní ztráty a v každé obrátce drtíce nepřítele na prach. Zároveň s Kampra­dovým postupem se stahovaly ostatní lodě Flotily po celé linii skupiny Barza a přesouvaly se směrem ke skupině Střed, k vy­čerpanému ofenzivnímu křídlu, čímž se Flotile dařilo odolávat přesile stojící proti těmto částím fronty. 
Tohle byla ta chvíle, kdy se Brozna Kamprad definitivně stal legendou Flotily. 
Jen lodě skupiny Satori, pravého křídla Flotily, vzdorovaly osudu samy, protože jim neměl kdo situaci ulehčit. 
TĚŽKÉ CHVÍLE 
Na vlajkovém křižníku prvního sledu panovala velmi vzru­šená atmosféra. Křižník Lipany už měl několik zcela hermetic­ky uzavřených úseků, to když tlakové přepážky bleskurychle zareagovaly na průstřel štítu lodi a ochránily zbytek lodi před dehermetizací. Dvě ze čtyř věží už měly mrtvou posádku, a to nebylo vůbec dobré, protože bitva zuřila stále neztenčeným tempem a každý fázer rozhodoval o životě a smrti. 
K jedné z věží se poničeným torpédovým úsekem prořezá­vala opravářská četa. Velitel čety Jonatan Margo sliboval do komunikátoru, že do nějakých deseti – dvaceti minut budou snad schopni provést náhradního střelce na věž a věž zprovoz­nit, pokud nebude příliš poškozená. Jenže Wojda Stěpanask neměl náladu na dvacetiminutové prodlevy. „Potřebuju, aby­ste se tam dostali IHNED. Tak to odstřelte. Dělejte, co chcete, ale tu věž potřebuju IHNED obsadit, jinak jsme v prdeli, rozu­míte tomu? Udělejte cokoliv!“ 
Jonatan Margo přikývl. Nemělo cenu se hádat. Nemělo cenu vysvětlovat, že nálože je třeba usadit do přesně vyvrtaných děr až v okamžiku, kdy důlním laserem vyvrtané otvory vychlad­nou, aby se teplem neodpálily nálože předčasně samy. Nemělo cenu vysvětlovat Stěpanaskovi, že není v lidských silách nálože IHNED bezpečně usadit, protože na urkaritové skořepině nebu­dou držet ani lepidlem, ani gravinovou svorkou, a kdyby mohli použít mechanickou svorku nebo hydraulické nůžky, nemuseli by se vůbec obtěžovat se semtexovou trhavinou. 
Margo se na Stěpanaska nezlobil. Dobře věděl, o co všech­no se Stěpanask musí starat, že simultánně mluví s admirálem a s plukovníkem Sklodzkim i podplukovníkem Kampradem. 
Věděl, že po něm nemůže chtít tak banální rozhodnutí, které je nasnadě. Že nemůže chtít uprostřed té vřavy po Stěpanaskovi, aby se zabýval takovou prkotinou, jako je KDO, když bylo jas­né JAK a PROČ. 
Zavřel oči a zhluboka se nadechl, aby se mu odmlžilo sklo přetlakového konstrukčního skafandru, protože prostor torpé­dového úseku byl dehermetizovaný. Pak vykročil k zdeformo­vanému urkaritu a směrem k ostatním montérům prohodil: „Kryjte se, budeme odpalovat.“ 
„Hej, Margo, si se posral, nemáme to navrtaný…“ ozval se někdo za jeho zády. Margo se ani neotočil, aby zjistil, kdo to byl. „Musíme,“ řekl bezvýrazně do komunikátoru a podlaha se otřásala jeho kroky. Všichni pochopili. 
O minutu později se údržbářská četa prodrala skrz explozí rozervanou urkaritovou stěnu do chodby vedoucí ke střelecké věži. Karol Pajsaky bojoval s tím, aby ovládl dávicí reflex, když překračoval zakrvavené cáry skafandru, nakonec se mu podařilo nepozvracet si sklo přilby. Teď byl velitelem opravář­ské čety on – ve Flotile se povyšovalo rychle, pomyslel si. A pak mu to došlo. Příště on… 
Stěpanask si všiml na stavovém panelu lodi, že dělostřelec­ká věž Tři je funkční a obsazená. Krátce se mu mihlo hlavou, že Margo je opravdu šikula a že by mu měl blahopřát, jenže pak se konečně uvolnil komunikační kanál, spojení na admirá­la Wirziga se sestavilo a Stěpanask blahopřání odložil s tím, že na taková blahopřání možná bude ještě čas. 
Stěpanask se s formálními úvody nezdržoval: „Admirále, už se dlouho neudržíme. Potřebuju posily. Ty dva svazy, které jste převeleli na Satori, mi tady fest chybí...“ 
„Já vím, Stěpanasku, ale musíte se udržet,“ přešel Vrána hrající stále admirála Wirziga bez povšimnutí Stěpanaskovo porušení flotilní etikety. 
Vrána věděl, že Stěpanask má nervy na pochodu, a nedivil se mu. Řady prvního sledu prořídly takovým způsobem, že Vrána byl Stěpanaskovi za neochvějnost, se kterou i po tako­vém krveprolití zůstával v pozici, ochoten odpustit cokoliv. I proto mlčky přešel Stěpanaskovu výčitku, že proti jeho vůli byly přesunuty dva svazy ze Středu na křídlo Satori. Dva Sva­zy bylo sice formálně správné označení, jenže oba svazy do­hromady v tomto okamžiku čítaly devět lodí namísto tří stovek… 
„Já se tady neudržím. Slyšíte, potřebuju posily! Okamži­tě potřebuju posily, nebo se neudržíme, copak to nechápete? Držíme se tu silou vůle, ještě pár minut a všichni tu pochcí­páme…“ 
„Já vás chápu, ale musíte se udržet, za každou cenu. Nesmí­te ustoupit…“ pokusil se skočit Vrána Stěpanaskovi do řeči… 
„Vy mne nechápete, máme tu poslední lodi a přesilu, potře­buju posily, nebo nás provalí, do prdele pošlete sem všechny zálohy, co máte!“ křičel zoufalý Stěpanask, než ho rázová vlna z dalšího z přímého zásahu odhodila o metr dál na jeden ze sta­vových panelů. Začal jej dusit štiplavý dým, jímž se velitelský můstek plnil, když se vzduchotechnika Lipan snažila odvětrat a uhasit požár na elektroinstalaci. 
„Musíte se udržet. Nemáme žádné zálohy,“ řekl potichu Vrána. 
„Neudržíme se. Provalí se do středu a rozštípnou nás, pane,“ řekl nezvykle potichu Stěpanask. 
Vrána seděl v admirálově křesle, mnul si prsty čelo, jako by jej masíroval, aby se za ním mohla vylíhnout spásná myšlenka, a přemýšlel o tom zoufalství čišícím ze Stěpanaskova hlasu. Pak se rozhodl. 
„Stěpanasku? Pošlu vám posilu, ale vydržte, co to půjde. Musíte. Je to rozkaz!“ 
„Provedu, admirále. Jste třída!“ vydechl překvapeně Stě­panask. „Vydržíme to tady, ale fakt potřebuju ty posily co nejdříve…“ 
Vrána přikývl a pokynem ruky zrušil spojení. Jestli si Stě­panask něco nezasloužil za svůj výkon, pak to, že mu lhal. Jen­že co už na tom záleželo. Flotile zbývalo stěží devadesát většinou těžce poškozených lodí, zatímco nepřítel jich měl té­měř čtyři stovky. Bitva byla prohraná. Bitva, a s ní celá válka. 
Chvíli to vypadalo nadějně. Kampradovy lodě se zakously do levého křídla nepřátelského útoku a semlely jej v trosky a prach. Ty první chvíle vypadaly dokonce jako zázrak z čistého nebe, když Kampradův svaz masakroval bez vlastních ztrát řady anoplurnských lodí, jenže půlhodina životnosti vyhraze­ná Kampradovým lodím uplynula, a ačkoliv si Brozna Kam­prad a jeho vojáci vybrali daň vskutku ďábelskou, teď z Kampradových lodí zbývalo šest polozmrzačených bitevníků. Však si také připsali na vrub bezmála tisícovku anoplurnských lodí, téměř polovinu všech anoplurnských ztrát od okamžiku, kdy se Kampradova skupina vložila do boje. Ku cti a slávě Kampradovi posloužilo také to, že většina jeho ztrát byla dána obrovským přetížením lodí při manévrování a valná část jeho posádky přišla o život spíše otravou Protrazinem, povzbuzují­cím prostředkem pro piloty, pomáhajícím v omezené míře pře­klenout následky přetížení a hyperprostorových skoků. 
Nejvíce na ráně byla nakonec skupina Satori. Vrána nechal po krátké poradě převelet několik lodí ze středové zóny, aby pravé křídlo Flotily posílil, jenže už bylo zřejmé, že Flotila v dynamice ztrát tahá za kratší konec a nakonec to bude Flotila, kdo bude muset hodit pomyslný ručník do ringu, až jí nezbude žádná bojeschopná loď. 
Vrána si zoufal. Vždycky přemýšlel nad tím, jaké to musí být zvláštní, zajímavé a povznášející být admirálem. Někdy, když se zasnil, tak se viděl v parádní nažehlené černé admirál­ské uniformě se stříbrnými lampasy a puky jak břitva, kterak si to štráduje po promenádě Masarykovy základny, blahosklonně kývá hlavou na řízné salutování podřízených, zdviženým obo­čím kárá ledabylého vojáka na dovolence, jenž měl tu drzost povolit si knoflíček u krku a brigadýrku si nenuceně zastrčit pod výložky. Možná se admirál nemusel nutně rodit jen jako Wirzig, říkal si někdy svatokrádežně, cožpak on by se nosil s jinou honosností po promenádě? 
Jindy ale v úžasu zíral na admirála Wirziga, jak s elegancí a rázností řeší problém, s jakým by si Vrána nevěděl rady. Nebo jak admirál s klidnou a vážnou tváří jedná, přesvědčuje a smlouvá, zatímco z něho samého tekl pot proudem. Tehdy si pokaždé uvědomil, že být admirálem není žádný med. 
Teprve dneska ale jasně viděl, jaké je to ve skutečnosti. Jaké to je, stát na velitelském můstku a pokynem ruky posílat na smrt. Rozhodnout, která peruť se obětuje a která bude žít. Po­vzbuzovat, naslouchat a přitom zůstat neústupný. A hlavně zů­stat sám, sám se zodpovědností i svědomím. Zodpovědností k lidstvu a svědomím k Flotile. Poprvé v životě uvěřil major Pavel Vrána, že být admirálem Flotily je skutečným posláním a vyvolením… 
Vrána přepnul holopanel na projekci skutečného prostoru. Díval se na obraz snímaný kamerami – na zmar, smrt a hrůzu kolem sebe. Na trosky tisíců lodí, které plavaly v prostoru, na chuchvalce čehosi, co mohla být lidská nebo anoplurnská těla, nebo dost možná jen vzduchové bubliny nebo nějaká ka­palina. 
A Vrána najednou cítil vší svojí duší, že si naložil více, než může unést. Že Flotilu i Zemi dovedl ke smrti. Zbývalo mu je­diné. Z pouzdra na svém opasku vyndal revolver, nacvičeným pohybem zkontroloval stav zásobníku, aby se přesvědčil, že je plný. A možná, aby získal chvíli času – času najít pro sebe omluvu, ospravedlnění za své selhání. 
Ospravedlnění se nedostavilo. Byl stále sám, uprostřed všech těch trosek lidských nadějí a osudů. Pavel Vrána přiložil revolver ke spánku a pak si naposledy pomyslel: „Bože, udělej zázrak. Zachraň Flotilu a Zemi. Prosím…“ 
Pak zavřel oči a prstem pomalu pohladil spoušť, jakoby v nevíře, že ji je opravdu odhodlán stisknout… 
A Bůh se smiloval. 
RANZDOR PŘICHÁZÍ 
Radista vlajkové lodi Sora Martin Lavay se zatvářil překva­peně, což byl v situaci, v níž se Flotila nacházela, značný lu­xus. Pak si dovolil ještě větší luxus, když řekl: „Radiové lodi Křižík, opakujte zprávu.“ Znovu si vyslechl tutéž zprávu, tak­že o přeslechnutí nemohlo být řeči. To už neváhal a sáhl po ko­munikačním panelu. 
„Admirále, zachytili jsme zprávu na hyperpásmu,“ řekl La­vay do komunikátoru, a pak zaváhal, když si uvědomil, že ne­mluví se skutečným admirálem. Udiveně se podíval na Vránovu tvář a na revolver, který Vrána držel v ruce. On snad opravdu chce Anoplurňany střílet revolverem, pomyslel si La­vay zmateně, a když mu Vrána z admirálského můstku neod­povídal, znovu to zopakoval: „Admirále, opakuji, máme zprávu na hyperpásmu.“ 
Pavel Vrána spustil ruku s revolverem a druhou rukou si přejel po zpoceném obličeji. Pak se zděšeně podíval na ruku, v níž stále držel revolver. „Hvězdy, málem jsem to udělal. Má­lem jsem to stiskl,“ říkal si Vrána v duchu, zatímco si kapesní­kem roztíral pot po čele a snažil si ho vytřít z očí. 
Pak mu došlo, co mu radista říká. Hyperpásmo se používalo pro automatickou komunikaci lodí Flotily při průletu hyper­prostorem. Během průletu hyperprostorem nekomunikovaly lodě Flotily pomocí rádiových vln, ale pomocí vln gravitač­ních, které se zjednodušeně označovaly za hyperpásmo. Dů­vod byl nasnadě – z hyperprostoru radiové vlny unikaly do mimoprostorové roviny, zatímco gravitační vlny se jím šířily a vynořovaly se v místě, kam byly hyperprostorem vyslány, tak­že loď proplouvající hyperprostorem mohla informovat pomo­cí hyperpásma ostatní lodi, že dojde k vynoření, nebo o dalších stavových informacích. Jelikož ale celá posádka lodi byla bě­hem průletu ve stavu mimovědomí, jednalo se veskrze o auto­matickou komunikaci řízenou počítačem. A protože byla celá technologie modulace gravitačních vln zatím v plenkách, vysí­lalo se postaru – morseovkou – co nejjednodušší a nejkratší zprávy podle kódovací tabulky, jen změť čísel či znaků. Hy­perpásmo bylo obrovským úspěchem vývoje, protože ještě před dvaceti lety nemohly mezi sebou lodě Flotily prolétající hyperprostorem vlastně nijak komunikovat a byly odříznuté ode všech informací. 
„Co je to za zprávu?“ zeptal se Vrána. 
„Dva číselné kódy, pane. 6-2, 3-7,“ oddeklamoval Lavay, a pak pro jistotu dodal: „Kód 3-7 je žádost o uvolnění cílové zóny.“ 
„Nechyběl jsem ve škole, Lavayi,“ odtušil Vrána a znovu si v zamyšlení otřel orosené čelo. Ještě stále nemohl uvěřit tomu, že ho dva číselné kódy na hyperpásmu dělily od toho, aby stiskl spoušť. Pak mu to došlo. První čísla byla v hyperpásmovém vy­sílacím schématu vyhrazena označení volajícího. První dvě čís­la označovala svaz, případná další dvě čísla označovala peruť svazu. Vrána nemusel dlouho namáhat paměť, protože dvaaše­desátý svaz Flotily byl legenda sama o sobě. Dvaašedesátá, pod­le svého motta „Ranám navzdory“ přezdívaná Ranzdor. 
Vrána se propojil přímo s operačním radistou na lodi Kři­žík, spojení bylo přijato okamžitě a bylo vidět, že se na jeho in­strukce netrpělivě čeká. „Navažte okamžitě spojení s volajícím. Odešlete jim prostorové souřadnice a pokuste se odhadnout čas jejich příletu,“ zavelel Vrána bez dlouhých for­malit. 
„Propočet jsme provedli, pane, odhadujeme, že se Ranzdor vynoří během tří minut, pane,“ odpověděl službukonající kapi­tán Jiří Wangeli. Po chvíli dodal: „Odvysílali jsme i vaše další 
instrukce, pane.“ 
„Máte odpověď?“ zeptal se netrpělivě Vrána. 
Chvíle ticha, než Wangeli přisvědčil: „Máme, pane. Signa­lizují připravenost k boji a 163 lodí. To nesedí, protože dvaaše­desátá má mít více jak 260 lodí…“ 
Wangeli nechal svá slova vyšumět do ztracena, když si uvě­domil, co řekl. 
Ranzdor ještě nezasáhl do boje a už ztratil čtyřicet procent lodí – jen proto, že zběsilou rychlostí a bez tolerančních skoků proskákal napříč Sluneční soustavou až k bojišti manévrem, při kterém téměř polovina posádky podlehla hyperpostorové­mu šílenství. 
Vrána se otřásl, protože si uměl představit tu hrůzu, jakou Ranzdor při takovém přesunu prošel. Jenže sto šedesát lodí byl poklad z nebes. 
Sto šedesát lodí rozhodne bitvu. 
„Spojte mne se Stěpanaskem, Kampradem a Sklodzkim,“ vydechl Vrána. 
ADRIEN 
Na křižníku Čeček se chapadlo medikitu opatrně sklonilo nad tělem připoutaným v křesle a pomalu vstříklo do žíly na krku dávku meotrainu. Tělo sebou trhlo, jak se dávka povzbuzo­vacího prostředku rozlévala krevním řečištěm, pak sebou začalo škubat v křeči, popruhy a chytky křesla se zařezávaly do těla a pak křeč ustala stejně rychle, jako přišla. Muž pomalu otevřel oči a jeho obličej, doposud napnutý a deformovaný křečí, se uklidnil. Popruhy a chytky se automaticky uvolnily a ponechaly tělo napospas umělé gravitaci a jeho svalům. Muž zahýbal ko­nečky prstů, pak si začal metodicky protahovat jednotlivé části končetin, nakonec zahýbal hlavou a zakroužil jí kolem dokola. 
Avatar palubního počítače v podobě generála Čečka na tohle čekal, až doposud nezúčastněně přihlížel z holopanelu. Rukou si přejel prvorepublikovou uniformu, jako by z ní chtěl smést ne­viditelné smítko, pak si odkašlal a nahlas se zeptal: „Jste v po­řádku, pane? Je mi líto, že vás musím budit hned při zahájení výstupu z hyperprostoru, ale máme velmi málo času...“ 
Muž se ohlédl po holopanelu a něco neurčitého zavrčel, což si avatar vcelku správně vyložil jako souhlas. Zmatení bylo běžným průvodním jevem příliš časného probuzení a palubní počítač by za normální situace vyčkal, než se loď vynoří z hy­perprostoru úplně, a nebudil posádku hned při vstupu do syn­chronního prostoru, jenže času bylo opravdu málo. 
„Pane, obávám se, že po vynoření nebude žádný čas na od­počinek a rekonvalescenci. Za zhruba tři minuty se vynoříme do cílové zóny přímo uprostřed bitvy, a jestli jsem dobře vyro­zuměl, na náš zásah se velmi spoléhá.“ 
„Jaká je situace? Ztratili jsme někoho při proskoku?“ 
„Tentokrát snad ne, i když posádka se teprve začíná probí­rat. Naštěstí šlo o minimální proskok. Máme 163 lodí a nejhor­ší je momentálně únava. Podle hlášení máme proti sobě čtyři stovky anoplurnských lodí.“ 
„S kolika vlastními můžeme počítat?“ 
„Kromě našich 163 lodí taktického nasazení má Flotila v současné době kapacitu zhruba osmdesát lodí,“ řekl palubní počítač opatrně. 
Muž se zamyslel. „To tedy musel být příšerný masakr. Předpokládám, že to jsou všechno data z hyperpásma a poziční zprávu budu mít až při vynoření, že?“ 
„Ano, pane,“ odpověděl avatar. Oba dobře věděli, co to zna­mená: budou se vynořovat do válečné zóny bez toho, aby vědě­li, co je přesně čeká. Vlétnou do bitevní vřavy, aniž by měli čas se rozhlédnout. Zkušenosti, výcvik, náhoda – co jim pomůže? 
„Dostali jsme alespoň prostorové koordináty pro cílovou zónu. Po vynoření budeme mít odhadem pár desítek vteřin, než se dostaneme do střetu,“ doplnil Čeček. 
„To není vůbec dobré. Jenže co se můžeme starat o to, co je a co není dobré, když Flotile zbývá pár posledních lodí. Potře­buji, aby se všechny lodě připravily k automatickému letu do cílové zóny. Palubní počítače lodí provedou kontroly všech zbrojních systémů. A je potřeba narvat posádku vším mož­ným, aby byla schopná se co nejdříve soustředit. Je to jasné?“ 
„Ano, pane. Zařídím to. Přejete si propojit se s celou po­sádkou?“ 
„Jo, propoj všechny lodi. Tuhle pikošku jim radši řeknu sám…“ 
Palubní počítač splnil příkaz. 
„Ranzdore, za chvíli budeme na místě a to, co si musíme vy­jasnit, není zrovna nejradostnější. Flotile zbývá osmdesát lodí, nepřítel jich má tak čtyři sta. To je ta lepší zpráva. Ta horší zpráva je, že se okamžitě po vynoření dostáváme do cílové zóny a do střetu. Nebudeme mít víc jak pár vteřin, než se roz­koukáme. Podle toho, kolik lodí z obou armád zbylo, asi chápe­me všichni, že to nebude procházka růžovým sadem. Po pravdě řečeno, míříme do pekla a je jen na nás, jak poklidíme pod kot­lem. Takže se připravme na nejhorší, protože to nejhorší nás taky potká. Od Flotily nečekejme podporu, ti, co přežili – a není jich moc – za sebou mají dvouhodinovou procházku nejhorším masakrem dějin. Na dispozice není čas, takže se okamžitě po vynoření seřadíme do formace Zeď a v uvolněném cílovém prostoru vypustíme torpédovou hradbu, střelci budou pálit po všem, co uvidí, co se hýbá a není naše. Držte se ve formaci, po­slouchejte rozkazy a spolu zvítězíme. Je to jasné?“ 
Na radiovém kanále se ozvalo hromadné mručení „jasné“, „pohoda“, „kurva“, „doprdele“ a další obecně vojenské sou­hlasné výkřiky. 
„Sebastian si vezme na starost levé křídlo, já křídlo pravé. V cílové zóně se pokusíme nepřítele rozčísnout, izolovat na menší levou a větší pravou skupinu a pak je zlikvidovat. Je to jasné, Sebastiane?“ 
„Jasné, Adriane, pro bráchu všechno, a proč trochu neim­provizovat na místě,“ ozval se na lince Sebastian a na rádiu se rozlehl tlumený smích. 
Křižník Čečka se náhle rozvibroval a palubní počítač vcelku zbytečně upozornil: „Dokončili jsme vynoření z hyperprostoru.“ 
„Všichni víme, co máme dělat. Tak to udělejme pořádně. Všichni na svá místa!“ zavelel Adrian. Na palubě lodí zavládl hektický ruch, když se piloti, navigátoři a střelci začali překři­kovat, udělovat si poslední rady a instrukce. 
Adrian stiskl tlačítko komunikátoru na flotilní frekvenci. 
„62, uvolněte cílovou zónu, opakuji, uvolněte cílovou zónu, nalétáváme plnou rychlostí z vynoření. Uvolněte cílovou zónu pro Ranzdor, hovoří podplukovník Adrian Wirzig…“ 
VÍTĚZSTVÍ I. 
Lodi Ranzdoru se vynořovaly ve vlnách z hyperprostoru a za plné rychlosti se vyrovnávaly do formace. Bylo to ohromu­jící, démonické a úděsné, protože vlastně nebylo myslitelné, aby se lodě vynořily z hyperprostoru tak blízko zóny střetu a tak rychle se zkoordinovaly a zorientovaly. 
V zóně Střed vyrůstala před ohromenými Anoplurňany do­slova zeď – do šířky roztažená řada lodí vyrovnaných nad se­bou. A zeď se rychle blížila. 
Stěpanask se smál od ucha k uchu. Věřil tomu, že ho admi­rál nenechá na holičkách, ale tak milé překvapení tedy v žád­ném případě neočekával. Wirzig je kabrňák, skoro dvě stovky lodí z hyperprostoru, to je zatraceně dobrá finta. Stě­panaskovy lodi, zbytek toho, co ještě před desítkami minut hrdě zval skupinou Střed, se potácivě rozestupovaly, aby ne­chaly zónu čistou pro dělostřeleckou přípravu – a pro torpé­da. Většina lodí Středu už za sebou měla řadu zásahů, ani palubní počítač přesně nevěděl, se kterými loďmi lze ještě počítat a které už jsou jen nepohyblivé a mrtvé či právě umí­rající trosky; rozdíl byl často až příliš neznatelný. Rozřazení lodí bylo za této situace nervy drásající operací, protože jste spíše intuicí museli odhadovat, zda to, co se pohybuje vedle vás, je ještě fungující loď spolubojovníka nebo vrak plující setrvačností odkudsi kamsi. Navíc se má tímhle mrtvým po­lem plným asteroidů, planetek a trosek prohnat ještě postupu­jící Ranzdor… 
Na lodích Ranzdoru se překřikovali navigátoři, piloti i střel­ci, síť všech lodí jako houba nasávala nová data ze sítě Flotily, technici se snažili na poslední chvíli opravit poškození lodí za­viněná horečným průletem hyperprostorem, i když už bylo zřejmé, že toho mnoho stihnout nemohou. 
Adrian Wirzig se natáhl po komunikátoru. Očekával gene­rála Zodana, namísto toho jej počítač spojil s nějakým Wojdou Stěpanaskem. 
„Vy jste velitel prvního sledu?“ zeptal se Adrian překva­peně. 
„Ano, pane, generál Zodan padl.“ 
„To je moc špatné,“ odtušil rozmrzele Adrian a uhnul po­hledem na panel, aby si prohlédnul Stěpanaskovu složku. 
„Vy jste před touhle bitvou velel jen křídlu?“ zeptal se. 
„Ano, pane,“ odpověděl klidně Stěpanask. 
„Jak to, že teď velíte prvnímu sledu?“ 
„Víte, ono nebylo moc na výběr. Myslím, že moje největší kvalifikace je, že jsem ještě v tuhle chvíli naživu, což devade­sát procent chlapů, co tu bylo s námi, o sobě říct nemůže. A jestli si myslíte, že jsem po téhle frčce nějak exkrementálně toužil, tak to jste fakt na omylu. Pane,“ namíchl se Stěpanask. Pak už smířlivěji, když si uvědomil, že přeci jen jeho povýše­ní vypadá zvláštně, dodal: „Promiňte, pane, máme tu toho za sebou opravdu dost. Samozřejmě nemám nic proti změně jmenování.“ 
Adrian se konečně prohrabal na panelu k poznámkám svého otce a usmál se, když si přečetl v hodnocení záznam „Kdyby to nebyl takový šašek, už by velel svazu.“ Možná je teď ta pravá chvíle na takové povýšení, řekl si Adrian – venkoncem, Stěpa­naskovo povýšení admirál schválil. A ještě naléhavěji: není snad přežití tohohle pekla nejvyšší uznání kvalifikace? 
„To je v pořádku, vaše jmenování platí. Teď k tomu důleži­tějšímu. Ranzdor se zanoří do uvolněné zóny. Potřebujeme Anoplurňany vytlačit před sebou a potřebuju, abyste kryl vším, co máte, obě křídla Ranzdoru. Až je rozštípneme, roz­táhneme se do stran a s Kampradem je sevřeme do kleští. Je to jasné?“ 
„Ano, pane. Jenže tu mám čtyři desítky vraků, takže počí­tejte s tím, že naše podpora bude slabší.“ 
Adrian Wirzig pečlivě studoval historii stavových dispozic Flotily. Stěpanask se držel pozoruhodně dobře – v bezvýchod­né situaci se mu podařilo udržet s hromadou trosek namísto lodí, nebylo, proč mu nedůvěřovat. 
„Stěpanasku, až doposud jste si vedl skvěle, a tohle už zvládneme...“ 
Stěpanask se do komunikátoru usmál: „Rozkaz, pane!“ 
„Jdeme na to,“ usmál se na oplátku Adrian Wirzig. 
Adrian měl ještě nutkání spojit se alespoň na chvíli s otcem, jenže mu bylo zřejmé, že admirál Flotily má starosti na kříd­lech, a nakonec jím vypracované bitevní dispozice měl před sebou a nebylo vcelku o čem diskutovat – jasné, přesné a struč­né, jak bylo u jeho otce zvykem. Synovské popovídání si bude muset nechat na později… 
„Pane, budeme je mít na dosah torpéd,“ upozornil Adriana střelmistr Wonga. Adrian se v duchu pokáral za to, že přeslechl signál počítače, který ho informoval o tomtéž. Otec by nepře­slechl. „Postupujeme podle plánu.“ Jedním uchem poslouchal, jak střelmistr Wonga nařizuje poslední úpravy rozptylu torpéd, 
o chvilku později sebou křižník Čečka mírně škubnul, když torpéda opustila torpédomety. Před Ranzdorem se hnala do pa­prsku rozptýlená torpéda, nechávala za sebou na spektromet­rech jasnou stopu a prudce zrychlovala. 
Druhý signál už Adrian nepřeslechl. Lodi Ranzdoru se dos­taly na palebnou vzdálenost. „Všechny lodě Ranzdoru pře­hradnou palbou, pal,“ zavelel Adrian Wirzig a před Ranzdorem se rozsvítila bílá záře střelby všech palubních zbraní. 
Ranzdor se zakousl do nepřítele. A nepřítel zpanikařil. 
Obě křídla Ranzdoru letěla nejvyšší rychlostí vstříc nepříte­li, nezastavujíce se kvůli takové maličkosti, jako že se některé anoplurnské lodi, které nestihla postupující zeď lodí zlikvido­vat, dostaly Ranzdoru do zad. Ty dorážela Stěpanaskova sku­pina Střed, která za Ranzdorem zatahovala oblohu a postřelovala styčné plochy. 
Pro Anoplurňany byl nástup Ranzdoru evidentně zjevením z čistého nebe, demoralizujícím a deprimujícím úskokem, pro­tože Flotilu už viděli na kolenou, už rozmetali většinu jejích lodí a teď už jen zbývalo dobíjet ty zbývající trosky, postupo­vat a ničit. A najednou se tu objevily další čerstvé síly, znovu ve chvíli, kdy to vypadalo, že už je skoro dobojováno. 
Ranzdor rozštípnul čelo anoplurnského útoku a prodral se mezi útočící formaci jako klín. A anoplurnské lodi, místo aby se udržely ve formaci, aby držely řady a využily své stálé po­četní převahy, zpanikařily. Jejich útočná formace se zbortila, prohnula se pod tlakem Ranzdoru, anoplurnské lodi nevyrov­naly čelo útoku a namísto toho se některé lodi v čele rozprchly do stran a izolované se stávaly jednoduchou kořistí Stěpanas­kových hladových vraků. 
Anoplurnské lodě se dostaly do kleští křížové palby, nevě­děly, jak se mají natočit, aby chránily své slabiny, a jejich mo­rálka se naprosto rozpadla v prach, neboť rezignovaly i na společnou obranu. Už se vzájemně nekryly, nechránily své sle­pé úhly, už nebojovaly jako svaz, ale každá loď se rvala za sebe, sama proti Flotile. A to byla chyba – jako jednotlivec ne­mohla loď obstát. 
Ranzdor během čtvrt hodiny dosáhl týlu anoplurnské útočí­cí skupiny a jeho klínovitá formace začala expandovat vpravo, směrem k tomu, co zbývalo z flotilní skupiny Barza. Z levého křídla klínu Ranzdoru, na které tlačila menší část anoplurn­ských sil, se přeskupily lodě tak, aby se stabilizovala fronta na levém křídle a pravé křídlo mohlo expandovat všemi silami dále doprava. Anoplurnské lodi, původně stojící na pravém křídle proti samotné skupině Barza, ten tlak zaskočil a uvrhl do ještě většího zmatku, protože najednou z boku čelily rozdráž­děnému Ranzdoru, z druhé strany je odstřelovaly lodě skupiny Barza a Kampradův svaz a v původním čele útoku je potíral Stěpanask. 
Bylo jen otázkou času, než se Flotile podaří obklíčené lodi zlikvidovat a všechny uvolněné síly přesunout na podporu dru­hé skupiny Ranzdoru, jež se snažila udržet odříznutou menší skupinu Anoplurňanů. 
Právě tahle strategie zlomila Anoplurně vaz a smetla její lodě z nebe. 
VÍTĚZSTVÍ II. 
Palubní střelec Genadij Stavjana zoufale mlátil hranou dlaně do průhledového displeje ve střelecké věži křižníku Lichnice a křičel. Displej se prohýbal, skřípal, ale nezlomil se – displeje ve střeleckých věžích musí být na nějaké to hrubší zacházení a ránu zvyklé. Genadij Stavjana sípal, kři­čel, hulákal, řval a spílal, z jeho hlasu čišelo zoufalství, po kloubech mu stékala krev, jak měl ruce rozedřené od čet­ných ran, jež uštědřoval neposlušnému okolí, zejména pak kniplu střelecké věže a v poslední době také průhledovému displeji. Ten mu měl poslušně ukazovat cíle, varovat ho před nalétajícími nepřáteli a znázorňovat mu, jaké palebné koridory si vybírají střelci na ostatních věžích. „Mám mrtvý displej, sakra, mám tuhý průhledák…“ vykřikoval Stavjana stále dokola. 
„Hej, Stavjano, uklidni se. Je to v pohodě, všechno ti fungu­je, což je samo o sobě zázrak…“ chlácholil ho z komunikátoru hlas Martina Noska, jednoho z techniků, kteří měli na starost údržbu techniky střeleckých věží. Nosek měl ovšem spíše než 
o displej starost o Stavjanu, protože na komunikátoru nevypa­dal právě v duševní pohodě. Pak dodal: „Stavjano, máš čistý displej. Všechno ti funguje, prostě máš čisto, je ti to jasný?“ 
Genadij Stavjana se zmateně díval na displej. Nosek měl pravdu – displej fungoval. Zobrazoval stavové informace, jen nepřítele nebylo nikde vidět. Čisto. Stavjana rychle přepnul na postranní holopanel – situaci snímanou spektrometry ve vidi­telném a gravitačním spektru. Skutečně – všude kolem viděl vraky lodí, rozervané kusy hmoty, které kdysi k lodím snad patřily. Všude kolem mrtvo, až na občasnou loď, kterou identi­fikační signál identifikoval jako loď Flotily. 
Stavjana začal z hluboka dýchat. Nikdy by nevěřil tomu, že se o něj, proslulého kliďase, bude pokoušet panická ataka a že málem zkolabuje ve střelecké věži. Na komunikátoru si zavo­lal avatara palubního počítače a ještě se ho pro jistotu přeptal, zda všechny spektrální analyzéry lodi fungují a zda má oprav­du „čisto“. Avatar mu potvrdil, že seznam poškození lodi je sice předlouhý, ale údaje spektrometrů potvrzují i ostatní lodi – má čistý prostor. 
Pak na komunikátoru zapnul palubní svolávací kanál. „Tady věž Tři, mám čisto, dejte další cíl!“ 
Na kanálu se ozvaly další střelecké věže: „Jednička – také mám čisto.“ Čisto měla i Čtyřka, druhá střelecká věž byla zni­čena a k nepotřebě. „Hej, kolem nás je čisto. Na dohled není je­diný Anoplurňan, úplně jsme je vykostili, kluci,“ ozval se střelmistr Kotrba. „Právě přicházejí další dispozice,“ dodal ještě, protože se na můstku rozezněl signál, že Flotila právě ak­tualizuje bojové dispozice. 
Dispozice byla tentokráte jasná, stručná. Dvojslovná. „Flo­tila zvítězila,“ stálo v ní. 
Všichni ten nápis viděli na svých komunikátorech, všich­ni se na něj dívali s překvapením, nedůvěrou. Cožpak ta hrozná bitva mohla tak najednou skončit? Cožpak mohli všichni ti nepřátelé najednou propadnout peklu? Copak ješ­tě před chvílí netlačili na poslední křídlo anoplurnského svazu, nerozštípli jej spolu s Ranzdorem a zbytky Kampra­dových sil? 
Pak nápis zmizel. Místo něj se objevila tvář podplukovníka Kamprada, zpocená, lesklá, unavená. „Vojáci Flotily, zvítězili jsme,“ oznámil Brozna Kamprad. Pak, když se mu zdálo, že ni­kdo na jeho slova nereaguje ani na propojeném kanále, ani na jeho vlastní lodi, tak zařval: „Rozumíte mi? Zvítězili jsme, 
všichni Anoplurňané se smaží v pekle!“ 
Teprve v tom okamžiku Flotila uvěřila a propukla v jásot. 
Trvalo několik minut, než se jásot uklidnil, a Kamprad ne­chtěl vypínat zpětný kanál, chtěl, aby si vojáci užili ten mo­ment obrovské úlevy, tu erekci vítězství, protože jim ještě neřekl druhou část svého poselství. Tu smutnější. Cena, kterou Země zaplatila za své vítězství, byla obrovská. 
„Vojáci Flotily, je mojí smutnou povinností vám také ozná­mit, že admirál Flotily, Martin Wirzig, padl v posledních oka­mžicích bitvy. Admirálovu smrt potvrdil jeho pobočník major Pavel Vrána a palubní lékař Richard Meinhard. Je mi to nes­mírně líto, ale bojoval s námi do poslední chvíle i přes těžké zranění a jen díky jeho mistrovství a vaší odvaze jsme zvítězi­li,“ prohlásil Kamprad, utírajíc si uslzené oči. Flotila ztichla, jako když utne, hovory na kanálech odumřely v ten okamžik. Byla to obrovská rána ve chvíli úlevy a radosti. 
Obrovskáaoto horší, že dobojováno ještě nebylo. Ačkoliv několik lodí ještě pročišťovalo prostor, dobíjelo jednotlivé anoplurnské lodi a nebo se vracelo z pronásledování těch něko­lika málo uprchlíků, největší bitvu nyní bude muset Flotila vy­bojovat sama se sebou. Pokusit se zachránit tolik lidí, kolik to jen bude možné – ze všech těch nepohyblivých vraků, záchran­ných modulů, kapslí i jen tak volně plovoucích ve skafandrech, kde už jim dochází kyslík i teplo. Nepovolit ani na okamžik, i když vojáci budou po bitvě padat vysílením, budou odmítat na­máhavě řezat pláště lodí, vylézat do vesmíru zamořeného radio­aktivitou, nebezpečnými úlomky hrozícími porušit skafandry… 
Po pravdě řečeno, seznam padlých nesl tři wirzigovská jména… 
Barbara Streissandi ležela na podlaze a zvracela. Přenosová loď televizního štábu NCN se ve všeobecném zmatku dostala do prudké palby, ze které pilot vyvázl spíše s notnou dávkou štěstí a po přímé intervenci několika flotilních křižníků než vlastní šikovností. Přenosová loď nedostala žádný přímý zá­sah, jen do ní narazily trosky explodující anoplurnské lodi, jen­že i těm se podařilo poškodit plášť lodi a způsobit rozsáhlý požár od proseknuté manipulační trysky. 
Konečně sebrala dost síly na to, otevřít oči a přesvědčit se, že se loď už tak zběsile nehoupe, ba co více, že stojí. Stiskla rukou komunikátor na zápěstí, s nelibostí si všimla, že po něm rozmazala zvratky. „Co se stalo, proč stojíme?“ zeptala se nazdařbůh kohokoliv, kdo ji na palubním kanále chtěl po­slouchat. 
„Hej, Barbaro, jste v pořádku?“ ozval se hlas Davida Bow­dena, pilota přenosové lodi. 
„Jsem, jen je mi pěkně mizerně. Tak co se stalo?“ 
„Jo, promiňte, ještě to nevíte. Zvítězili jsme! Bitva skon­čila!“ 
„Cože? A to mi říkáte až teď?“ 
„Teprve teď to Flotila ohlásila, navíc jsme měli problémy sami se sebou, ten požár nám dal zabrat. Nejsme křižník, chá­pete? S touhle bárkou se nemáme motat v plné palbě,“ pokra­čoval Bowden a chtěl ještě dále rozvádět svoji šikovnost a mistrovskou pilotáž, s níž je všechny zachránil, Barbara ho ale přerušila. 
„Bitva skončila? Fakt jsme zvítězili?“ zeptala se nedůvěřivě Streissandi a tentokráte jí přisvědčil i kameraman. Bowden do-dal: „Máme počkat, za chvíli bude zprovozněná síť a můžeme vysílat přes flotilní síť hyperpásmem. Máme něco, co bysme vysílali?“ 
Barbara zatřásla pohoršeně hlavou. „To se ptáte vážně? Zvítězili jsme! Jasně, že máme co vysílat! Jdu se připravit! Dejte vědět, až bude spojení…“ 
Za pár minut, když se postupně propojily všechny přenoso­vé družice flotilní sítě na trase, už byla Barbara Streissandi upravená, i když Bowden nepřehlédl, že šmouhy připomínající bojovou zkušenost lodi si nechala ledabyle na tváři a pečlivě si smyla pouze zvratky. To kvůli autentičnosti, říkala si Barbara v duchu. Pak už se rozzářilo světélko kamery a NCN bez jaké­hokoliv ohlášení či upozornění surově přerušila vysílání na všech svých kanálech pro tolik očekávaný živý vstup ze zóny střetu. 
„Jmenuji se Barbara Streissandi a poslední dvě hodiny jsem strávila s Flotilou Země v nejděsivější bitvě, jakou kdy lidstvo zažilo. Nyní mám tu čest oznámit Zemi, že Flotila zvítězila a anoplurnskou invazi odrazila, rozbila, zničila. Cena, kterou jsme zaplatili, je však obrovská. V bitvě trvající dvě hodiny ztratila Flotila téměř všechny lodi a počet padlých a nezvěst­ných v tuto chvíli překračuje půl milionu lidí. Mezi mrtvými jsou…“ Barbara sklouzla zrakem na seznam mrtvých a pohře­šovaných, který se jí natahoval do komunikátoru, a polkla, když si přečetla první jména, „… admirál Flotily Martin Wir­zig, jeho syn Adrian Wirzig, velitel svazu Ranzdor, a admirá­lova dcera Joanika Wirzigová, hlavní navigátorka svazu Ranzdor. Admirál Wirzig padl se svým synem Adrianem v sa­mém závěru bitvy, Joanika Wirzigová zemřela při průletu sva­zu Ranzdor hyperprostorem a podle četných svědectví je jen její zásluhou, že Ranzdor dorazil včas, aby mohl pomoci boju­jící Flotile. Přes všechny tyto smutné zprávy dosáhla Země toho nejdůležitějšího. Zvítězili jsme! Děkujme Flotile, děkuj­me všem těm, kteří se o to zasloužili.“ 
Barbara se na chvíli dramaticky odmlčela a pak dodala: „Další zprávy a reportáže budou následovat během pár minut, neodcházejte od svých přijímačů. Barbara Streissandi živě na NCN ze zóny střetu.“ 
Wojda Stěpanask běžel jak o život, což v lehkém skafandru nešlo zrovna dobře. Dlužno dodat, že běžel jak o život právě proto, že běžel o život. Křižník Lipany se držel do posledního okamžiku bitvy, jenže pak mu zjednodušeně řečeno vypršela trvanlivost. Motorový úsek se začal rozpadat, exploze jednoho z terciálních hnacích okruhů spolehlivě pozabíjela skupinu údržbářů, dehermetizovala celou třetinu lodi, zabila víc jak po­lovinu posádky a bylo jen otázkou pár vteřin, kdy atomová ex­ploze pohltí celou loď. 
Stěpanask tohle moc dobře věděl, a proto utíkal jako o život, aby se včas dostal k nouzovému modulu, v němž by mohl umí­rající křižník opustit dříve, než dojde ke kompletní dehermeti­zaci nebo explozi. Bohužel nic nebylo ideální. Nouzový modul poblíž kapitánského můstku byl už od počátku bitvy nepouži­telný a Stěpanask i další posádka můstku museli proběhnout dlouhým torpédovým úsekem, aby se dostali k náhradnímu a alespoň podle palubního počítače funkčnímu modulu. 
Křižník se mezi tím rozpadal. Jednotlivé hermetické dveře se s třesknutím uzavíraly, aby chránily zbytek lodi od pokraču­jící dehermetizace, ale poškození a rozrůstající se požár byly příliš velké, aby dehermetizace nepokračovala, nevyrvávala hermetické překážky a nebrala si další a další životy. 
Už jim zbýval jen kousek, v dálce byla vidět poslední herme­tická přepážka a otevřené dveře do záchranného modulu. Stěpa­nask věděl, kde je chyba. Kdyby byli ve filmu, slyšel by odpočítávání, řvala by siréna a blikalo červené výstražné světlo. A vteřinu před tím, než by se hermetické dveře samočinně uzav­řely, by se na stěně vedle dveří rozsvítilo oranžové světlo místo zeleného. Stihl by to na poslední chvíli, možná by jen do půli pasu uvízl pod dveřmi, jenže kamarádi by ho vytáhli a zachránili ho. 
Jenže nebyli ve filmu. Žádné odpočítávání, žádné varování, žádné výstražné světlo. Jakmile počítač dojde k názoru, že musí hermetické dveře uzavřít, prostě je zavře a jejich nabrou­šený konec přesekne cokoliv, co se mu dostane do cesty. Bez­pečnost posádky především – s vakuem vesmírného prostoru nelze diskutovat o tom, že chcete vytáhnout zpod dveří kama­ráda. Zlomek vteřiny rozhodne. 
Trojice lidí z můstku už proběhla dveřmi, pak Stěpanask uslyšel lupnutí ve svém komunikátoru. Přeci jenom se mu dos­talo varování – počítač ho upozornil, že exploze prorazila další dveře. To znamenalo, že evakuační chodbu dělí už jen posled­ní dveře, které dlouho nevydrží… 
Stěpanask skočil na poslední chvíli. Těžké hermetické dve­ře těsně za ním s třesknutím zapadly a prudké škubnutí zname­nalo, že exploze pyropatron oddělila nouzový modul od mateřské lodi. „Hernajs, to bylo o fous,“ zasakroval Stěpanask a pokusil se vstát. Nepodařilo se mu to, upadl na kolena. Nevě­řícně se podíval na svoje nohy. Hermetické dveře mu levou nohu v půli lýtka urazily a pod ním se rozlévala kaluž temné krve. 
„Ten fous mi tam ještě chyběl,“ zalitoval Stěpanask. „A to jsem si na tu nohu tak zvyknul…“ dodal ztěžka, načež omdlel... 
Záchranné operace skončily o řadu hodin později. 
Flotila se vydala na cestu domů. 
O miliony kilometrů dále, nad zlatými kupolemi města, jež bylo středem světa, nad tisícivěžatou matičkou Prahou, se v katedrále svatého Víta rozhoupaly zvony a k nim se jeden po druhém přidávaly zvony ostatních kostelů. 
Flotila zvítězila. 
GENERÁLEM 
Nad základnou Ransko teprve svítalo, v trávě se ještě držela rosa a bylo docela chladno. Stěpanask stál na terase důstojnic­ké jídelny a ranní chlad mu vůbec nevadil. Opíral se o zábradlí, nastavoval svoji tvář vycházejícímu slunci a vychutnával si lehký západní větřík. O pár set metrů dále na dráze právě „hu­sím pochodem“ – v těsném sledu za sebou – startovala trojice stíhačů na patrolu. Trojice L-209 prudce zrychlovala, v půlce startovací dráhy sebou letouny škubly a úzký modrobílý pla­men z jejich trysek doprovodilo hřmění. Letouny startovaly na přídavné spalování, asi honily harmonogram patroly. Stěpa­nask uhnul zrakem nahoru na nebe. Chvíli mu trvalo, než je na­šel. Tři malé šedivé tečky, trojice Sokolů kroužila vysoko v mracích a kryla své startující druhy. Stěpanask se potěšeně pousmál. Všední rutina patrolního letu, trojice stíhačů, která startuje, trojice stíhačů, která se vrací, obě křídla se vzájemně kryjí do posledního okamžiku, aby je nemohl zaskočit nepřítel ve zranitelném okamžiku startu nebo přistání, pak stíhači vyra­zí na patrolu napříč Českou republikou, možná dál do Středo­evropského svazu, to podle toho, kam je dispozice zavedou. Stěpanask uměl všední rutinu ocenit jako málokdo – ještě ne­dávno si ji přitom jako něco tak vzácného nepřipouštěl. 
Někdo mu zlehka položil dlaň na rameno. Stěpanask pooto­čil hlavu. 
„Máme krásné ráno, Wojdo,“ řekl Sebastian Wirzig. 
„To máme, admirále,“ přitakal Stěpanask. 
„Něco jsme si slíbili…“ napomenul jej Wirzig. 
Stěpanask se omluvně usmál. „Omlouvám se, Sebastiane. Snadno se na to zapomíná. Dneska ti ještě budu tykat, stát na tribuně a usmívat se, až kolem budou pochodovat nováčci a kadeti, až budeš přijímat jejich přísahu. Zítra budu zase rozepi­sovat služby na šúrování své lodi, pokud ještě nějakou seženu. To není ta správná chvíle, kdy si potykat s nejmocnějším mu-žem Země…“ 
Wirzig se opřel vedle Stěpanaska o zábradlí a spolu se chvíli mlčky dívali na obrovskou letištní plochu, kde se od hluboké noci vyrovnávaly na přehlídku lodi Flotily a kde pobíhali vojá­ci, aby připravili všechno pro dnešní přísahu. Chvíli spolu ml­čeli. Mlčeli v hlubokém souznění, v porozumění, které přinese spoluprožité utrpení a chvíle vypětí. Pak Sebastian promluvil, pomalu, potichu, s rozvahou. 
„To je to, o čem jsem s tebou chtěl mluvit. Vím, že jsi nad­poručík, a oba také víme, že funkce sledového velitele je funk­ce bojová, která po bitvě nemá žádný smysl. Také si vážím tvé otevřenosti, se kterou jsi se mnou mluvil o reorganizaci Flotily a obrany Země. Máme společné názory, postoje. A já potřebu­ju lidi, na které se mohu spolehnout. Rozhodl jsem se tě dnes povýšit na generála a svěřit ti velení vnějšího okruhu…“ 
Slova odezněla a chvíli to vypadalo, jako by Stěpanaskem prošla, aniž by je zachytil. Pak otočil hlavu, oba si v tu chvíli hleděli do tváře. „Proč?“ zeptal se Stěpanask, jako by mu ne­stačily důvody, které Wirzig vyjmenoval. 
„Protože to, čím jsme prošli, byla válka proti nepříteli, kte­rého známe. Teď nás čeká mnohem horší bitva – s nepřáteli, kteří jsou mezi námi. Kteří nevidí to, co vidíme my. Proti poli­tikům na Zemi, kteří už zítra zapomenou, co jsme pro Zemi udělali. Kteří využijí naší slabost pro svoje cíle. Proti lidem, kteří nebudou chtít obětovat svoje pohodlí na úkor něčeho tak obtížně uchopitelného, jako je společná obrana před dalším útokem, který přijde. Budu potřebovat někoho, o koho se budu moci opřít, komu můžu důvěřovat. Zemřel můj otec, obávaný protivník, kterému se nikdo neodvážil zkřížit cestu. Padl můj bratr, který měl být jeho nástupcem. Mne všichni berou za bo­héma a slabocha, který se měl vyřádit na průzkumu hlubokého vesmíru, ne na politikaření a konsolidaci Flotily. Jsem posled­ní z rodu Wirzigů. Pro hodně lidí jsem poslední překážka v tom, aby byla Flotila podřízena politikům, aby se stala mo­cenským nástrojem v nesmyslných půtkách. Supi krouží ko­lem a budu jim muset ukázat, že žádný z Wirzigů není chuťovka ke snídani. A oba víme, co se stane, když se to nepo­daří. Proto tě chci jmenovat generálem. A proto chci, abys vedl dnešní přísahu.“ 
Stěpanask se znovu zahleděl na letištní plochu a na mumraj na ní. Jistě, že to věděl. Věděl, že oběť půl milionu mužů zítra zapomenou a pozítří ji politici na Zemi budou považovat za šťastný moment. Tehdy, v bitvě u Barzy, to pochopil. Flotila je šancí lidstva neztratit se ve vesmíru. Neskončit jako Sargové, jako psanci na útěku bez domova a budoucnosti. Silná Flotila vedená pevnou rukou, lidmi, kteří se pro ni narodili a pro něž je to životní poslání. 
Ticho trvalo snad minutu. Pak Stěpanask přikývl. „Není to naše poslední bitva, admirále.“ Sebastian se tentokráte titulu admirála zasmál a přisvědčil: „Není, generále.“ 
Stáli ještě dlouho, oba opření o zábradlí, ponoření do ticha, vnímající každým svým smyslem ruch panující nad probouze­jící se základnou Ransko, přitom ale duchem nepřítomní, oba plní vizí a myšlenek nad tím, co ještě bude potřeba vykonat a jakou cestu ještě bude nutno projít. 
Pak se otočili, když si za nimi diskrétně odkašlal číšník a oznámil jim, že snídaně v důstojnické jídelně je připravena. 
ADMIRÁLŮV PROSLOV 
Slunce stálo vysoko nad hlavami a opíralo se do dlouhých řad tisícovek vojáků. Už před notnou dobou na obrovské seřa­diště přestaly proudit davy lidí, velitelé už sem dokomandovali své nováčky, šikovatelé vyrovnali jednotlivá družstva a ser­žanti přísným pohledem kontrolovali vzorně seřazené kadety. V dáli za nastoupenými jednotkami stály řady bitevních lodí Flotily, i když ty lodi většinou vypadaly spíše zuboženě než majestátně – však je tu také Flotila umístila v upomínku bitvy. 
Všichni čekali. Slavnostní přísaha měla už začít, jenže vše se opozdilo kvůli příletu čínského prezidenta Jang Tsu-Tie. I když, se zpožděním se vlastně počítalo, protože bylo strategií zachování si tváře, že čínský prezident zásadně přistával v oka­mžiku, kdy přehlídka měla započít, a vždy se omlouval, že na pozvánce byl uvedený čas, který považoval za čas svého příle­tu. Čína se k Flotile vždy chovala velmi rezervovaně – na jed­nu stranu si nikdy nemohla dovolit chovat se vyloženě neuctivě, na druhou stranu nikdy to také s úctou nepřeháněla a její chování často hraničilo s drzostí. Jenže nastoupenými jed­notkami už jako vlna procházela zvěst, jak si s touto drzostí po­radil admirál – prý vytrvale oslovoval prezidenta Tie v mandarinské čínštině ženským rodem, ačkoliv bylo obecně známo, že mandarínsky umí dokonale. Až po chvíli se omluvil, že není tak zběhlý v protokolu a možná používá špatné rody. 
Konečně se komunikátor seržanta Mareše zachvěl. Seržant jediným pohledem zkontroloval, zda jde o očekávanou zprávu, pak se otočil čelem k nastoupeným jednotkám. 
„Flotilo, vyrovnat řady!“ zařval seržant z plných plic. Byl to z praktického hlediska zbytečný pokyn. Řady vojáků byly už desítky minut tak vzorně seřazené, že by se podle nich mohly rýsovat rovnoběžky, jenže seržant nehodlal nic odbývat. Ostří­žím zrakem sledoval, jak se nastoupené jednotky přesvědčují, že řady jsou perfektně vyrovnané. Každý z nastoupených mužů dal levou ruku v bok, pravičkou se dotkl ramene muže před sebou. Řady, jak se ostatně dalo očekávat, byly perfektně vyrovnány. Mareš přeletěl vyrovnané jednotky, zvláště dlouho a významně spočinul pohledem na pravé straně, kde stáli kade­ti, odjakživa to proslulí šprýmaři a narušitelé vážnosti podo­bných shromáždění. 
Řady přímé, jako když střelí, muži jeden za druhým v per­fektním zákrytu. Seržant Mareš se znovu nadechl: „Flotilo, po­zor!“ Muži dupnuli těžkými botami o zem v jeden okamžik a ta třeskutá rána proletěla nad základnou Ransko jako výstřel z kanónu. 
„K vlajce hleď,“ zavelel seržant Mareš do třetice a všechny hlavy se na ten povel otočily směrem ke stožáru. V ten oka­mžik začala za zvuků Smetanovy Libuše stoupat vlajka na sto­žár. Vlajkový stožár stál před tribunou, na tribunu až nyní přicházeli nejvyšší představitelé Flotily. Před stožár, na malič­katé pódium, sestoupil sám admirál. 
Fanfáry dozněly, vysoko nad hlavou admirála se třepetala dvojice vlajek nad sebou – nahoře česká klínová vlajka, pod ní standarta Flotily se zlatým lvem v modrém poli. 
„Zdar, vojáci Flotily!“ pozdravil podle tradice admirál Wir­zig nastoupené vojáky. 
Flotila z plna hrdla odpověděla: „Zdar, admirále Wirzigu!“ 
„Vojáci Flotily, dnes je pro nás šťastný den. Sešli jsme se tu, abychom si připomněli vítězství Flotily. Abychom spolu osla­vili to, že jsme porazili vetřelce z vesmíru. Dnes je pro nás také den smutku. Sešli jsme se tu také, abychom si připomněli všechny oběti, které nás toto vítězství stálo. Chceme si pama­tovat obojí. Chceme si pamatovat jak opojnou chuť vítězství, v něž jsme více doufali, než věřili, tak lítost nad ztrátou přátel, druhů, spolubojovníků, které tu tolik postrádáme. 
Víte, kdo jsem. Jmenuji se Sebastian Wirzig. Můj otec Mar­tin Wirzig byl admirálem Flotily dlouhých dvaadvacet let a vždycky předpokládal, že to bude můj starší bratr Adrian, kdo bude kráčet v jeho šlépějích. Můj otec i můj bratři padli v bitvě, mezi svými vojáky, mezi vámi. Nejsme z těch, kdo se vyhýbají zodpovědnosti, kdo váhají v boji a straní se první linie. Zemře­la i moje sestra Joanika, navigátorka svazu Ranzdor. Dalo by se říci, že jsem zůstal sám, bez rodiny, ale to by byla špatná úvaha. Flotila je moje rodina a já jsem její součástí. Ať jsou ztráty jakkoliv bolestivé, víme, že jsou cenou za to, abychom se tu vždy mohli sejít, potkat se se svojí rodinou, se svými blíz­kými, přáteli. Je to cena za život Země, cena, kterou slibujeme platit znovu a znovu a kterou také zaplatíme. 
Moje rodino, prošli jsme doposud nejstrašlivější zkouškou. V bitvě u Barzy padlo 524 629 vojáků Flotily, ztratili jsme 2 476 lodí a ztratili jsme dvě vesmírné základny. Nikdy za ce­lou historii lidstva nezemřelo tolik vojáků v jediné dvouhodi­nové bitvě, v žádné bitvě neumíralo každou vteřinu sedmdesát duší. Zachvěli jsme se v základech, sáhli jsme si na dno svých sil, ale vytrvali jsme a odvrátili jsme zkázu Země. Nyní prosím za Flotilu, za všechny padlé, raněné i přeživší, za svoji rodinu, aby se celá Země na minutu utišila a hlasem zvonů uctila tuto oběť.“ 
Vojáci stáli bez hnutí, stále v pozoru, potichu, když tu na­jednou z dálky uslyšeli hlas zvonu. To se ve vesnici nedaleko základny na kostelní věži rozhoupaly zvony a k nim se přidá­valy další a další, v jednu chvíli, v jeden okamžik jako by se ro­zezněla celá Země a jejich táhlý hlas, tklivá melodie stoupala k oblakům jako výkřik umírajících a spolu s tímto hlasem umlkly hlasy jak na ulicích, tak v domech, rádia i televize a odevšad zněl jen a jen zvuk zvonů. 
Uplynula nepochybně více než minuta, jenže nikdo z vojá­ků se ani nehýbal, nad celou základnou nebylo kromě zvonění zvonů slyšet ani hlásek. Konečně admirál Wirzig zdvihl hlavu a všichni ti, kdo stáli v prvních řadách a viděli mu do tváře, si všimli slz stékajících po jeho tvářích. 
„Děkuji jménem Flotily za poctu, kterou Země vzdala na­šim mrtvým.“ Admirál Wirzig si utřel bez ostychu rukávem slavnostní uniformy oči. 
„Cesta, kterou máme za sebou, byla zlá a není u konce. Ba právě naopak. Stalo se přesně to, před čím varoval můj otec a co považovali někteří za přemrštěné nároky. Peníze plynoucí do budování Flotily se ukázaly téměř jako nedostatečné, pro­tože jsme útok odrazili až nasazením všech sil. Měli jsme být připravenější, vyzbrojenější a nemuselo nás potkat tolik bo­lesti. A byli bychom takoví, kdyby Flotila uplatnila poplatky za své technologie, za vesmírnou dopravu a za těžbu surovin v takové výši, v jaké je navrhoval můj otec. Byla to krásná léta, kdy nové technologie Flotily byly levné a každému do­stupné, stejně tak vesmírná doprava nebo těžba surovin. Jen­že tahle rozmařilost, tahle iluze, že budeme moci na věky žít v bavlnce, o kterou se postará Flotila, nás málem přivedla k záhubě. 
Netušíme, co je za bitvou u Barzy. Jsme jako slepci, jako ve tmě. Nevíme, zda jsme vyčerpali všechny dostupné anoplurn­ské zdroje, zda tahle porážka byla pro Anoplurnu stejně vyčer­pávající, jako pro nás vítězství. Nevíme, kdy Anoplurna postaví další invazní svazy, zda zítra, pozítří nebo za několik let, či zda to byla lekce pro věky. Ani před Barzou jsme nebyli schopni provádět systematické monitorování okolního vesmí­ru, vyhledávat a sledovat další vesmírné civilizace, ani si ne­jsme jisti tím, zda kromě Anoplurny a Sargů nějaké další civilizace existují. Téhle nevědomosti se musíme zbavit. 
Jmenuji se Sebastian Wirzig a jsem admirál Flotily. Toto je můj program, toto je moje přísaha Flotile. Zaprvé obnovím Flotilu v co nejkratší možné době a budu se snažit ji trvale roz­víjet a zvyšovat její sílu. Do čtyř let musí Flotila obnovit svoji původní sílu, do sedmi ji zdvojnásobit. Zadruhé Flotilu zreor­ganizuji, a protože chápu problémy s obrovskými vzdálenost­mi, s nimiž se ve vesmíru potýkáme, vyčlením zodpovědnost za vnější okruh Sluneční soustavy Wojdovi Stěpanaskovi a tímto ho jmenuji generálem a hejtmanem Flotily.“ 
Dav vojáků propukl v jásot. 
„Generálem Flotily a hejtmanem vnitřního okruhu jmenuji Broznu Kamprada.“ 
Vojáci opět propukli v souhlasný řev a bylo slyšen skando­vání Kampradova jména. Wirzig počkal, až se skandování pře­žene, ani gestem nedal najevo, že by se vojáci měli ztišit, stál a usmíval se, když slyšel jejich nadšení. 
„Požaduji po nich, aby Wojda Stěpanask započal s organi­zováním obrany, zajištění a průzkumu okolí Sluneční soustavy a zřídil vesmírnou výzvědnou službu, která bude schopna předcházet podobným invazím. Požaduji po Broznovi Kam­pradovi, aby obnovil Flotilu ve Sluneční soustavě a organizo­val její obranu. A po sobě požaduji, abych Flotile zajistil dostatek prostředků a vůle k tomu, aby tyto náročné úkoly zvládla. A také požaduji, aby Flotila byla schopna v nejbliž­ších dvaceti letech zasadit preventivní úder komukoliv ve ves­míru, kdo by Zemi ohrožoval. 
Abychom tyto úkoly mohli splnit, prohlašuji nyní se vší vážností všechny cenové úmluvy ohledně přepravních a těž­ních kapacit, jakož i intelektuálního vlastnictví Flotily za ne­platné a paušálně zvýšené na minimálně desetinásobek. Tyto prostředky budou věnovány na znovuvybudování Flotily. Hra­nici pro přijetí do bojové služby u Flotily snižuji z jednadvaceti roků na osmnáct let bez omezení státní příslušnosti. 
Jestli má být i nadále pro lidstvo ve vesmíru místo, musí být Anoplurna rozdrcena a není pro nás jiné cesty. Barza nás po­učila, že není s kým jednat, není jak smlouvat, že není nad čím přemýšlet, je nutné se soustředit jen na to, jak zničit anoplurn­ské nebezpečí dříve, než ono smete nás.“ 
Vojáci znovu propukli v jásot, tentokráte skandovali admi­rálovo jméno a admirál na ně shlížel z tribuny s vážností, na ja­kou u něj nebyli zvyklí. 
„Děkuji za vaši podporu. Děkuji, že jsme tu spolu a že bude­me mít možnost znovu vybudovat Flotilu silnější a lepší než kdykoliv dříve. Nyní bych rád poprosil o několik slov generála Stěpanaska. Zdar, Flotilo!“ 
„Zdar, admirále,“ odpověděli sborově vyrovnané zástupy vojáků a plynule přešly do skandování: „Čaroděj, Čaroděj!“ 
Wojda Stěpanask, který se salutováním míjel cestou ke stu­pínku admirála Wirziga, se zaposlouchal do toho skandování. Čaroděj? Proč mu říkají Čaroděj. Sebastian Wirzig, když jej míjel, se k němu naklonil a rychle mu zašeptal, jako by uhodl, na co myslí: „Slyšíš, jak ti říkají?“ 
PŘÍSAHA 
Stěpanask se vyhoupnul k řečnickému pultíku skoro tak, jako by to byl velitelský můstek jeho křižníku. Jen trochu za­škobrtnul, protože biologická náhrada nohy useknuté při eva­kuaci křižníku mu stále ještě dělala drobné problémy, i když ho lékaři ujišťovali, že se i těchto obtíží brzy zbaví. Pohodlně se rozvalil rukama na pultíku; stejně jako admirál hovořil zpa­měti, ve Stěpanaskově případě se dalo ještě spíše předpoklá­dat, že bude mluvit spatra. Stěpanask se zadíval na vyrovnané řady před sebou. 
Chvíli mlčel, prohlížel si zástupy uniforem, a pak zčista jas­na zavelel: „Vojáci, pohov!“ 
Řady sebou trhly překvapením, nebylo zvykem, aby se při projevu generality nestálo v pozoru, jenže rozkaz byl rozkaz a vojáci přeci jen trochu uvolnili kolena, aby dali najevo, že roz­kazu vyhověli, přitom aby je nikdo nemohl podezírat, že by chtěli rozkazu zneužít a uvolnit se až příliš. 
Stěpanask znovu přejel vojáky před sebou očima, pak se na­rovnal za pultíkem, snad jako by mu přišlo nepatřičné se na něm vyvalovat, když ani ostatní si neužívají jeho benevolence. „Jmenuju se Wojda Stěpanask a někteří z vás mne asi znají,“ začal rázně. 
Vojáci pod ním se usmáli. Bylo velmi nepravděpodobné, že by někdo v posledních dnech nevyslechl všechny detaily o Stě­panaskově velení prvnímu sledu. 
„Ještě před týdnem bych stál ve vašich řadách, pod tribuna­mi, a spolu s vámi poslouchal projevy generality. Moje nej­bližší povýšení měl představoval post šikovatele na Zagaru, a to věru není o co stát.“ 
Vojáci se opět zasmáli, protože situace na Zagaru byla obecně známa. 
„Jenže v poslední době jsem si řečnění příliš neužil. A ad­mirál Wirzig se zřejmě rozhodl, že by si nově jmenovaní dů­stojníci měli procvičit všechny dovednosti. Jak to, že jsem se právě já stal generálem? 
To je dobrá otázka a dobrou odpověď na ni nemám. Na ka­detce, když jsem reptal, že mám znovu a znovu nacvičovat tra­verz na starém létajícím škopku, o němž jsem doufal, že se v boji už nikdy nepoužije, mi podplukovník Hrazdíra řekl, že neustálé cvičení, ostražitost a připravenost mne připraví na moji zkoušku. Ptal jsem se ho, co to bude za zkoušku. Řekl mi, že to je právě to – nevíme, jaká zkouška to bude, ani kdy přijde. Mů­žeme si jenom přát, aby nás v životě nikdy nepotkala, ale až při­jde, musíme v ní obstát se ctí. A proto musíme být schopni a ochotni v každém okamžiku přijímat všechno nové a neznámé a procvičovat to, co už známe, protože až a když ta zkouška při­jde, budeme ze sebe muset dát to nejlepší. Moje zkouška přišla v Barze – v momentě, když mi počítač oznámil, že se stávám pr­vosledovým velitelem. Ve chvíli, když jsem zjistil, že padl ge­nerál Zodan, protřelý frontový voják, že místo něj budu velet já a že jediným důvodem pro to je, že jsem ještě naživu. Zkouška přišla, když jsem zjistil, že pod mým velením umírá každou de­setinu vteřiny jeden voják. A zkouška přišla, když mi admirál Wirzig poručil, abych bránil pozice a nepustil Anoplurňany ani na krok s posledními padesáti loděmi. Byl to jediný okamžik, je­diná chvíle, kdy jsem sobě i ostatním musel zodpovědět ihned a bez vytáček, jak se k takové zkoušce postavím. To, jak jsem svojí zkouškou prošel, mi vyneslo nejenom zlaté prýmky na ru­kávu, ale–a to bylo hlavní – to pomohlo Flotile zvítězit. 
Všichni, kdo u Barzy bojovali, si takovou zkouškou prošli. Někteří jako já měli z pekla štěstí a přežili. Ostatní padli. Tak jednoduše a prostě ta slova zní. Potřebujete všechno štěstí a všechen um, abyste přežili, a potřebujete to samé u svých spo­lubojovníků, neboť jeden sám je v takové válce ztracen. 
Pro mne i pro vás z toho plyne několik ponaučení. Nevíme dne ani hodiny, kdy náš okamžik zkoušky přijde. Jenže jsme vo­jáci Flotily, a proto se očekává, že obstojíme. Jsme elita, jsme Flotila. Není to naše povinnost, obstát. Je to naše privilegium, naše výsada, vyznamenání. A podle toho budeme vždy jednat. 
Vojáci Flotily i kadeti. Kdokoliv z vás má dojem, že by ne­mohl těmto závazkům dostát, máte poslední možnost se ctí odejít a opustit Flotilu. Krok vpřed učiní všichni, kdo nechtějí přísahat věrnost Flotile a novému admirálovi.“ 
Stěpanask se odmlčel. Všechny hlavy byly otočeny na něj, všechny oči k němu vzhlížely. Nikdo ten krok neudělal. Všich­ni byli odhodláni přísahat. 
Stěpanask naposledy překontroloval Flotilu, ne snad, že by si myslel, že by někdo chtěl odmítnout přísahu, ale nechtěl být podezírán z toho, že nedal někomu dostatek času se rozhod­nout. Pak zavelel: „Flotilo, pozor!“ a vojáci ztuhli ve vzoro­vém postoji. 
Stěpanask začal pomalu předříkávat slova přísahy: 
„Já, voják Flotily, na svoje svědomí a čest slibuji, že budu bojovat a chránit Zemi, že budu řádným vojákem Flotily a pro všechny časy věren admirálu Wirzigovi a svým druhům.“ 
Vojáci za ním ta slova opakovali a hřmění slov nahlas křiče­ných z tisíců hrdel stoupalo k nebesům. 
„Svoji duši poroučím Zemi a život Flotile. Tak přísahám!“ 
„Tak přísaháme!“ odpověděli vojáci. 
Admirál Wirzig stál na vrchu tribuny a salutoval: „Vojáci Flotily, přijímám vaši přísahu.“ 
Nad základnou Ransko začalo sto tisíc hrdel zpívat hymnu Flotily… 
EPILOG 
Admirál Sebastian Wirzig projevil při hodnocení pozice Flotily po bitvě u Barzy značný politický realismus. Už krátce po jeho památném projevu se začaly objevovat komentáře po­litiků a ekonomů varujících před zpomalením ekonomiky a ci­telným snížením životní úrovně, jaké bude následovat po zvýšení poplatků Flotile. Během jediného roku byla oběť Flo­tily Zemí politicky zapomenuta a bohaté státy jednotlivě i spo­lečně jednaly s admirálem Wirzigem o navýšení flotilních cen, argumentujíce zpomalením svého hospodářského růstu a rych­lou inflací výrobků závisejících na Flotile. Flotila ze svých po­žadavků neslevila a odplata řady států, jejichž blahobyt byl na vesmírném průmyslu závislý, na sebe nedala dlouho čekat. 
Admirál Wirzig byl na hlasování OSN komplotem dvanácti nejvyspělejších států (s čestnou výjimkou Středoevropského svazu) zbaven postu předsedajícího Rady Obrany. Flotila rea­govala vyklizením svých pozemských základen vyjma zákla­den na území států, které hlasovaly proti tomuto takzvanému „Normalizačnímu aktu“. 
Byla to doba politických vášní, kdy politikové jednotlivých států svorně napadali Flotilu za způsob, jakým zasahuje do po­zemské ekonomiky, vinili ji z vydírání Země a padla i tvrdá slova o zradě. Admirál Wirzig uvážlivě a trpělivě argumento­val, že Flotila potřebuje peníze k obnovení obranyschopnosti a i ekonomicky měl navrch. Právo bylo na straně Flotily – všechny patenty a celá Flotila totiž patřily Wirzigově rodině a z hlediska pozemské jurisdikce to byla společnost s ručením omezeným plně ovládaná Sebastianem Wirzigem. A patento­vá práva byla něco nedotknutelného. Jak později napsal ve své Nobelovou cenou ověnčené práci „Cena zboží a služeb jako novodobá korporační daň“ český ekonom Petr Kohout, Flotila manipulovala s cenami jako s daňovým nástrojem obecně apli­kovaným na celou civilizaci a ze zisku svých služeb financo­vala svůj další rozvoj. Kohout z toho dále dovozoval, že tímto postupem se Flotila s definitivní platností stala samostatným státně-právním útvarem, když po vlastní armádě, jurisdikci a legislativě kvalifikovala poslední ze znaků svrchovanosti – da­ňový systém. 
Následovala čtyři léta pří a sporů, během nichž Flotila tvrdě stála na svých požadavcích a podařilo se jí přes všechny prob­lémy a potíže proinvestovat výstavbu tří tisícovek vesmírných lodí. Během té doby jí ale také vznikla konkurence: Vesmírný sbor OSN. Sbor jako trucpodnik vybudovaly nejvyspělejší stá­ty, opět s čestnou výjimkou Středoevropského svazu. Vesmír­ný sbor OSN byl podřízen společnému velení OSN, fakticky však svým zakladatelům, a bylo jejich tajným přáním, aby Sbor nahradil v nejbližší době Flotilu. 
Budování Sboru pokračovalo velmi pomalu. Důvodů byla celá řada. Především bylo velmi problematické sehnat kvalifi­kované lidi, protože ti nejlepší měli dostatek příležitostí u rychle expandující Flotily. Pak tu byly problémy právní – Flotila se soudila o každý porušený patent a Sborům odmítala dodávat lodi ze svých loděnic, samozřejmě, jak tvrdila, nikoliv z konkurenční nevraživosti, ale proto, že veškerou kapacitu lo­děnic potřebovala pro sebe. Největší pozemské novoboleslav­ské a gdaňské loděnice byly naprosto vytíženy objednávkami Flotily a státům stojícím za Svazem nezbylo, než se pustit do drahého a náročného budování vlastních loděnic a co nejmaza­nějšího obcházení flotilních patentových práv. 
Navíc Sborům chyběla hlubší vize a rázné vedení. Designo­vaný vrchní velitel Vesmírných sborů James That nebyl opráv­něn se Sbory disponovat bez porady se svým štábem složeným ze zástupců jednotlivých mocností, a to byla komplikace, která jej svazovala a činila neschopným akce. 
Neschopnost Sborů zastoupit Flotilu se v plné nahotě proje­vila koncem pátého roku, kdy Zemi znovu napadly malé oddí­ly Anoplurňanů. Tentokráte totiž Flotila nezasáhla a v emotivním televizním vystoupení to admirál Wirzig odůvod­nil právě tím, že OSN Flotilu o zásah nepožádalo a bez schvá­lení Radou Obrany by to ze strany Flotily bylo neodůvodněné vměšování. Teprve tehdy se ukázalo, že stáhnutí Flotily ze Země nebylo, jak se dosud předpokládalo, znamením Wirzi­govy porážky, ale jeho vítězství. 
Rada Obrany po několika dnech váhání (a po ztrátě milionů duší při vydrancování New Yorku anoplurnskými bombardé­ry) oficiálně požádala Flotilu o zásah. 
Admirál Wirzig souhlasil pod podmínkou, že mu bude svě­řeno celé velení operace, aby nedocházelo ke zmatkům, jaké způsobovalo nejednotné velení Svazu. Rada Obrany váhala, její představitelé byli pamětni, kolik úsilí stálo Wirziga z čela Rady odstranit. 
Zdecimování Tokia, Pekingu, Bostonu, Londýna a dalších menších měst Radu donutilo couvnout, a tak znovu nabídla Wirzigovi pozici předsedajícího. Nabídku za svého velitele odmítl generál Kamprad s tím, že Flotila považuje pod důstoj­nost admirála, aby znovu přijal takto hanebně manipulovatel­nou pozici. Rada a její političtí představitelé se ocitli v pasti. 
O šest dnů později bolestí šílené lidstvo aklamovalo admi­rála Wirziga císařem Sebastianem I. 
Flotila smetla anoplurnské vetřelce z nebe během několika málo dní a došlo tak na Wirzigova slova: lidstvo si muselo při­čichnout k vlastní krvi, aby pochopilo, kam vede nabubřelá a nepružná politodemokracie. 
Císař Sebastian I. vládl spolu s císařovnou Barbarou dlou­hých 46 let a za dobu jeho vlády se lidstvo vydalo opanovat okolní vesmír. 
Jedenadvacet let po bitvě u Barzy velel hejtman Flotily, ge­nerál Wojda Stěpanask, invazi do anoplurnské soustavy. V té době měla Flotila již dostatek informací o síle a stavu Anoplur­ňanů, a ačkoliv vítězství bylo nad prostředky Flotily, podařilo se invazním jednotkám vážně zasáhnout anoplurnskou ekono­miku a preventivním úderem odvrátit další útok na Zemi. V té době už bylo zřejmé, že prioritou Anoplurny se stalo pokořit Zemi, a naopak. 
Wojda Stěpanask zemřel ve věku 72 let uprostřed budování řetězu předsunutých pevnostních základen vně Sluneční sou­stavy. Takzvaný Stěpanaskův val se stal základem bezpečnosti Sluneční soustavy pro další tři století, než Země Anoplurnu de­finitivně rozdrtila. Na Čarodějův pohřeb v rodných Pardubi­cích přišlo na tři miliony obdivovatelů nejdůvtipnějšího válečníka, jakého Flotila kdy měla. 
Generál Kamprad zemřel při havárii transportéru jedenáct let po bitvě u Barzy, mezi tím ale zcela přebudoval moderní Flotilu. Na jeho počest byla prestižní flotilní pilotní akademie pojmenována Kampradovou akademií. 
Historiky bude po věky věků vzrušovat otázka, zda admirál Martin Wirzig zemřel ještě v průběhu bitvy, nebo zda skutečně podlehl svým zraněním až po bitvě, jak pravila oficiální verze. Svědků se našlo jako vždy v tak atraktivním příběhu celá řada a vzájemně si jejich výpovědi natolik protiřečily, že se Wirzi­gova smrt po bitvě na následky zranění stala obecně přijíma­nou tezí. 
Přes všechno smíření bylo zřejmé, že určitá dělící čára mezi lidstvem toužícím po pohodlí své planety a Flotilou pronikající do vesmíru přetrvá navždy. Z Flotily se v průběhu desetiletí stala elitářská organizace ne nepodobná náboženskému spole­čenství. Již z hlediska svého poslání i průbojnosti se Flotila stále více vzdalovala pozemskému životu a pro pozemšťany se stávala stále více mystickou organizací, vojenským řádem se svými rituály, zvláštnostmi a vědomostmi. Stále více se zvý­razňovaly rozdíly, a bylo by došlo nutně ke konfliktu, kdyby spojovacím můstkem mezi Flotilou a Lidstvem nebyl Císař. Most, spojnice dvou odlišných životních filosofií. 
Lidstvo, Flotila a Císařství. 
A tichá modlitba na paměť obětí. 
Ó hvězdy, 
vy odvěcí průvodci člověka jeho osudem, 
zářivé démanty na černé klenbě noci, 
zlatavé příruby na jiskrné schráně Všehomíra, 
odlesky životů lidí na sametu nebes, 
před vámi tak, jako před nikým poklekám 
a prosím vás tak, 
jako nikoho ze smrtelných... 

KONEC